Článek
Dalších 77 miliónů (tzn. 55%, tedy více jak polovina) přesně takových dětí však tuto příležitost nedostane. Také každý rok. Rok co rok v postupujícím 21. století. Nespravedlností osudu ošizené a ponížené, nenaučí se číst ani psát. Často nikdy.
Malí představitelé nastupujících generací, jejichž potenciál pro rozvoj tohoto světa zůstane nevyužit.
Rychlý sled nezadržitelných vývojových proměn dítěte v tomto věku pokračuje a to je dává najevo stále novými a novými projevy. Pro tuto etapu je typická tzv. snaživá píle. V šesti letech (a tedy na prahu školní docházky) totiž dítě nasadí obdivuhodnou cílevědomost a překvapuje svou vůlí překonávat překážky a nezdary. Dokonce i tehdy, je-li mu nějaká činnost nemilá (např. školní matematika).
Bylo by proto neprozřetelné i nezodpovědné tuto vzácnou příležitost promarnit.
Jak rodiče, tak i učitelé (pro dítě zcela noví lidé) by jej měli podpořit při každém úspěchu, avšak i nápravě neúspěchu. V opačném případě totiž u dítěte vzniká riziko neslavně známého komplexu méněcennosti doprovázené jeho slábnoucí sebeúctou. V samotném důsledku pak může až rezignovat na své budoucí uplatnění a ve společnosti se bude cítit upozaděné.
Dětem se musí věnovat co největší pozornost a poskytnout jim co nejširší prostor pro jejich rozvoj. Nikdo jiný si to nezasluhuje tak jako ony.
Snaživou píli však nedávají děti najevo pouze ve škole. Přemýšlejí o jiném uspořádání svého pokojíčku (a tedy o novém uspořádání svého "teritoria"), pečlivě uklízejí věci ve svém okolí (rovnají si je na svém stole, v zásuvkách, šuplíky opatřují popiskami, knížky na poličkách seřazují podle velikosti nebo témat).
Touha po pořádku a uspořádanosti
Samy si určují, co je pro ně důležité a kde to má být. Snahou o systematičnost a přehlednost projevují touhu dát věci a s nimi i svůj život do pořádku.
A přirozeně s tím si vytvářejí větší smysl pro zodpovědnost.
Sílící potřebu systematičnosti a úplnosti projevují i tím, že zpravidla v tomto věku něco začnou sbírat, svědomitě třídit (známky, odznaky, pohledy) a ukládat, nejlépe do tematických sérií.
Nezapomenou však ani na své jiné oblíbené činnosti - zábavné či vzrušující hry (u chlapců často bojové). Ty však nabývají nových a pozoruhodných pravidel. Hádky, rozepře či pranice již nejsou tak časté, na kamarády už tolik neútočí nebo „nestřílejí“, a to ani v legraci či náznaku.
Cítí, že jejich vlastní vědomí je mnohem přísnější strážce nežli rodiče či případný postih, který by za něco takového přišel.
Přirozená touha po pořádku a smysluplnosti.
Pouhé pomyšlení, že by někomu způsobili bolest či nepříjemnost, je pro ně dostatečně silnou brzdou a něčím nepřijatelným.
Hry na něco „jako“ už je tolik nepřitahují. Místo nich začínají vyhledávat takovou zábavu, která je opravdová a má jasná pravidla. Těmi jsou opět smysl pro pořádek, spravedlnost a zásadovost a v rámci nich potřeba uplatnit fyzickou zdatnost.
Prozřetelní rodiče proto svým dětem vytvářejí příležitost, aby si potřebu takových projevů naplnily při sportu či různých soutěžích.
Reálná nebezpečí
Vliv nehodnotné až dějově pokleslé zábavy (počítačových her plných násilí až brutality, hraček v podobě zbraní, vč. jejich věrných replik, nevhodných filmů aj.) mají až devastační vliv na celkový psychický vývoj dětí.
Zneužívají tak jejich od přírody zvýšené vnímavosti v tomto období, obírají je o iluze a kazí jim jedna z nejkrásnějších let jejich života. Je nepochybné, že pozorované násilí či dokonce zabíjení (natož bezprostředně - v zemích, kde jsou děti jejich přímými svědky) může postupně a citelně snižovat žádoucí normy jejich chování, toleranci vůči hrubosti a bezpráví.
Nevhodné zaujetí může poznání chtivé děti citelně ovlivnit, mást, klamat, manipulovat a kazit.
Čím jsou navíc děti menší, tím hůře dokáží rozlišovat rozdíly mezi dramatickou hrou „na jenom jako“ a reálnou skutečností. Jaké překvapení potom nastane, když v pozdějším věku někomu vážně ublíží - vždyť v té počítačové hře to takto nebylo a ani takhle nedopadlo …
Pokud však děti byly svými rodiči správně vedeny, představy o tom, co je a není dobré, jsou jimi dobře vnímány, zaznamenány a rozlišovány. A rozhodně nejsou zapomenuty.
Krůčky k nezávislosti
Pravda, mohou na čas zapadnout kamsi hluboko do jejich vědomí. Děti je považují za vlastní, protože to „přece už dávno dobře vědí“. Nelibě například nesou, když je rodiče upomínají, že mají hezky zdravit, chovat se slušně, uklidit po sobě apod. Otrávenými až znechucenými reakcemi nám při tom dávají najevo, že chtějí, abychom je už konečně brali za dospělé.
