Článek
Jedna z nejzákladnějších lidských potřeb, kterou nám příroda dala do vínku. Máme ji v sobě odpradávna. A dobře, že ji máme.
Každý z 365 dní kalendářního roku se na planetě Zemi narodí více jak 380.000 malých dětí - v poměru k úmrtnosti to znamená, že světová populace na zemském povrchu se denně rozroste o 224.000 lidí. Denně. To je hodně.
Známe člověka „od vedle“, víme, jak se jmenuje, jaký je a co má rád?
Čím se dnešní „moderní“ lidská společenství při takovém tempu množení liší od pradávných kmenových skupin, z nichž jsme přirozeně vzešli?
Moderní versus přirozená lidská společenství
Především - ta dnešní jsou nesrovnatelně větší. Pro jednotlivce žijící uvnitř takových velkých skupin to mimo jiné znamená, že lidé se vzájemně neznají, jsou si cizí. Ačkoli často žijí fyzicky natěsnáni vedle sebe, duševně jsou si velmi vzdálení.
V pradávném lidském kmeni či kmenovém společenství pospolu žilo nejvíce 80 až 120 lidí. Při takovém „hraničním“ počtu totiž bylo ještě možné, aby každý znal každého a všichni o sobě věděli.
Soužití ve skupině, předávání důležitých odkazů z generace na generaci, kontinuita základních hodnot.
Navíc, každé takové společenství bylo ještě rozděleno na menší skupiny s pevným řádem, uvnitř kterých se z generace na generaci předávaly užitečné zvyky a sebezáchovné rituály. Jako důležité mravní a charakterové hodnoty.
Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat.
Těmito malými a pevně soudržnými jednotkami byly - rodiny. Jakožto poměrně malá, avšak dobře organizovaná lidská společenství zásadně formovaly osobnost každého jednotlivce v ní, a to již od jeho útlého věku. Ze závislého dítěte se postupně stával samostatný a plně odpovědný člověk, který jako putovní rodinnou štafetu přebíral odkaz svých předků. Dále jej rozvíjel a spolu s ním i vytvářel kulturu a život větší společenské jednotky - kmene.
Přebírání odkazu lidského kmene.
Nejprve tedy bral, ostatně jako každé malé dítě, postupně však začal aktivně dávat. Také přirozeně.
Velikost skupiny „tak akorát“
Uvědomíme-li si dobře okruh našich přátel a známých, nebo si prohlédneme jejich adresáře ve svých mobilních telefonech, počítačích či listových seznamech, dojdeme k překvapivému zjištění. Počet kontaktů v nich se totiž nápadně shoduje s počtem jedinců, který kdysi tvořil kmen našich prehistorických předků.
Potřeba soužití v užších, relativně uzavřených skupinách či vytváření part a společenství s osobami příbuznými, blízkými a oblíbenými je stále v nás. A velmi silná. Tak, jak nás matka příroda stvořila, jsme tedy jednoznačně kmenový živočišný druh. Vždy jsme jím byli a budeme. A vždy také budeme upřednostňovat příslušníky vlastního kmene.
Kruhové uspořádání je pro společenskou komunikaci nejpřirozenější a nejvhodnější. Kromě jiného členy skupiny zrovnoprávňuje.
Odtud zřejmě pramení potřeba znát či hledat svoje biologické předky.
Odtud také zřejmě pramení z generace na generaci předávané trauma lidí, kteří po čas válek beze stopy přišli o své milované - nejbližší příbuzné či známé. Dodnes je sužuje vědomí, že „někde tam“ padli, nebo že se jejich popel kdesi daleko rozptýlil do vzduchu.
Odtud zřejmě pochází i doživotní stesk lidí, kteří museli opustit svoji domovinu a s ní i svůj vlastní kmen (odvěké jímavé příběhy emigrantů). Utekli do neznámého prostředí plného cizích lidí.
Nebo - povedou-li rodiče své děti k tomu, aby se k cizím lidem chovaly slušně, bude to dětem připadat poněkud zvláštní a proti jejich mysli. Přirozeně. Rodiče je totiž v podstatě nutí k tomu, aby se chovaly slušně k neznámým lidem jiného, pro ně cizího kmene. Tuto konvenční společenskou přetvářku odevzdaně přijmou zpravidla až v dospělosti.
