Článek
Důstojnost patří k nejzákladnějším hodnotám samotné lidské existence - a současně se považuje za vůbec nejvyšší hodnotu související s kvalitou života. Podle Listiny základních práv a svobod jsou proto všichni lidé svobodní (nebo by alespoň měli být) a rovní si (to také) v důstojnosti a právech.
Jinými slovy - všech lidí je nezbytné si vážit rovným dílem. Každý člověk bez rozdílu pohlaví, věku, statutu, národnosti, barvy pleti či vyznání má právo na život, na ochranu zdraví a důstojné zacházení. A na to, aby byla zachována jeho čest, dobrá pověst a aby bylo chráněno jeho jméno.
K důstojnosti také patří, že každému člověku je dopřána svoboda myšlení a názoru a spolu s ní má být respektováno i jeho soukromí. Každý člověk - jako jedinečný jednotlivec - má mít dle tohoto stavebního kamene morální inteligence navíc primát nad společností a nad státem.
Lidská důstojnost by tedy měla být jako nejvyšší princip bezpodmínečně respektována a chráněna a žádným jiným hodnotám či právům by se neměla podřizovat.
Důstojnost lidské bytosti nikdy, nikým a ničím nezcizitelná.
Jaké formy důstojnosti je nutné rozlišovat, se v roce 2003 pokusil formulovat projekt „Důstojnost a starší Evropané“. Definoval čtyři formy, natolik základní a logické, že by měly platit nejen pro Evropu, avšak pro lidstvo celého světa.
Formy důstojnosti
Za prvé - důstojnost lidské bytosti. Naprostý, neoddiskutovatelný základ důstojnosti jako takové. Podobáme se zahradě, která kvete a dozrává po celý život. Vstupují do ní jiní lidé, kteří ji svojí úctou a uznáním obdělávají. Úcta a uznání pak dozrají ve sladké plody v podobě naší sebeúcty a respektu. Takové laskavé zahradníky, tedy citlivé a ohleduplné lidi kolem nás, tolik moc potřebujeme.
Důstojnost lidské bytosti se tedy týká lidství jako takového a jeho cenných, nezaměnitelných hodnot. Je proto nikdy, nikým a ničím nezcizitelná.
Měli bychom milovat člověka a používat věci. Ale děláme to naopak.
Za druhé - důstojnost osobní identity. Ta souvisí s celoživotní identitou člověka, kterou v mnoha fázích svého života, a často i pracně, hledáme. Hledáme a se střídavými úspěchy i nacházíme. Sebeúctu, schopnost vážit si sebe sama, věřit si, pevné vědomí vlastního „já“ a schopnost se s takovým já začlenit do širší společnosti. Hledáme a snad i nacházíme pravdu o tom, „kdo jsme, odkud a kam kráčíme a proč“.
Jaký je smysl našeho života a jeho naplnění.
Hledáme vlastní identitu, smysl života a jeho naplnění.
Hledáme a snad i nacházíme své vlastní místo na tomto světě.
Za třetí - důstojnost mravní síly. Stojí pevně na základech obecně platných či osobně vyznávaných mravních zásad. A ochotě a schopnosti se jich držet. To však nebývá jednoduché. A jednoznačné. Tato důstojnost totiž bývá proměnlivá. Její stálost (anebo také nestálost) závisí na vlivech a „tlacích“, které na jednotlivce vytváří okolí. A samozřejmě také na schopnostech jednotlivce těmto tlakům (jsou-li nežádoucí) odolat.
Raději do hrobu sám, než pohrobit své dobré jméno.
Patrně odtud pochází známé rčení, že „nejlépe člověka poznáme v těžkých a krizových situacích“.
A za čtvrté - důstojnost zásluh. Odvíjí se od dosažených, společensky uznávaných zásluh a také od sociálního postavení (či funkce), kterého díky takovým zásluhám člověk dosáhne.
Davy však bývají kruté a jejich přízeň nestálá. Není-li již pro ně daná osoba důležitá, lidé se o ní přestávají zajímat, význam jejího společenského postavení pomíjí a nezřídka upadá v zapomnění.
Jak nevděčně a bolestně potom znějí výroky typu „je za zenitem“, „už to není on“ či „patří do starého železa“.
Kolik projevů úcty a neúcty si za svůj život vyslechla ?
Zdá se, že tím společným a správným klíčem k odemčení zámků všech čtyřech forem důstojnosti je úcta. Ta totiž vyjadřuje náš vztah jak k sobě samému, tak k jiným lidem. Vyjadřuje, jak si sami sebe a těch druhých ceníme.
Umět se vůči druhému chovat s úctou však může být v praxi mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Zvláště ve vztahu k těm lidem, kteří vyžadují značnou dávku trpělivosti a ohleduplnosti - k dětem, starším, nemocným či nemohoucím lidem.
