Článek
Dítě samotné to nesmírně povzbuzuje a raduje se z každého dalšího úspěšného kroku. Od matky se pomalu začíná vzdalovat - fyzicky i psychicky. Možná je to překvapivé, avšak již v tomto raném věku tím dochází k pozvolnému procesu osamostatňování a budování své vlastní osobnosti.
Radost z chodících nohou a uvolněných rukou dává najevo náruživou chutí hrát si s různými předměty a s velkou oblibou začíná napodobovat své dospělé vzory. Na opravdovou skutečnost dítě samozřejmě ještě nedosáhne.
Radost z každého nového počinu a úspěchu.
Všemi těmito projevy se tiše a pevně včleňuje mezi ostatní příslušníky rodiny a zapojuje se i do sítě širších sociálních vztahů v ní.
Účelem veškeré výchovy je probudit v člověku génia.
Vývoj dítěte totiž nabírá vysoké obrátky, a to doslova ve všech oblastech. Jeho řečové schopnosti se prudce rozvíjejí. Dítě začíná chápat, že slova jsou symboly vhodné pro dorozumívání a pochytí přibližně dvě nová za den. Opouští přitom svá oblíbená citoslovce. Ve dvou letech se mu již daří skloňovat i časovat a z jednotlivých slov vyskládá větu. Začíná zvládat i krátké rýmované říkanky.
Při takovém řečovém a intelektuálním nástupu samozřejmě záleží na tom, aby slova, která dítě přejímá, pocházela z tzv. ušlechtilé vrstvy řeči (neboli byla slušná, pozitivní a inspirativní) a co nejlépe utvářela charakter osobnosti malého dítěte.
„Já sám … !“
V maličkém dítěti v této době tiše sílí další významný projev - vnímání a uvědomování si sebe sama. Poznává se v zrcadle, natáčí se a zvědavě v něm prohlíží, dovede se ocenit, pochválit a bývá nemile zaskočeno vlastním neúspěchem.
V každém případě již chce projevit svoji samostatnost. Stále více se přitom odděluje od matky a fyzicky se jí vzdaluje.
Vnímání a uvědomování si sebe sama.
Začíná si také „dupat“ - vzdorovat, prosazovat se a v tomto období často uplatňuje větu „Já sám!“
Slovem „já“ přitom dává najevo, že o sobě mluví již jako o samostatném člověku. Poprvé. Pro další vývoj jeho osobnosti to má zásadní význam.
Rodiče by proto měli vzít na vědomí, že jejich dítě je od této doby stále silnější osobností, která má právo chtít něco jinak. Potlačí-li totiž v tomto věku vlastní vůli dítěte, snižují tím do budoucna (a často i na celý život) jeho sebevědomí.
Rodiče jako vzor
Po dosažení 18. měsíce věku (tedy 1,5 roku) dítě již velmi dobře zvládá chůzi, je plně pohyblivé a díky tomu obohacené prvními zkušenostmi. Rozvoj řeči tím vším úměrně „nabírá na obrátkách“ a dítě se učí v průměru devět nových slov denně.
Prvních pár let života dětem postačí na to, aby zvládly vůbec nejkomplexnější lidskou dovednost. Pochopily význam tisíců slov, uměly je správně artikulovat a vzájemně kombinovat. Skutečnost více než pozoruhodná a pro rodiče a všechny nás dospělé mimořádně zavazující.
Otec jako autorita a řečový vzor.
Navíc - výsledky různých studií prokazují, že děti do tří let věku přijímají za hlavní řečový vzor svého otce. Hlavní inspirace otcem je zřejmě dána tím, že muži své děti nezatěžují tak velkým přívalem slov či složitých souvětí, jak to - byť v dobrém úmyslu - dělávají ustarané matky. Ty navíc s dětmi tráví většinu času. Otec je pro dítě vzácnější, méně toho od přírody namluví, a když něco řekne, tak to má váhu a platí to.
Děti mají mimořádný dar naslouchat, pečlivě zaznamenávají a vstřebávají obsah jakéhokoli rodičovského sdělení. Ve dvou letech jsou svým rodičům neustále v patách a rychle se od nich učí. Své rodiče ve všem napodobují a dělají to s neskrývanou opravdovostí a vážností.
