Morálka a morální inteligence – mějme je jako své vlastní ctnosti

To vše patrně proto, že naše názory na ni se liší (přitom je poměrně jasně daná), její naplňování „bolí“ a navíc máloco se v reálné životní praxi tak dramaticky odchyluje od psaných i nepsaných norem a pravidel, které morálku charakterizují.

Tyto normy a pravidla přitom „teoretické“ či uměle vytvořené nejsou. Většinu z nich totiž nastavila sama příroda. Vycházejí z naší odvěké přirozenosti, biologické, psychologické a sociologické podstaty. Souvisí navíc s bazálními zákonitostmi matky přírody, jako je např. zájem na prostém přežití živočišného druhu. V daném případě lidského. Což my lidé, příslušníci tohoto druhu, ad absurdum, moc slyšet nechceme. Natož naplňovat.

Časté a dramatické rozdíly či pověstně se „rozevírající nůžky“ mezi odvěkou přirozeností, moudrou přírodou nastavenými zákonitostmi a reálnou praxí našich životů si tak, jako lidský druh, způsobujeme sami.

Příroda nás jako jediné živočichy na zeměkouli přitom obdařila řečí a schopností tzv. abstraktního myšlení.

Na základě nich jsme si přiřkli výsostné latinské označení našeho lidského druhu - Homo sapiens neboli člověk moudrý. Je tomu tak?!

Navíc - kdo na morálku a dodržování jejích zásad odkazuje, zpravidla bývá „trnem v oku“. Jako jeden z prvních to pocítil slavný čínský filosof a sociální politik Konfucius (551 př.n.l. – 479 př.n.l.). Svou morální filosofií usiloval o harmonii a k jeho etickým zásadám patřila spravedlnost, upřímnost a laskavost, pokora a pracovitost nebo respekt k rodině a předkům.

Za své oduševnělé učení a nabádání k morálce byl již před dvěma a půl tisíci lety několikrát vězněn, nejednou mu dokonce hrozil i trest smrti…

Co morálka vlastně je a jak vzniká ?

Stručně řečeno, je to soubor vlastností a projevů, jimiž se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, ohleduplně, plní si své povinnosti a je spravedlivý a odpovědný. Abychom se však takto projevovali, musíme k tomu mít dost dobrý důvod. Být ochotni a k takovému chování motivováni. Motivováni svým okolím i sami sebou. Jinými slovy - „musí to jít z nás“.

Jak k něčemu takovému dochází? Vnitřní motivace chovat se slušně se spouští sledem tří po sobě jdoucích skutečností.

První z nich, „startovací“, je naplnění odvěké potřeby seberealizace každého člověka.

Velmi často však pro ni nejsou vytvořeny adekvátní podmínky. Tedy problém hned na začátku.

Vezměme si např. mašinerii velkých firem, ve kterých pracují stamilióny lidí po celém světě. Každý jednotlivý pracovník ve vertikále složité firemní struktury má také přirozeně lidskou potřebu seberealizace a do práce s takovým odhodláním a očekáváním nastupoval.

Je však nezřídka pouze „ozubeným kolečkem“ plnícím stále náročnější a stále méně reálné a smysluplné cíle, v jejichž dosažení často nevěří – jakkoli to nepřizná - ani jeho nadřízený. A to vše za stále horších podmínek.

Nezbývá mu pak, než hledat naplnění potřeby své seberealizace v soukromí (rodina, hobby, chalupa…), tedy „po práci“.

Nebo člověk, který prokazatelně oplývá určitými hodnotami, danou práci, zakázku či příležitost však nedostane, neboť o výsledku výběrového řízení nakonec rozhodla „jiná kritéria“ než původně deklarovaná kvalita.

Nebo… prostý občan ve složité společenské hierarchii, ve které si také chce realizovat „to svoje“. Právě vládnoucími elitami a jejich přisluhovači je však bez možnosti dovolání a dosažení spravedlnosti sešlapáván ke dnu celého systému.

Dojde-li však k naplnění seberealizace, pak druhou fází, kterou vývoj směrem k morálce prochází, je možnost sebehodnocení a dosažení spokojenosti se sebou samým. Tedy jednoduše řečeno, mít ze sebe dobrý pocit. Důvod a možnost si říci „Jsem dobrý - to se mně povedlo - mohu na sebe být hrdý - mám ze sebe radost - stojím za to - do starého železa nepatřím“.