Slušné a uctivé chování se v nich - k nemalému, avšak o to milejšímu překvapení rodičů - opět vynoří, až budou mít pocit své opravdové nezávislosti.
Dítě se začíná nenápadně vzdalovat.
Domov dítě nepřestává vnímat jako bezpečný přístav, ve kterém kotví rodičovská něha, jistota, pomoc a podpora. Přes všechna pozitiva však v tomto věku začíná své vlastní kotvy zvedat a z domovského přístavu vyplouvat na své stále delší a delší cesty za poznáním a osamostatňováním.
Srdce rodičů u dětí, srdce dětí - ve stepi.
Potřeba zapojování se do širšího společenství lidí v dítěti sílí. Své rodiče má stále rádo, nedává to však už tolik najevo. Navíc - potřebuje na nich být méně závislé, proto se pro cenné rady a zkušenosti stále častěji obrací na někoho jiného (prarodiče, rodinné známé, učitele).
Rodiče by se měli smířit s tím, že teď budou poněkud upozaděni a svým dětem toto vše s pochopením pro ně vlastním umožnit. Samozřejmě, nenarazí-li to na porušování norem slušného chování.
Rodiče v pozadí
Děti se totiž, jak jen to jde, snaží zapadnout do světa, který je obklopuje. Inspirují se svými kamarády, projevy jejich chování, názory, zálibami, stylem oblékání nebo účesem. Často k nevelké radosti a zkoušené trpělivosti svých rodičů.
To vše je však jakási vstupenka do stále početnějších skupin jejich vrstevníků. Malé děti si tak nevědomky a zcela přirozeně procházejí tím samým procesem jako naši vývojoví předci, když přišli na to, že sdružovat se do větších společenství je jednak bezpečnější, jednak užitečnější. Tedy prozřetelné.
Navíc se při tom spontánně a snadno učí jinak nepopulární disciplíně, avšak i ohleduplnosti, solidaritě, spolupráci a obraně. Vlastní i těch druhých.
Potřeba se sdružovat a k někomu vzhlížet.
Moudrá matka příroda dítěti štědře poskytuje dost času. Zatímco se v něm toto vše odehrává, oddaluje jeho dospělost. Porovnáme-li se s jakýmkoli jiným živočišným druhem na planetě, je totiž dětství u člověka až překvapivě dlouhé. Dítě během něj využívá vše, co se mu nabízí.
Navazuje pro něj typická nerozlučná přátelství (nejčastěji ve dvojici stejného pohlaví), shlíží se v literárních příbězích, jejichž hrdiny (zpravidla čestné a ušlechtilé chlapce a jimi vedené kamarády) si berou za vzor a prosazují věrnost partě.
Jejich dalším projevem, příznačným pro toto období, je zvláštní, tzv. sexuálně separační postoj. Na jedné straně se do malých skupinek sdružují chlapci, na druhé straně si tajnůstkářské hloučky vytvářejí děvčata. Kradmo se po sobě dívají a často si o sobě také „šuškají“.
Hlavně, ať to nikdo neslyší …
Zatím jenom to, protože ve skutečnosti neví, jak na sebe. Zkouší to, avšak zprvu neohrabaně. Na oko sebou opovrhují, pomlouvají se či si zkusmo ubližují a čekají, jak druhá strana zareaguje. Pravidla takového škádlení a pokračujících her, hraničících s prvním flirtováním, přitom berou stále vážněji.
Dej člověku rybu - nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit - dáš mu jídlo na celý zbytek života.
Dítě se nyní začíná projevovat jako střízlivý realista. Zajímají ho fakta a souvislosti, hloubá nad tím, jak věci fungují. Zavírá se do svého pokojíčku a s oblibou si listuje v encyklopediích, naučných knihách a výpravných časopisech, které doslova „hltá“.
Uspokojuje si v nich svou touhu po poznání a nenásilně si tak doplňuje vědomosti.
Ve vývoji jeho inteligence při tom dochází k dalšímu posunu - k rozvoji tzv. logických operací neboli schopnosti věcně uvažovat a vědomosti hned využívat. Pokračuje přitom dále zaujatým čtením, novou schopnost navíc z hlavy přes ruku přenáší na papír.
Nadšeně kreslí výkres za výkresem nebo dokonce modeluje v trojrozměrném prostoru. Ve škole ho - k nemalému překvapení rodičů - začíná zajímat tajemná fyzika a logická matematika. Jsou-li učitelé vnímaví, mohou toho využít a šikovně rozehrát školu hrou.
Příležitost pro školy i rodiče
Dítě se teď může nechat snadno vtáhnout a přizpůsobit novým pravidlům, v rámci kterých bude ochotně plnit úkoly a přijímat za to i spravedlivá hodnocení.
Škola tak může převzít důležitou štafetu. Programově rozvíjet rozumové schopnosti dítěte a stavět na všem tom dobrém, čeho díky rodičům (případně učitelům v mateřské školce) již dříve dosáhlo.
Dychtivé dítě jako ohromná příležitost a naše velká zodpovědnost.
Tak postupně bude dítě stále více činit svá vlastní rozhodnutí - a na svou vlastní odpovědnost.
Nejen školy, avšak i my rodiče bychom této přirozené vnímavosti měli využít. Nepromarnit ji, dokud se jí děti vyznačují. A s ní bychom je měli vést k úctě ke světu, lidem, jejich právům a k pořádkům.
Teď více, než kdykoli jindy. A ne naopak.
Zdroj: B. Spock: Vy a Vaše dítě, Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
