Článek
Protože se k tomu zkrátka zavázal, nebo mu to přikazují obecně platné normy, zvyklosti a morálka té společnosti, ve které žije. A tedy by se jimi měl řídit. Nebo také zákon.
Anebo zkrátka jenom proto - jak již uváděl římský filosof Cicero žijící v letech 106-43 př. n. l. - že je člověkem…
Podle toho v dlouhé historii vznikla celá řada druhů povinnosti.
Z vlastního přesvědčení, nebo pod vlivem svého okolí se člověk řídí povinností mravní.
Nejhorší nemocí není malomocenství ani rakovina. Je to pocit, že vás nikdo nechce. Osamělost, to je malomocenství západní civilizace.
Její zvláštní podobou je povinnost čestná (např. povinnost bránit svoji zemi).
Vůči dětem máme jako rodiče povinnosti rodičovské.
Dodržovat předepsaná přikázání po staletích ukládá povinnost náboženská.
Pečovat o staré rodiče, hájit čest a pravdu či povinnost loajality zase představuje známá povinnost stavovská.
A povinnost diskrétnosti lékaře vůči pacientovi či mlčenlivosti obchodních partnerů mezi sebou pak profesní, smluvní či zákonná.
Povinnost versus svoboda, volnost, nezávislost …
Dodržování povinností a morálky občas bývá považováno za protiklad osobní svobody, volnosti, nezávislosti a nabádání k nim jako určitá forma moralizování a poučování, ne-li dokonce nátlaku.
Být morálním člověkem však jednoznačně znamená mít své povinnosti.
Nejsme ještě dobří, jsme-li jen lepší než ti nejhorší.
Proto je povinnost dalším pevným kamenem morální inteligence a z tohoto pohledu ji lze chápat jako jednoznačně pozitivní záležitost. Či dokonce jako výsadu.
Být morální znamená mít povinnosti
Co nám brání, abychom v případě povinnosti uposlechli vnitřní hlas svého morálního já?
Leckdy je to závist, žárlivost, sobectví nebo také strach. Nic co bychom si přáli. Přesto jsou v nás. Správným vedením je však lze potlačit. S výchovou dětí k povinnosti proto začněme velmi brzy.
Naší povinností je chovat se tak, abychom druhým nepřipravili zklamání a utrpení.
Ostatně, není to nic nového. Podle německého filosofa a posledního představitele evropského osvícenství Immanuela Kanta, žijícího na přelomu 18. a 19. století, musí být morální chování lidem vštěpováno právě smyslem pro povinnost.
Už mezi prvním a druhým rokem života by malé batole mělo vědět, že nesmí jen tak rozbíjet své hračky, ničit věci kolem sebe, ubližovat zvířatům a rostlinám nebo dělat nepořádek.
Povinnosti by děti měly začít chápat mezi prvním a druhým rokem svého života.
Dosáhneme-li, aby si tohle všechno naše dítě uvědomovalo, a navíc to i respektovalo, dočkáme se brzy velkého zadostiučinění. Mechanismus tvorby povinností zafunguje a dítě na sebe (zpravidla do dvou let věku) vezme svoji první povinnost. Při úklidu a domácích pracích nám začne spontánně pomáhat.
Chceme-li pokračovat - a to by bylo dobré - mělo by dítě do tří let věku mít doma svou pravidelnou drobnou povinnost (např. pomáhat při uklízení nádobí nebo vyhazování odpadků).
Taková malá výpomoc rodičům v domácnosti by se do sedmi až osmi let dítěte měla změnit ve zcela pravidelnou každodenní povinnost (nákupy, utírání prachu na nábytku, vytírání podlahy či vysávání koberců).
Dítě při tom stáčí svůj zájem, pozornost a energii dovnitř vlastní rodiny.
Jakmile však začne dospívat, mělo by je všechny obrátit navenek a uvědomovat si povinnosti vůči svému okolí (např. pomáhat dětem, nemocným, postiženým či starým lidem a těhotným ženám).
A při tom všem by děti měly doma od rodičů slyšet debaty o podstatných skutečnostech, které se dějí ve společnosti, a jejich co možná objektivní a zasvěcené komentáře.
I ve školách by se měly dozvídat pravdu.
O kladech i nedostatcích svého vlastního národa a učit se toleranci vůči ostatním národnostem. Tak postupně vzniká silné a silně potřebné vědomí povinnosti.
S vědomím povinnosti vůči druhým vzniká pocit sounáležitosti.
A s ním i pocit sounáležitosti. Tedy mj. provázanosti s těmi, kteří tu byli před námi, a těmi, kteří přijdou po nás.
Děti…
Vůči nim máme jako rodiče povinností celou řadu. A nesmírně důležitých, protože výchovných.
Jaké to jsou?
Povinnosti rodičovské
Především - musíme jim věnovat dostatek času. Naše děti zkrátka a jednoduše potřebují být s námi. Rodiči. A nejlépe oběma. Co nejvíce. Skutečnost tak známá, avšak zdaleka ne vždy naplňovaná.
Proč to děti tak moc potřebují? Vše totiž tiše, pozorně a velmi citlivě vnímají.
Jsou-li rodiče ochotni věnovat dětem svůj čas (tedy „neuklidit“ je k televizi, počítači nebo drahým hračkám), je to pro ně jasný a jasně pozitivní signál: „Záleží nám na tobě!“ A na tvé sebeúctě. Čím více času totiž rodiče s dětmi tráví, tím více posilují jejich sebeúctu.
A dále.
Čím užší vztah mezi rodičem a dítětem bude, tím spíše se s ním dítě ztotožní. A bude mu důvěřovat. Rodič tím získává jedinečnou příležitost vštěpovat dítěti ty hodnoty, které sám vyznává.
Dítě by mělo zůstat samo sebou.
Musí však při tom všem pamatovat na to, aby dítě zůstalo samo sebou. Na to má svrchovaný nárok. Tedy chovat se k němu bez předsudků, tendencí vidět v něm někoho jiného, bez vnucování svých vlastních představ či snah jeho vývoj urychlovat.
Kdo prokázal dobrodiní, nechť mlčí. Ať vypráví ten, kdo jej přijal.
Naopak, rodič by měl co nejvíce podporovat přirozené nadání dítěte a pomáhat mu nalézat jeho vlastní cestu a šťastnou budoucnost.
Další důležitou povinností rodiče vůči svému dítěti je dostatečná trpělivost. Schopnost v sobě před ním potlačit emoce, spěch, stress a také únavu. Tedy zůstat v jeho očích dobrým a laskavým rodičem, který je stále nad věcí.
A konečně, avšak ne na konec - rodič by měl své děti vychovávat s láskou.
Zdroj:
A. Haas: Morální inteligence
B. Spock: Vy a Vaše dítě
Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