A ve třetí, poslední fázi je toto vše korunováno vrcholovou sebeúctou.

Motivace k morálce

Takto naplněný člověk se může odlehčit a odpoutat od „tíhy svého já“. Začíná se pak více zajímat a starat o ostatní lidi ve svém okolí. Slušné jednání přitom považuje za vážené privilegium, na které je patřičně hrdý, a silnou osobní inspiraci. Nastupuje další fáze – jeho motivace.

Motivace chovat se slušně a odpovědně vůči svému okolí.

Je to jako když si na sebe vezmeme nový oblek, který nám padne, náramně sluší, cítíme se v něm skvěle a máme chuť v něm co nejdříve vyrazit do ulic.

Není-li však potřeba seberealizace, vlastní spokojenosti a sebeúcty naplněna, vývoj se ubírá opačným směrem.

Nastupuje frustrace a ta, trvá-li dlouho, spouští stress, který jednak neurotoxicky působí na hipokampus (ten, je-li poškozován vlivem vleklého stressu, začne selhávat v regulaci některých funkcí, jako např. ve schopnosti zpracovávat informace, orientovat se v nich, pamatovat si je a řešit problémy), jednak navozuje depresívní a úzkostné stavy.

Rezignace, apatie, nástup projevů vyhoření, přehlíživosti vůči druhým a sobeckosti pak už na sebe nenechají dlouho čekat.

Přežít však chce každý, a tak například v podmínkách vzpomínaných firemních vertikál člověk nejprve začne sebeobranně předstírat, pak lhát, dokonce i podvádět a nakonec „strkat hlavu do písku“.

Zpočátku jen před druhými a pak už i sám před sebou. Na scénu se tiše vkrádá pokrytectví a kdo se s ním neumí ztotožnit, pak sebeomlouvání a sebeutěšování („Vím, že to není správné, ale musím to tak dělat…“ - „Nemohu jinak…“ – „Dělají to tak všichni…“ - „Kdo nekrade, okrádá rodinu…“).

A motivace chovat se morálně vůči svému okolí ? Ta tak často ani nevznikne.

Co vše způsobuje pokles morálky ?

Kromě nemožnosti posloupně realizovat tři po sobě jdoucí podmínky, tedy seberealizaci - sebezhodnocení a spokojenost se sebou samými - sebeúctu, pokles morálky způsobuje celá řada negativních společenských projevů.

Na jednom z předních míst je nepochybně touha po vlivu a moci, penězích a majetku.

A pýcha. Potřeba se vyvyšovat, rozhodovat a konat po svém, bez respektu a úcty k druhým, stejně tak jako…

…ke svědomí a studu („nic není hanba“, „když mohou lhát ti nahoře, my můžeme také“) či ke staletími ověřeným a osvědčeným principům a věčným, nezpochybnitelným pravdám.

Chybí také pokora. Odvrátili jsme se od hodnot duchovních a přeorientovali se na hodnoty materiální, často doslova na jejich „bezhlavý“ konzum. Žijeme bohatě navenek, ale chudě uvnitř. Ostatně, není to poprvé…

Nenacházíme také skutečné, morální či mravní příklady a vzory, především v inspirativních osobnostech, které máme odvěkou a přirozenou potřebu následovat. Chybí kladné autority. Každé čtyři roky stojíme před volebními urnami a nezřídka se rozmýšlíme ne mezi těmi vrcholnými představiteli naší společnosti, kteří nás přesvědčili, nýbrž mezi těmi, kteří představují „menší zlo“.

Jako bychom také zapomněli na důležitost vytyčování cílů, zatratili jsme vize a mise a s nimi všemi ztratili směr, tedy i smysl.

Lidstvo jako by si už také neuvědomovalo, co je to noblesa.

Všechno za nás řeší technika (a nyní dokonce i „umělá inteligence“, která už nás živé lidi začíná fyzicky i duševně nahrazovat), hardware i software, peníze, písemné směrnice či paragrafy. To, co se nedá změřit, zvážit či jinak spočítat (např. pojmy jako dobro, pomoc, láska, odpuštění a mnohé jiné), pro nás představuje obtížně uchopitelné abstraktum, s nímž si málem nevíme rady.

Uvědomíme-li si pravdivost výše uvedeného Senecova výroku a současně fakt, jak překombinovanou máme legislativu plus složité a nezřídka si protiřečící zákony (navíc ne vždy vyžadované, dodržované či vymahatelné a platící pro všechny stejnou měrou), pak v součtu dostáváme nelichotivou odpověď o stavu společnosti tohoto světa.