Neznámí sousedé „od vedle“
Vztahy v dnešních rodinách se však rozvolnily, děti odcházejí, brzy a daleko, dívají se dopředu a k odkazu svých předků takovou odpovědnost necítí. Často navíc žijí ve velkých městech mezi statisíci až milióny cizích lidí. Je tedy nemožné, aby se mezi sebou osobně (tedy ne pouze přes počítačové sociální sítě) poznaly a vytvořily si mezi sebou těsnější vztahy a vazby.
Nepřehledná masa jednotlivců.
Stejně jako ostatní obyvatelé měst. Lidé tak - i v malých částech měst (na náměstích, ulicích, ale i v jednotlivých domech či dokonce na jejich patrech) - žijí pouze „vedle sebe“.
Jaká je v takovém hemžícím se a anonymním „lidském mraveništi“ naše přirozená obrana a jak budeme reagovat? Zpravidla si v takovém prostředí začneme intuitivně, postaru vytvářet svůj malý soukromý a obranný kmen a ostatní, žijící mimo něj, jako by pro nás neexistovali.
Lidé jsou si stále blíže, svět se přelidňuje…
Přestáváme se vnímat, zdravit na potkání, v davu se nedíváme jeden na druhého, přirozený oční kontakt a zájem se vytrácejí. V přeplněných dopravních prostředcích se uzavíráme do sebe, jako kdybychom v nich byli sami, noříme se do malého vnitřního azylu svých mobilních telefonů a přehlížíme i člověka, který potřebuje pomoci - ať je to těhotná žena, senior, nebo někdo, kdo má zdravotní potíže.
Ve vzduchu, na zemi i pod zemí, stále rychleji, těsněji a přitom anonymněji.
Obklopeni vymoženostmi civilizace, bez kterých si vlastní životy už nedovedeme představit, si vytváříme svou malou soukromou kmenovou jednotku. Jakési citlivé, úzkostlivě bráněné hájemství a tolik potřebnou osobní identitu v něm.
Jenže se to moc nedaří.
„Ztraceni mezi lidmi“ s důsledky
Život v přelidněných, nepřehledných městech bez možností se sdružovat do kmenů tedy na jejich obyvatele vyvíjí enormní nároky a pro ně nezvyklé psychické tlaky. Za nějaký čas to mohou přestat zvládat a prostý život se jim vymyká z rukou.
Častějšími obětmi jsou při tom lidé, kteří zaujímají střední, či spíše nižší patra sociální hierarchie - neboli „slabší členové kmene“. Těch je však většina. Složitá společenská mašinerie je různou měrou drtí a stlačuje ke dnu systému. Trpí při tom pocity bezpráví, přicházejí o sebeúctu a ztrácí vlastní tvář a identitu.
Opuštěné lidské individuality v přelidněné populaci.
Pravé příčině svého bolu však není jednoduché se postavit (nemožnost bránit se moci, aroganci, nespravedlnosti, bezpráví či nemožnost dovolání).
A důsledky ? Například…
Jsou ještě více frustrovaní, nebo dokonce již vyhořelí a přestávají respektovat potřebná společenská pravidla.
Část z nich se z nezbytí začne přetvařovat a zařizovat po svém, vnitřně se kompromitují a již dopředu pro to mají připravená osvědčená ospravedlnění, jako „Dělají to tak všichni“, „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ apod.
Opakovaně sráženi, ponižováni a dokola frustrováni také nezřídka začínají prahnout po nějaké formě pomsty. Výsledkem může být plíživý růst násilí. Začíná nenápadně. Jako první se projeví to slovní - zanedlouho však přeskočí ve fyzické.
Přesměrovaná agrese vybíjená na neživých předmětech
Z nemožnosti řešit věci adresně si často vyhlížejí náhradního soupeře, zpravidla slabšího nebo dokonce bezbranného, který „za to nemůže“. Dochází tak k projevům vybíjené, tzv. přesměrované agrese (známá bezohlednost a agresivita řidičů aut, projevy šikany, ponižování či domácí násilí na ženách, dětech i zvířatech nebo vandalismus).
Potřeba se zviditelňovat, vymezovat a označovat své teritorium
Jako útěk z reality poslouží i různé formy tzv. iluzorních úniků (večírky, slavnosti a společenská odreagování, které dokáží přenést do jiné atmosféry a alespoň na chvilku dávají zapomenout), dále tzv. fantazijní snění (sledování zábavních pořadů či vzrušivých sportovních klání, filmů a televizních pořadů, ve kterých se navíc lze identifikovat s kladnými postavami, hrdiny či nejlépe přímo „superhrdiny“) nebo tzv. chemické snění (alkoholismus, kouření či braní drog jako úleva a únik do jiného světa).