Neúcta
Potlačit, nebo dokonce zničit sebeúctu druhého je snadné a rychlé. Neúcta a tím nerespektování důstojnosti druhého je jak zmáčknutí spouště střelné zbraně. Často bez zábran a výčitek svědomí.
Kolik takových atentátů na duši, plynoucích z nerespektování důstojnosti osobní identity (tedy vědomí vlastního já), ztráty sebeúcty, tváře či znevážení smyslu života, se dnes a denně mezi námi - na ulici, v práci, za volantem - beztrestně uskuteční … Nepočítaně.
Místo srdce čistým průstřelem utrpí duše. Atentáty z nerespektování důstojnosti přitom začínají poměrně nevinně - stačí totiž pouhé nevhodné oslovování ("babi", „frajer“, „mládě“, „stará"), lakonické pozdravy ("dobrej“, „nashle") či nevhodná mluva ("dík“, "přání?") nebo tzv. „elderspeak“ - ponižující způsob mluvení se starými lidmi jako s malými dětmi.
Nepodceňovat …
Pokračují zcela běžným skákáním do řeči, při kterém aktér nedělá nic méně, než že se na druhém zpravidla dominantně prosazuje. Nerespektuje jej a navíc mu krade nejen slova a myšlenky, ale i hodnoty. Úderem každého takového skočení do řeči ničí jeho osobnost. A všichni přece chceme, aby nás ti druzí brali a uznávali.
Ve chvílích, kdy bychom potřebovali, aby nám někdo věnoval svůj čas, pozornost nebo dokonce nám poskytl pomoc, se nezřídka setkáváme s nezájmem a přezíravostí. Jako osoby tedy někomu nestojíme za to (časté odvolávání schůzek se slovy „nemám čas“, „máme teď jiné priority“ nebo „na to vaše jsme se ještě nedostali“ apod.). Jinými slovy - „jste béčko“ nebo dokonce ještě něco horšího.
Na nezájem a přezíravost jsou bolestně citlivé zejména děti.
A ono nevyřčené „jako člověk pro nás nejste důležitý“ je venku.
Další ranou do vazu důstojnosti je pomluva. Bavíme-li se o někom, jakou část rozhovoru věnujeme pochvalám daného člověka? Velmi malou. Přesněji - pouhou třetinu. Zjistilo se, že zbylé dvě třetiny běžného rozhovoru lidé tráví klepy, drby, kritikami a pomluvami.
Pomluva
Proč to děláme? Často proto, abychom se mstili. Alespoň tedy slovně a ulevili tím svému hněvu a slabosti. A co víc - do svých intrik se přitom snažíme zatáhnout druhé, abychom si je pojistili a „kdyby něco“, měli je na své straně.
Pomlouváme i proto, že usilujeme o vlastní morální převahu ("je to takhle", „musíš se na to dívat tak a tak“…). Lidé se při tom často soustřeďují jen na své vlastní názory a svou „sociální bublinu“, v jejíž izolaci se utvrzují o svém přesvědčení a „jen“ svých pravdách. A ty nezřídka bývají negativní.
Za příklad mohou posloužit nezřídka velmi štvavé a urážející projevy v internetových diskuzích a na sociálních sítích. Jde o rostoucí podrážděnost, agresivitu a zášť, kterou je potřeba si na někom, kdo se nebál zviditelnit (a ať přitom konal sebelépe), vybít „zpoza bezpečného úkrytu“ počítače.
Fyzická agrese a potřeba „to někomu nandat“ se přelily do verbální, dokonce virtuální formy. Izolováni před přímou komunikací, dobře schováni a v převážné anonymitě tak lidé zákeřně napíší věci, které by druhému do očí neřekli.
Za vítanou bernou minci přitom nezřídka využíváme informaci, o jejíž pravdivosti zase tak moc přesvědčeni nejsme. Ale hodí se nám, zkrátka.
Pomlouváme i proto, abychom se na druhých udělali hezkými. Distancujeme se přitom od nich, jejich chování s tím, že my bychom „to teda neudělali“ a předstíráme své rozhořčení.
O druhých rádi mluvíme také z dalšího dobrého důvodu. Abychom nemuseli mluvit o sobě.
Pomluva je tedy nástroj, kterým dokážeme druhého člověka poměrně rychle zbavit jeho důstojnosti. Často dokonce tak, že se mu již nenavrátí. Lidé jsou totiž velmi konzervativní a jen těžko mění názor na někoho, na koho si jej již jednou vytvořili.
Zažitý názor je těžké zvrátit.
A když už pozitivní stránky druhých přehlížíme (a to přehlížíme), pak bychom při šíření kritických informací měli projevovat ohleduplnost a slušnost. Jenže ty se nám obvykle nehodí.
Lepší jed pravdy nežli med křivdy.
