Článek
Na délku měří asi dva metry a je poskládáno tak dokonale, že se celé vejde do buněčného jádra velikého pouhou tisícinu milimetru. Vyjádřeno číselně - 2 m v 0,001 mm …
Zázračné vlákno DNA vinoucí se jádrem každé tělesné buňky.
Během růstu a vývoje dodává lidskému tělu informace nezbytné pro to, aby se v něm uskutečnily veškeré reakce či procesy v nekončícím sledu. A k tomu ještě na přesně určeném místě. Díky DNA tak na správném místě vznikne např. buňka kostní dřeně, na jiném buňka svalová, mozková či jiná.
Jsme člověku dlužni více než jen za potravu a oheň. Jsme člověku dlužni člověka.
Aby mohl celý systém dokonale fungovat, je vlákno kyseliny deoxyribonukleové stočené v buněčném jádru doslova každé z asi 100 biliónů buněk tvořících náš organismus. Každý z nás si tedy v sobě neseme asi sto biliónů dvoumetrových vláken DNA. A navíc - kyselinou deoxyribonukleovou vytvářený stavební plán či genetický program je u 99,9% lidí na planetě Zemi stejný.
Kolik stop, větrem a pískem zavátých a vodou smytých, jsme tu po sobě již zanechali … ?
Pouze zbývající 0,1% (!) způsobuje veškerou odlišnost každého jednoho člověka - z téměř 8 miliard - od druhého. Navzdory veškerým odlišnostem (v národnostech, v podobě, ve zbarvení pokožky, vyznání, názorech či tradicích) tedy máme my všichni lidé na celém světě k sobě geneticky velmi blízko.
Stejně tak jako jiné vědní obory, vývojem prochází i genetika a již několik let ji provázejí nové objevy. Postarala se o to jedna z disciplín molekulární biologie, tzv. epigenetika (z řeckého „epi“ neboli mimo to, na povrchu).
Epigenetika se nezabývá samotnou DNA, nýbrž chemickými sloučeninami, které se váží, „navěšují“ na její povrch. Zjistilo se totiž, že z nějakého důvodu jsou určité geny v buňkách aktivovány neboli „zapínány“ (a způsobují tím projev určitého znaku nebo vlastnosti navenek), kdežto jiné zůstávají vypnuté, neaktivní, a tedy „spící“. Projev žádného znaku nebo vlastnosti tedy nepodmíní. Znamená to, že jakkoli každá buňka obsahuje tytéž dědičné informace, může nakonec fungovat různě.
Jací jsme a jací budeme ? Můžeme to sami ovlivnit ? Ano a v míře větší, než jsme si ještě donedávna mysleli.
Tichá síla buněk
Čím je to způsobeno? Zapínání neboli aktivaci genů chemicky vyvolávají tzv. metylové skupiny. Ty jsou rozmístěné podél vláken DNA a na jednotlivé geny se váží. Tyto metylové přívěšky tedy fungují jako účinné spínače, kterými je možné geny buď zapínat nebo vypínat. Každá miniaturní buňka našeho těla si navíc takové složité procesy dokáže nadlouho (někdy dokonce i natrvalo) zapamatovat.
Pro vědce představoval tento objev hotový šok - o to více, že dědění tzv. epigenetických markerů zdaleka nekončí u první generace potomků (tedy u dětí svých rodičů), ale může se v příbuzenstvu předávat mnohem dále. Na vnoučata, pravnoučata a dokonce i na prapravnoučata. Tedy až na čtvrtou generaci po té, u které byly příslušné geny metylovými spouštěči zapnuty.
Kdo je bude nosit ? Kdo a jak půjde v našich šlépějích ?
Příklady toho doslova berou dech - např. děti matek, které za války v koncentračních táborech trpěly trýznivým hladem, byly v období před narozením nuceny získávat z matčina těla maximum výživy z minimálního množství na živiny chudé stravy. Těhotné matky nemohly přes veškerou snahu zabezpečit přísun látek nezbytných ke správnému růstu a vývoji svého dítěte. Jak na to tělesné buňky ještě nenarozených dětí reagovaly? Zapnuly v sobě ty geny, které byly odpovědné za větší odolnost vůči hladovění a jeho následky. Jinými slovy - naprogramovaly děti na to, aby další hladovění dokázaly přečkat.
Problém však nastal, pokud se děti po válce dostaly do podmínek, ve kterých bylo kvalitního jídla dostatek. Na to totiž geneticky nastaveny nebyly. Efekt epigenetického kouzla se doslova absurdně minul účinkem - u dětí se v podmínkách hojnosti kvalitní potravy projevila náchylnost k častým onemocněním trávicího ústrojí nebo dokonce k poruchám metabolismu. Riziko stejných následků se přitom mohlo projevit i u dalších generací potomků matek vězněných v koncentračních táborech - vnoučat, pravnoučat i prapravnoučat. Jejich buňky si někdejší strádání svých předků dobře pamatovaly.
Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů.
Stále více studií také potvrzuje, že život ještě nenarozeného dítěte ovlivňují jak fyziologické procesy, tak i emoce, které matka v průběhu těhotenství prožívá. Gravidní matkou sdílený klid nebo naopak stress má zřejmý vliv na to, jak bude dítě psychicky odolné či naopak labilní. Pupeční šňůrou navíc do těla plodu proudí stressový hormon kortizol. Produkuje-li ho matka velké množství, miminko si na jeho vysokou hladinu navyká a po celý život ho samo bude produkovat ve zvýšeném množství. Takoví lidé pak budí dojem, že jsou neustále ve střehu.
Anomální stressové reakce byly, bohužel, zjištěny i u dětí, jejichž těhotné matky v roce 2001 zažily atentát na newyorské World Trade Center. Jejich občasné neutěšené psychické stavy a projevy mají podle všeho genetický původ.
Odpovědnost až vůči prapravnukům
Geny tedy nejsou tak strnulé, jak jsme si ještě donedávna mysleli. Náš organismus dokáže některé z nich odpojit, jiné naopak zaktivovat a v tomto stavu je předávat dále. Epigenetika, díky níž asi budeme muset některé učebnice doplňovat a obecné mínění upravovat, průběžně přináší stále nové důkazy o tom, že nad svým genomem máme moc. Nemusíme tedy mít pocit, že jsme pevně svázáni genovými vlákny s předem vtisknutými dědičnými projevy. Do jisté míry můžeme svou dědičnost ovlivňovat a rozhodnout se, jakým směrem se vydáme my a jakým směrem v tom případě „pošleme“ i naše potomky. A to až ve čtyřech po nás jdoucích generacích.
Děti, vnuci, pravnuci nebo prapravnuci ? Už my a dnes je můžeme ovlivnit.
Tedy i na dobu, ve které už tady sami nebudeme. V tom případě nám ovšem poznatky epigenetiky přinášejí ještě něco dalšího a velmi podstatného - nutnost větší odpovědnosti. Za vlastní osud, avšak i za osud až čtyř generací jdoucích po nás. Nutnost odpovědnosti mnohem větší, než jsme si ještě donedávna mysleli a připouštěli.
Epigenetika, novodobá vědní disciplína, tak nastavuje člověku a jeho svědomí ostré zrcadlo.
Zdroj: Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