Ve svých hrách např. „chodí do práce“, „starají se o domácnost“, „pečují o děti“ nebo „léčí nemocné“. Možná úsměvné projevy malého dítěte však mají nejeden zcela zásadní význam. Nejen že se samo učí, avšak tímto usilovným napodobováním svým rodičům současně nastavuje zrcadlo a vnukává jim odpovědnost za jejich vlastní chování.
To však není všechno. Napodobováním rodičů, oblékáním si jejich šatů apod. současně spouštějí proces své vlastní identifikace. Tyto od rodičů odpozorované projevy jsou mnohem důležitější než sebelépe míněná výchovná slova matky nebo otce. Právě těmito projevy se totiž formuje ryzí charakter dítěte.
Tady a teď se utvářejí jeho základní představy a postoje. K lidem, práci, životu a - sobě samému. Neboli další z velkých a odpovědných úkolů pro jeho rodiče. Dobré to vše vědět …
Vychování je důležitější než původ.
V tomto období si také malá holčička pomalu začíná uvědomovat, že je holčičkou a že z ní jednou - až bude velká - bude opravdová žena. Bedlivě proto sleduje svoji matku a všemožně se jí snaží napodobovat. A to včetně jejích projevů k opačnému pohlaví, tedy svému manželovi a otci malé holčičky.
Malé holčičky začínají kopírovat své matky.
To samé projevuje chlapec vůči svému otci. U dětí v tomto věku stále ještě převládá přirozená náklonnost k rodiči téhož pohlaví (dcery k matce, syna k otci), ve kterém vidí svůj vzor. Začínají však více vnímat i rodiče opačného pohlaví a pomalu se s ním identifikují.
Právě tehdy se obě pohlaví sbližují a zvykají si na sebe, aby byla schopna spolu jednou žít v soudržné manželské dvojici.
Není to však jediný předěl, který dítě v tomto věku musí překročit. Přestože si již buduje své vlastní „já“ a chce být samo sebou, je na rodičích stále příliš závislé. Velmi dobře si uvědomuje, kdo mu poskytuje bezpečí a zázemí. Svádí proto v sobě vnitřní boj a sužující rozpor manifestuje fňukáním, „mazánkovstvím“, „mamánkovstvím“ a „držením se máminy sukně“ na straně jedné a „zkoušením to“ na své rodiče na straně druhé.
Schopnosti a nároky rychle rostou
Lpí při tom na určitých lidech nebo věcech (oblíbené hračky, které si nedá vzít a ani je nechce půjčovat) a má strach ze samoty (prosebně někoho volá z postýlky nebo chce trávit i večerní čas se zbytkem rodiny). Krátce poté, co dítě sfoukne dvě svíčky na svém narozeninovém dortu, v sobě objeví (a také pohotově projeví) tři mocné síly svého ega.
Pohyblivost, schopnost manipulovat s předměty a řeč.
Úměrně s nimi rostou i požadavky malého dítěte. A není-li jim vyhověno (rychle nebo vůbec), následují výbuchy vzteku i hysterického pláče. Projevy přirozeného dětského sobectví teď brání ochotě ke spolupráci a rodiče musí projevit hodně velkou dávku nadhledu, trpělivosti a výchovného umění.
Jejich odpovědnost za správné vedení a vhodné formování osobnosti svého dítěte tak nabývá stále nových rozměrů. Bohatší slovní zásobou dítě proniká hlouběji a hlouběji do společenských vazeb lidí ve svém nejbližším okolí. Jde tomu všemu rafinovaně naproti. Hrou. Miluje škádlení, pošťuchování, dobírání si, zkoušení to na druhé apod.
Opět tedy velmi záleží, jak na tuto časově omezenou hravou vnímavost dítěte zareagují dospělí, využijí ji a jaké zásady přitom budou ctít. Děti jim k tomu poskytují jednu vzácnou příležitost. Mezi sebou si v tomto věku totiž ještě příliš nehrají a o to více je tedy rodiče mohou ovlivňovat a formovat individuálně.
Přesto však bedlivě sledují, co se v jejich okolí děje. A sledují především jiné děti. Do hry s nimi se ještě nezapojují, nýbrž si nenápadně hrají v jejich blízkosti a pozorují je.
Tiše, nenásilně, avšak intenzivně postupuje den po dni proces socializace.