A s tím vším jsme také přišli o velký kus něčeho, čím disponovali naši předci, kteří se více drželi přirozenosti – zdravý selský rozum.

Láska k bližnímu

Zájem o druhé, ohleduplnost, starostlivost a dokonce až „všeobecnou lásku k bližnímu“ - coby vůbec nejušlechtilejší princip - přitom hlásáme už téměř 3.000 let (!). Jako své hlavní poselství a Zlaté pravidlo ho ve svých spisech, súrách a vyznáních uváděly různé kultury a náboženství. „Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim“. Jedna jediná prostá věta. V průběhu věků měla chránit příslušníky všech civilizací před násilím, vraždou, krádeží, bezprávím, podvodem, útlakem či mstou. Bez výjimky.

Snad vůbec poprvé ji v celých dlouhých lidských dějinách zformuloval kolem roku 600 před Kristem staroperský náboženský reformátor Zarathustra. Vše bylo hned jasné, od té doby nebylo o čem diskutovat, nebylo co měnit. Pouze naplňovat.

Přestože základní myšlenka o milovaném bližním byla překroucena, nesčíslněkrát porušena a zneužita, Zlaté pravidlo přežilo věky. Díky svému skutečnému a ušlechtilému obsahu.

Stále dokola si tak potvrzujeme, že jediným možným tvůrcem a představitelem morálky jsme my a nikdo jiný. Sami totiž nejlépe cítíme, co bychom si nepřáli a nechtěli zažít. Podle toho bychom se měli chovat k druhým. Takový přístup je jádrem morálky.

Předpokládá totiž, že všichni lidé na světě cítí a prožívají to samé a úplně stejně.

Morální inteligenci máme vrozenou i získanou

Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.

Vyznačují se jimi už několikadenní děti - a nejlépe nás o tom přesvědčí novorozenci ještě v porodnicích. Jakmile totiž na společných pokojích slyší, že ostatní děti pláčou, vcítí se do nich, sdílejí s nimi jejich „hoře“ a přidají se k nim. Ačkoli jim samotným nic nechybí, začnou také plakat. Poprvé v životě tím dají najevo tzv. empatii, neboli schopnost vcítit se do druhých lidí a jejich stavy a pocity s nimi sdílet. Právě to je jeden z projevů morální inteligence.

Prvky vrozeného morálního chování tedy malé děti dají najevo daleko dříve, než vůbec začnou rozumově uvažovat a mluvit. Takových důkazů ostatně vědci nashromáždili celou řadu.

Nová a překvapivá zjištění však stále přinášejí i výzkumy našich nejbližších příbuzných - vyšších primátů. Z jejich projevů, mnohdy připomínajících morální chování, si totiž lze ledacos odvodit i o chování člověka na samotném úsvitu jeho vývoje. Za takové „vrozené morální projevy“ primátů můžeme považovat např. ochranitelské reakce. V přenesené podobě se jimi vyznačujeme i my lidé.

Dospělí, a zejména pak matky, obětavě brání své děti, muži šlechetně ochraňují ženy. Není proto asi překvapivé, že sklony chovat se k sobě ohleduplně, vstřícně a vzájemně si pomáhat více projevují lidé, kteří mají blízko k přírodě. Tedy v zemědělských a ještě k tomu chudších oblastech.

Máme to v sobě všichni

Silnější sklon chovat se ohleduplně a vstřícně je však u venkovských lidí dán i tím, že nejsou tak přetěžováni a rozptylováni každodenním přívalem nových podnětů, který je typický pro život ve městech. Tato zdánlivá jednoduchost života jim umožňuje se více zaměřovat na to, co je opravdu podstatné.

Ve městech je naše pozornost vyčerpávána mnoha podněty, navíc jsme neurotizováni obavami, abychom v husté konkurenci obstáli a otupujeme si tím cit pro vnímání potřeb druhých lidí. A tak se - ať již vědomě či nevědomě - přizpůsobujeme životnímu stylu, který pěstuje individualismus.

Městská kultura je v tomto neúprosná a pomáhat druhým v ní není morální podmínkou.