Nebo…
„Kam…?!“
Nešťastný lidský živočich tím vším dává najevo, že na jedné straně není schopen žít mimo složitou sociální hierarchii většího společenství, na straně druhé se snaží vyrovnat se s tíhou právě takové existence.
Jsou lidé z měst jiní?
Kvůli odchylkám od pradávné přirozenosti (či dokonce kvůli jejím deformacím) může vznikat zdání, že lidé z měst jsou ve srovnání se svými venkovskými protějšky jiní - neosobní, odtažití, méně komunikativní, nebo dokonce „nafoukaní“.
Ve skutečnosti se však svou zdánlivou uzavřeností a nepřístupností snaží sebezáchovně ochránit. Nebo dokonce zachránit. Čelí totiž neustálému a pro ně špatně zvladatelnému přívalu stále nových a nových lidí, které v hotových davech potkávají na ulicích, eskalátorech nebo v dopravních prostředcích.
Nic jiného jim ostatně nezbývá. Vlastně ano - útěky do přírody, na chalupy nebo stěhování do menších obcí a na vesnice, ze kterých do městských aglomerací dojíždějí za nutnou prací. V té pak vliv nadpočetné skupiny lidí, které by si do kmenového společenství často ani nevybrali, musí vydržet. A také to tak dělají.
Vrozená potřeba sounáležitosti s druhými a spolupráce s nimi (které jsme tak rádi naplňovali v menších skupinách) se u lidí žijících v anonymitě velkých měst, opuštěnosti v mnohačetném davu a umělém nadbytku potlačila.
A navíc - dojde-li k překročení hranic teritoriality (střežení a hájení svého území, které máme v genech po svých dávných předcích), zareagujeme jako podráždění živočichové. Různými podobami agresivních výpadů.
Městské kolonie
Město plné lidí nelze považovat za přirozenou kolonii či za kmenové společenství.
Město je spíše náhodným, nestálým a neustále se měnícím shromážděním deseti až statisíců či dokonce miliónů lidských jedinců, kteří žijí ve složitém systému hraničících nebo dokonce se překrývajících, umělých „kmenů“. Ty jsou vymezeny zpravidla jen geograficky - městskými částmi a obvody.
Mezi nimi občas vzrůstá potřeba se vůči sobě vymezovat a soupeřit (např. pověstná nevraživost někdejších pražských Žižkováků vůči Podskalákům - a to v té době bylo v Praze obyvatel podstatně méně).
Ale…
Ač je to při tom všem možná překvapivé, právě městská sídla mohou přinést mnoho pozitivního. Osvobozují totiž člověka od celé řady zatěžkávajících přežitků, často náročných a dnes již neživotných, příznačných spíše pro venkovské prostředí.
Tím mu uvolňují čas a dodávají energii na to, aby se více soustředil na věci nové a pro jeho přítomnost i budoucnost podstatné.
Hlavní město je to, ve kterém žiješ.
Dokážeme-li se vědomě ubránit negativním vlivům života ve městech a naopak prozřetelně využít jejich pozitiv, pak život v nich může být pro lidstvo užitečný a dokonce i příjemný.
Co tedy s tím…?!
Slušnost…
Je vůbec možné si v dnešní době znovu osvojit a zvládnout pradávné, tolik potřebné a užitečné kmenové principy?
Proč se k sobě nechovat hezky a slušně ?
Pro začátek by postačilo obnovit a dodržovat jednoduchá pravidla slušnosti a jejích konkrétních projevů: zdvořilosti, ohleduplnosti, respektování jeden druhého a zdravé tolerance.
Tedy pravidla, která dříve tvořila běžný základ.
Existují tři druhy bohatství: největší ducha, druhé těla a třetí to vnější.
Rozvoj slušnosti uvnitř lidského společenství lze označit za dobré způsoby či mravy a nazvat je - etiketou.
Odměnou za naši slušnost nám bude - kromě jiného - i snazší sbližování s neznámými lidmi. Přátelsky a mírumilovně se k sobě totiž mohou chovat i cizí kmeny, dostanou-li se do vzájemného kontaktu.
Zdroj:
A. Haas: Morální inteligence
Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