Tak potichu, avšak o to intenzivněji, probíhá přírodou chytře řízený proces socializace. Dítě zpravidla ještě neobstojí v potyčkách s druhými, už si však bedlivě hlídá svoje věci a nedopustí, že by se o ně s někým mělo dělit.
Do jeho života teď paralelně vstupuje i celá soustava výchovných omezení, zákazů a dokonce už i prvních trestů. Ty obvykle následuje batolecí vzdor (jedná se o první negativistické stadium, druhým pak je tolik pověstná puberta).
Právě vzdor bývá častou překážkou pokračující socializace. Rostoucí chuť dítěte rozhodovat si o svých vlastních věcech na straně jedné a podléhání vlivu rodičů na straně druhé vyvolává v dítěti vnitřní napětí. Je tím silnější, čím více jsou jeho rodiče dominantní, panovační nebo dokonce až despotičtí. Projevy dlouhotrvající a neúnosné vnitřní tenze se pak poměrně snadno mohou zvrtnout v negativismus a dítě se tím zásadně a na celý život poznamená.
Citlivě a trpělivě
Mnozí odborníci (pedagogové, psychologové) doporučují, aby děti nebyly do kolektivu včleňovány příliš brzy. Občas dokonce otevřeně vystupují proti různým zařízením péče o děti, do nichž rodiče umísťují své potomky již v prvním roce věku. Někdy dokonce i dříve.
Možnost si vše prožít a užít tak, jak je přirozené a potřebné.
Poukazují přitom na výsledky mezinárodních studií, v nichž vědci po dobu mnoha let pozorovali chování a kognitivní vývoj (tedy vývoj do jednoho roku věku) několika set malých dětí. V případě, že byly umísťovány do jeslí příliš brzy, projevily se u nich ve věku „teenagerů“ výrazně slabší socio-emoční dovednosti. A nejen to.
Tyto děti se nezřídka vyznačovaly i významnými poruchami chování, jako například kouřením, konzumací alkoholu a drog, krádežemi či vandalismem. Tedy projevy tzv. přesměrované agrese. Jiné studie prokázaly u dětí v jeslích a školkách podobnou hladinu kortisolu (tzv. stressového hormonu), jakou mají vystressovaní top manažeři ve firmách.
První dva roky života jsou tedy velmi citlivou fází. Je to období, kdy se nejaktivněji formuje osobnost dítěte.
Na přístupu matky a otce, kteří dítě vedou a působí na něj (čtou mu pohádky, povídají si s ním, trpělivě vysvětlují, jdou mu příkladem), poklidném rodinném zázemí a pozitivních podnětech do značné míry závisí, zda z dítěte vyroste optimista či pesimista, člověk milující a citlivý. Nebo naopak chladný, příliš důvěřivý či podezíravý.
Období „proč“
Kolem třetího roku věku se dítě již nespokojí jen s pouhým pojmenováním věcí. Začíná o nich přemýšlet. Pro jeho rodiče tak začíná dosti vysilující období. Tím, že se dítě snaží všemu přijít na kloub a stává se hloubavým badatelem a objevitelem, zahajuje své pověstné období zvané „proč“.
Skutečný svět jako velká obrázková kniha poznání.
Tímto pro rodiče poněkud devastujícím slovem na začátku každé z nekonečné řady otázek se zajímá o vše, co vidí nebo slyší a obrací se na ně s neutuchající potřebou vše také hned vysvětlit. Nenabídnou-li rodiče dítěti v tomto pro něj „hladovém“ období dostatečnou či dokonce jakoukoli odpověď, potlačí jeho zájem. Potřeba poznávání v něm může být jednou provždy výrazně utlumena.
Už nikdy v budoucnu nebude tak vnímavé, už nikdy v budoucnu se totiž nenajde taková příležitost pro rozvoj myšlení, jako je tomu právě teď.
Navíc - dítě v tomto období rodičům předkládá jedinečnou nabídku. Nalézá doslova zalíbení (a tedy vykazuje mimořádnou ochotu) v učení se všemu tomu, co je a není správné. Mnohem snadněji než kdykoli jindy nyní pochopí a přijme „mantinely“, tzv. svobodu v řádu.
Tedy obecně platné normy a pravidla chování, které jej povedou na další cestě jeho životem.
Zdroj: B. Spock: Vy a Vaše dítě, Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