Jedem, který důstojnosti postupně také stravuje, je neochota odpouštět. Je častým a tíživým traumatem pro toho, kdo odpouštět navíc nedokáže.
(Ne)ochota odpouštět
Takový člověk v sobě zarputile živí pocit křivdy, kterým domněle získává morální převahu. Zdráhá-li se totiž někomu odpustit, zpravidla se tím snaží převahu získat. Ta však bývá falešná, neboť je nad člověkem, před nímž se sám cítí bezmocný. Jediné, v čem tedy nad ním může mít navrch, je zachovat si svou zlost.
Současně s ní nabývá iluzorního dojmu, že druhého trestá.
Neochota odpouštět je traumatem i pro toho, kdo odpouštět nedokáže.
Nedokážeme-li odpustit, stáváme se však obětmi sebe samých. Zlost, zášť a nenávist, které v sobě živíme, nás infikují, tíží a postupně stravují. Věčně nespokojení a naštvaní lidé jsou nešťastní, nesvobodní a stále srážení. Svou vlastní temnou silou.
Ne síla pamatovat si, ale síla zapomínat je nezbytnou podmínkou naší existence.
Odpuštění vyjadřuje víru, dodává úlevu a naději. A také ochotu poskytnout tolik očekávanou příležitost.
Odpuštěním také dáváme najevo, že jsme si vědomi hodnoty druhých lidí. Sdělujeme jim, že jsou pro nás důležití. A že chceme, aby náš vztah pokračoval.
Navíc - když je nám odpuštěno, zbavujeme se tlaku, že musíme být dokonalí. Druzí nám tím dávají najevo: „Jste pro nás přijatelní a cenní právě takoví, jací jste.“ Tak tedy - „co se stalo, to se stalo“. Na tom stejně nemůžeme moc změnit. Co však můžeme změnit, jsou důsledky, které to na nás mělo.
I zde platí známé rčení o tom, že „chybami se člověk učí“.
Omluva
Umět odpouštět na straně jedné a umět se omluvit na straně druhé. To je také umění. Mnozí z nás totiž považují přiznání viny a následnou omluvu za potupu a porážku. Máme také pocit, že pokud bychom tak učinili, ten druhý získá navrch. Cítíme se ohroženi. Co kdyby ten druhý našeho kroku zneužil ?
Umět odpouštět, stejně tak umět se omlouvat.
Hledáme proto nejrůznější důvody a ospravedlnění, proč jednáme tak, jak jednáme. A v každém případě se snažíme dokázat, že jsme při tom všem vlastně dobří lidé. Raději než se omluvit se tedy budeme všemožně vymlouvat.
Odmítáme tím přijmout odpovědnost za své vlastní jednání.
Omlouváme-li se - skutečně a upřímně (ne tedy "jen na oko") - musíme druhým nabídnout více než jen pouhou slovní omluvu. Obvyklá a neustále se opakující fráze „já se strašně moc omlouvám“ vyzní falešně, pokud není následována rychlou nápravou.
To je důležitá tečka za upřímně míněnou omluvou.
Dobré svědomí je lepší než tisíc svědků.
Říká se, že dobrá rada je drahá. A ještě dražší je dobrá rada dobře podaná. Umět poradit totiž zdaleka není tak jednoduché a samozřejmé, jak by se na první pohled zdálo.
Dobrá rada drahá . . .
Neumíme-li to, důstojnosti opět zasadíme bolavé rány. Podvědomě totiž rady odmítáme jako cosi ponižujícího. Nechceme, aby nám někdo říkal, co máme nebo dokonce musíme dělat.
Ochota dobrou radou druhému pomáhat jde však proti tomu. Často proto, že nebývá upřímná. V takovém případě se totiž rádce na toho druhého rád vytahuje, ukazuje mu, jak je dobrý a ponižuje jej ("kdybys´ to udělal jako já", „nechci ti radit, ale …“, „mně se vždycky vyplatilo“, "na to jsem přišel sám"). Dělá z něj hlupáka nebo si s dotyčným dokonce vyřizuje účty.
Dobrá rada ? Využití moudrosti a ušlechtilosti, o kterou je někdo ochoten se podělit. A navíc snaha svou radou posílit důstojnost druhého.
O co tedy v udílení dobře míněné rady ve skutečnosti jde? Nebo lépe řečeno mělo by jít. V podstatě o využití moudrosti, o kterou je někdo ochoten se v dobrém úmyslu podělit.
Vždy by se však při tom měl snažit svou radou posílit důstojnost toho druhého. A ubezpečit jej, že už tak je dost dobrý a hodnotný.
Naplněním všech těchto pozitivních skutečností důstojnost sílí a s ní pak sílí i morální inteligence.
Zdroj:
A. Haas: Morální inteligence
C. Höschl a kol.: Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc
Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
