Článek
Touha podívat se do těch Ladových a Trnkových pohádkových chaloupek a malých světniček, užívat si jejich kouzla, klidu a tepla. A malými okny z nich se dívat na svět tam venku. Ta touha být zase dítětem, vrátit se zpět, zastavit čas. Alespoň na chvíli.
Konve s mlékem od pár kravek ze stáje stavení, čekající na svoz lodí.
Ve středovýchodní části Holandska leží stará provincie Overijssel a uprostřed ní malá osada Giethoorn. Nejsou v ní žádné silnice ani pořádné cesty, vesnice je protkána samými vodními kanály a k domům se nelze dostat jinak než lodí. I místní pošťák tu rozváží dopisy na pramici.
Osada vznikla ve 13. století a její název Giethoorn pochází od stovek kozích rohů (gietehorens), které tu první obyvatelé objevili v bažinách poté, co zvířata utonula při povodních tři století předtím.
Giethoorn je protkán sítí vodních kanálů, které tvoří dopravní i životní tepny této obce.
Giethoorn byl založen jako malá, skromná osada sběračů rašeliny. Mnohaletým řezáním a těžením této suroviny, původem z pravěkých mokřadních rostlin, vznikaly hluboké jámy a koryta, postupně zalévané a vyplňované vodou.
Krajina se měnila v soustavu rybníků a jezer, propojených vodními kanály, a ostrovů mezi nimi. Na nich si místní obyvatelé začali stavět útulné domy a malé farmy, pokryté jak klobouky hřibů doškovými střechami.
Z giethoornské pohádky …
Přístup na ostrovy byl možný pouze po vysokých dřevěných mostech nebo na tradičních úzkých člunech, tzv. punters, tlačených dlouhou tyčí neboli punteraarem.
Domky byly přes úzké vodní kanály, „hlavní i boční ulice“, naproti sobě stavěny tak, aby na sebe sousedé vzájemně viděli. Z této staré, typicky nizozemské vesnice je nejen patrné, jak rádi žijí Holanďané s vodou a na vodě, avšak také pohromadě. V klidu, skromnosti a ve vzájemném porozumění.
Vodní kanály oddělující stavení a jejich pozemky, ne však přátelství jejich obyvatel.
V krajině poznamenané tvrdou prací a nelítostnými podmínkami tak postupně vznikla kouzelná vesnice. Uspořádáním, architekturou i duchem.
Prostá a jednoduchá, dnešní realitě tak vzdálená.
Ticho a klid v ní přerušují jen hlasy vodních ptáků a jemné šustění rákosu ve větru.
Skutečnost či obraz některého z vyhlášených impresionistů … ?
Je sotva skutečná, pohádkově krásná.
Kouzlo jednoduchosti, smysl pro krásu, cit a obliba všudypřítomných květin.
Giethoornu se pro jeho vodní kanály, malé dřevěné mosty propojující jednotlivé ostrůvky (je jich tu více jak 170) a nevšední krásu začalo přezdívat „Benátky severu“ nebo také „Nizozemské Benátky“. Za staletí se tu změnilo naštěstí jen málo.
Oblast dnešního národního parku Weerribben-Wieden, ve které vesnice leží, je i nadále sytá, bohatě zelená a poklidná. Žijí v ní necelé tři tisícovky milých, přátelských a pohostinných obyvatel.
Tak tedy hodně štěstí … A úcty a pokory zároveň.
Vodní hladina se zklidnila a znehybněla, ptáci se už schovali do houštin, pomalu se stmívá, pohádka chýlí ke konci. Dobrou noc …
Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. A malými okny jejich světniček se dívat na svět tam venku. Touha být zase dítětem, vrátit se zpět, zastavit čas. Alespoň na chvíli. Giethoorn.
Zdroj: G. Bruschke & kol.: Cestami snů