Morální inteligence versus lidské zábrany

Ztracenost ve skupině (např. ve městech), jí způsobený nástup anonymity a strach o sebe samé snižují ochotu člověka druhému pomoci (např. při přepadení na ulici, v metru). Využíváme přitom celé spektrum únikových možností, jak se morální povinnosti pomoct tomu druhému vyhnout (sebeomlouvavě se např. chlácholíme, že „snad zasáhne někdo jiný a lépe…“).

Situace napadeného si také můžeme nevšimnout. Nebo to alespoň dovedně předstírat. Můžeme rovněž usoudit, že si za ni dotyčný může sám a ať si z ní tedy sám také pomůže.

Sejde-li se více svědků - tedy lidí, kteří „přece také mohou pomoci“ - je tohle všechno mnohem snazší. Jsme při tom rádi, že se kompromitují i ti druzí, že v tom nejsme sami a o to více ze sebe setřásáme vlastní tíživou odpovědnost a vědomí, že zrovna „my nemusíme“.

Navíc - čím je nepříjemná situace nejasnější a nepřehlednější, tím je pravděpodobnější, že lidé do ní nezasáhnou. Často přitom napjatě čekají na jakýkoli úlevný signál, že není důvod se znepokojovat, a tedy ani angažovat. Čekají na signál, díky kterému „z toho budou venku“.

Vztah mezi inteligencí a slušností výrazně slábne, je-li riziko dopadení, odhalení či usvědčení a následného postihu malé (causy veřejných činitelů zaštítěných imunitou nebo případů uměle natahovaných až do promlčení či snaha se vzájemně kompromitovat „taky máslem na hlavě“).

Ať už sami nebo v davu, je zřejmé, že než se pro někoho budeme v určitých situacích angažovat, potřebujeme sami v sobě překonat jisté zábrany.

Stále častěji také ani nevíme, jak druhému vlastně pomoci a co bychom při tom vůbec měli dělat (mnoho lidí již nezná zásady první pomoci).

Odkaz

Projevy tolerance, altruismu a snahy pomoci jeden druhému příroda živočichům vštípila. A to právě jako jednu z podmínek nezbytných pro přežití druhu. Nejvíce přitom nám, inteligencí obdařeným lidem.

Je tedy v zájmu člověka, aby zesílil podstatný projev našeho živočišného druhu. Lidskost a s ní související morálku a morální inteligenci, jejímiž hrdými a vyspělými reprezentanty bychom mohli, či spíše měli být.

A to navzdory době, událostem a podmínkám, ve kterých žijeme.

Zhostit se privilegia být sám či sama sebou, slovy a činy reprezentovat sebe a své zásady. Dokázat to a být na sebe za to hrdý či hrdá.

Je také v zájmu nás všech, abychom tyto zásady předávali svým dětem na cestu jejich životy. Budou je potřebovat.

A aby přes všechny nástrahy, prohry či zklamání mohly na jejich skutečné hodnoty postupně přicházet. Pak je snad zase předají dál. Svým vlastním dětem, pokračovatelům lidského druhu.

Prvky morální inteligence

Morální inteligencí se tedy vyznačuje každý, kdo jedná slušně, ohleduplně, plní si své povinnosti, je spravedlivý a odpovědný.

Které konkrétní skutečnosti však morální inteligenci vytvářejí ?

Na jednom z prvních míst je pouto, které nás váže k druhým lidem, tzv. empatie, tedy vrozená schopnost vcítění, tolerance a ohleduplnosti.

K výrazným projevům morálně jednající osobnosti dále patří schopnost odpouštět, poskytovat rady či o ně žádat, nedopouštět se přezíravosti, kritizování, účelového lichocení či jen prostého skákání do řeči - tedy důstojnost.

Citlivé misky vah mezi námi pak přísně vyvažuje spravedlnost.

Tu doprovázejí povinnost (pomáhat druhým či dávat nezištně) a odpovědnost.

Na těchto skutečnostech tedy morální inteligence spočívá (a více o nich jednotlivě v dalších článcích).

Platila, platí a stále platit bude neměnná rovnice : morální povědomí + morální zásady = nutné předpoklady pro projevy morálního chování. Jednoduchá a logická.

Nyní nás čeká to „jen“ udělat. Stojíme patrně před jedním z nejtěžších úkolů, které si jako lidé můžeme dát. Nezaváháme-li, ostatní nás budou - pomalu a postupně - následovat.

Náš příklad však potřebují.

Zdroj:

A. Haas: Morální inteligence

Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství

C. Höschl a kol.: Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc

M. Kašparů: Deset kroků k radosti