Článek
Kde bychom měli hledat příklady ryzí empatie? Nejlépe v čisté přirozenosti, kterou projevují už malé děti. Určitou míru empatie totiž máme vrozenou a neseme si ji v genech z matčina těla na svět.
Od narození ji však musíme pěstovat a vhodně rozvíjet.
Empatie předpokládá schopnost mírnit naše přirozené potřeby a tužby (např. mít vše pro sebe, chránit pouze sebe) na straně jedné a ochotu se druhým otevřít (projevit jim přátelství, snahu pomoci, rozdělit se nebo s nimi soucitně sdílet smutek) na straně druhé.
Projevy empatie u dětí
Empatie sama podmíní mezi prvním a druhým rokem života u dítěte nový a velmi zajímavý typ chování. Snaží se při něm konejšit a uklidňovat druhé, kterým se něco stalo, hladí je a shání pomoc.
Tyto projevy jsou o to pozoruhodnější, že se jimi děti vyznačují mnohem dříve, než mohly samy takovou situaci prožít.
Zesílená schopnost zastat se druhých se projevuje zejména v předškolním věku.
Škála projevů a empatických reakcí se ještě více rozvíjí kolem šestého roku věku, tedy krátce před nástupem do školy.
Předškoláci mají zesílenou snahu se zastat a utěšit kamaráda, kterému se něco přihodilo, srdnatě ho brání před násilníkem a pomáhají mu. A pokud na to sami nestačí, spěšně na pomoc přivolávají dospělé.
Šrámy na dětské duši, které se špatně hojí.
K ryzímu morálnímu chování přitom podněcuje tzv. skutečná empatie. Tedy opravdová vnímavost vůči druhým, citlivost, laskavost a také ochota se zrovna takto projevovat.
Vedle té skutečné však existuje i tzv. falešná empatie.
Empatie může být i falešná
Projevuje se tehdy, jsme-li zavaleni svými vlastními starostmi („Mám svých starostí dost.“ - „Vaše starosti na moji hlavu.“ - „Ještě to tak.“).
Aby se však neřeklo a naše pověst neutrpěla, rádoby empatii dáme najevo („Kdybyste cokoli potřebovali, určitě dejte vědět, moje číslo máte.“). Ve skrytu duše přitom doufáme, že k ničemu takovému nedojde a postižený nabídku naší pomoci nevyužije.
Ale „svědomí přitom máme čisté, vždyť jsme se jim přece nabídli“…
Schopnost empatie citelně snižuje až téměř eliminuje i neosobní elektronická komunikace, včetně sociálních sítí.
Empatii rovněž zeslabuje strach identifikovat se s neštěstím druhého člověka ve víře, že zrovna nás snad nic takového nepotká (obavy z existenčních potíží, vážného onemocnění či zklamání způsobené blízkou osobou).
Empatie „neumí počítat“
Navzdory tomu, že empatie je pevným stavebním kamenem morální inteligence, má i některé méně šťastné projevy. Říká se o ní totiž, že je „úzkoprsá“ nebo že „neumí počítat“. A to díky tzv. efektu identifikované oběti.
Lidé totiž mnohem pravděpodobněji pomohou či přispějí dary a finančními prostředky jednomu konkrétnímu postiženému dítěti, které je dobře vidět (upozorní se na něj v televizi či na plakátech), než aby finančně podpořili léčbu nemoci, kterou kromě něj trpí desítky, stovky a nezřídka i tisíce dalších dětí.
Úzkoprsost empatie
I ta se projevuje v počtech a množstvích. Neštěstí nepřehledné masy lidí nebo jednotlivců, kteří nejsou vidět nebo splývají, totiž není dostatečně emocionální. Stejně tak jako často zveřejňované číselné údaje. Ty mají prokazatelně větší význam pro naši racionalitu.
Jinými slovy řečeno - je nám už jedno, jestli obětí je padesát, nebo pět set. Vnímáme to jako číslo, které je „prostě vysoké“.
Čím vyšší počty a nepřehlednější skupiny, tím více klesá naše vnímavost.
Důsledky tohoto efektu identifikované oběti se ukázaly jako zavádějící i při velmi alarmujících a jímavých tragédiích, jakými byly např. masakry žáků či studentů na amerických školách. Soucitní a truchlící obyvatelé města ihned zaplnili třídy a tělocvičnu spoustou hraček, s nimiž si však žádná z obětí, bohužel, už hrát nemohla.
Nebylo přitom neznámou skutečností, že ve všech okolních amerických státech tou dobou trpělo nouzí dvacet miliónů žijících, nešťastných a nezřídka hladovějících dětí. A státní výdaje na potravinovou pomoc se tehdy krátily o celých dvacet procent.
Nikdo ze soucitných obyvatel města nepřispěl. Něco takového na ně prostě bylo už „moc“.
Paradox plynoucí z takových zkušeností je tedy zřejmý. Empatie soustřeďuje naši pozornost jako bodové ukazovátko na osud jednotlivých obětí.
Nikdo není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému.
Myslet bychom však měli i na ty, které nevidíme, neznáme jejich jména ani srdceryvné příběhy.
Myslet bychom měli i na ty…
Na ty, kterým se ještě vůbec nic nestalo i na ty, kteří se dokonce ještě vůbec nenarodili. Na naší empatii totiž závisí i jejich osudy.
Rodiny jako základ
Osvědčeným prostředím pro rozvoj empatie jsou dobře fungující rodiny. A děti v rámci nich jako „epicentra“, ze kterých by se tolik potřebná a správná empatie měla šířit všemi směry do okolí.
Tedy do širší společnosti a do světa jako takového.
Dítě bude vnímavější, prožije-li si samo určité situace.
A jak tu skutečnou a pravou empatii v dětech vhodně rozvíjet?
Dítě bude vůči druhým o to vnímavější, prožije-li si samo „na vlastní kůži“ některé situace. Nechme jej také, aby si při nich „zdravě popálilo prsty“ a uvědomilo si chyby, ze kterých se může poučit.
Empatii a morálku si dítě neuvědomí poučováním a něčím vštěpováním. Zaměřovalo by se pak totiž více na své vlastní pocity.
Nejsou rodiče ti, kdo rodili, ale ti, kdo krmili a dobru naučili.
Empatii a morálku by mělo pochopit na konkrétních příkladech chování a ve styku s někým druhým, nejlépe méně šťastným. Takovým lidem a za takových okolností se totiž dobře a rychle naučí pomáhat.
V dítěti by se tím současně měla pěstovat i sebeúcta a rozvíjet vědomí sebe sama.
Morální inteligence tak bude díky skutečné empatii sílit.
Zdroj:
A. Haas: Morální inteligence
B. Spock: Vy a Vaše dítě
Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
