Prorokových „Všech pět“. Klisny, které daly světu krásné arabské koně

Zázrak, který člověku vztah ke koním přinesl, se odehrál ve staré Arábii.

Nad tichou pouští se nesl chladivý vánek. Měkce hladil zlatavou krajinu a jak šel čas, přesýpal v ní písek a měnil její tvář.

Kůň jako dílo Alláhovo

Ten vánek vzal do dlaně Alláh, dýchl na něj a řekl: „Zhmotni se! Chci z Tebe stvořit bytost ke slávě své a zhoubě nepřátel.“ Alláh tak stvořil koně.

Tak praví jedna ze starých arabských legend či bájí, kterou vyprávějí beduínské kmeny, potomci biblického Izmaela, syna Abrahámova a otrokyně Agar. A když Bůh koně stvořil, pravil: „Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země teď leží mezi Tvýma očima.“

Roli stvořitele koní muslimové přisoudili Bohu, sami však jeho dílo ještě zdokonalili. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, ve vyprahlých pouštích Arábie, v končinách krajně nehostinných, vychovali jedno z nejkrásnějších a nejušlechtilejších plemen koní.

Pomalá houpavá chůze zvířat, žár poledního Slunce, prázdné vaky na vodu a blouznivé vidiny spásné oázy. Zástupy arabských kočovníků odedávna táhly nekonečnou pouští, nohy naložených velbloudů otiskovaly do hladkého žlutého povrchu svá chodidla - řetězce stop, které vítr stačil jemným pískem převát dřív, než se s jinými mohly zkřížit.

Přesto za staletí v bezbřehé měnící se poušti vznikly důležité obchodní tahy, hlavní karavanní cesty.

Prorok Mohamed

Jejich křižovatky se staly základem význačných měst, mezi nimi i Mekky a Mediny.

Pětadvacetitisícová Mekka byla důležitým obchodním střediskem staré Arábie i vyhledávaným poutním místem. Obývali ji usedlí beduíni, kteří zde vybudovali tvrz starého pohanského kultu.

V menší, severně položené Medině, obklopené šumícími datlovými háji, se projevovaly vlivy spíše židovské. S městem totiž sousedily početné osady obývané Židy. Mekka a Medina tak vedle sebe žily na poušti jako dvě znesvářené sestry.

Mezi kočovníky a obchodníky arabské Mekky povstal kolem roku šest set deset našeho letopočtu jistý Mohamed. Až do své čtyřicítky žil bezvýznamným životem řadového obyvatele, jako manžel o mnoho starší, bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán.

Snad to byli právě Židé, v Mekce ne zrovna častí a vítaní, kteří Mohameda obrátili na víru v jednoho pravého Boha. Mohamed se pak prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe první stoupence, jejichž počet se zanedlouho rozrostl.

To už celá Mekka zbystřila. Mohamedova kázání zaváněla buřičstvím a podezřením, že se Mohamed chce chopit moci. Beduíni proto mohamedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Habeše.

Mohamed bloudil pouští, odevšad byl vyháněn. Nezbylo mu než vrátit se do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení se neprosadí a zanikne.

V té době však padesátiletý prorok dostal poselství z místa, kterého by se nenadál - z Mediny. Tamní obyvatelé mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo jasné, co by znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie.

Rozhodli proto, že Mohamed musí zemřít a v noci vnikli do jeho domu. Prorok však na nic nečekal, měl nachystané koně a se svou družinou unikl.

Vyrazili z bran města, mlčenlivá královna poušť jim otevřela svou náruč. Jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou.

Tak vypadala Hidžra, památná noc šestého července roku šest set dvacet dva, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní.

Zvířata cválala hlubokým pískem, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zplavených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však pobízeli dál.

Pět klisen Mohamedových

Podle staré pověsti pak prorok zavelel k odpočinku a přikázal koně napojit z nedalekého pramene. Mohamed sledoval, jak se vysílená, prachem pouště pokrytá a palčivou žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě. V té chvíli prý dostal nápad: aby si prověřil oddanost své družiny, vydal z malé trubky signál svolávající poutníky i koně k dalšímu běhu. Ze stáda se v ten okamžik prý oddělilo pět klisen. Poslušně se vrátily se ke svému pánovi, připraveny s ním pokračovat.

Užaslý Mohamed v tom spatřil šťastné znamení. Rozhodl se, že na těchto koních postaví velkolepý chov. Označil je jako „klisny Prorokovy“ a přidělil jim tajemná jména. Sak-La-We, Ku-Hai-Lan , U-Bai-Ian, Had-Ban a Ham-Da-Ne. Do historie klisny vešly i pod legendárním názvem Al Khamsa al-Rasul Allah neboli „Všech pět“.

Jakmile Mohamed dorazil se svými druhy do Mediny, sebral početné vojsko a začal šířit islám. Pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch. „Všech pět“ proto zařadil do chovu. Klisny skutečně začaly rodit hříbata nebývalých schopností a kvalit.

Povstal arabský kůň

Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě, v příštích staletích ovlivní vznik teplokrevných plemen na celém světě. Chov arabských koní vzešel z potřeb islámu, náboženství se šířilo na jejich hřbetech. „Existují dvě zbraně, nad které není - islámský fanatismus a dobrý kůň“, pravil uznale Mohamed.

Prorok, sám výborný jezdec a milovník koní, nabádal souvěrce v súrách Koránu, svatém písmu muslimů, k lásce k těmto zvířatům, stejně tak jako k jejich chovu. Byly do něj vepsány lákavé výzvy, jako „Podáš-li koni zrno, bude Ti odpuštěn hřích“ nebo proslulá pravda, že „Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu“.

Roku šest set dvacet devět vstoupil Mohamed do Mekky jako její pán. Po celé zemi se začaly stavět svaté stánky, sloupové mešity s kazatelnou a výklenkem na modlení, vždy obráceným směrem k Mekce. Starobylá svatyně se musela sklonit před novým náboženstvím, dokonce se proměnit v jeho centrum.

Při vší lásce a náboženskému obdivu ke koním je však muslimové nikterak nešetřili. Koně byli cenní především jako prostředek k šíření islámu. I zásady chovu byly nelítostné, např. hříbata se od matek odstavovala brzy, stála na Slunci před stany, přivázána ke kůlům. Muslimové navíc věřili, že „před stanem, kde stojí kůň, se zlí duchové zastaví“. Beduíni dokrmovali hříbata velbloudím mlékem, datlemi a hrstkou suchého ječmene.

Krmení bylo úplným obřadem, který měl své zdůvodnění v Koránu: „Každé zrnko ječmene, které dáš svému koni, Alláh zapíše do knihy dobrých skutků.“

K jízdě pouští byly i nadále používány především klisny. Byly skromnější, lépe překonávaly horko a hlad, urazily při tom mnoho desítek kilometrů za den. V poušti také neprozrazovaly své jezdce řehtáním, i za běhu dokázaly vyměšovat, a tak při útěku nezdržovat.

Byly zaznamenány případy, kdy např. cestu z Jemenu do Kuvajtu, dlouhou dvě stě osmdesát pět kilometrů, uběhla jezdcem zatížená klisna za tři dny. Teplota ve stínu přitom dosahovala přes padesát stupňů Celsia.

Svým potomstvem navíc klisny rozmnožovaly beduínův majetek, přes noc proto směly přebývat i ve stanu s arabskými ženami.

Od dávných dob sledovali arabští chovatelé pečlivě rodokmen každého ze svých koní. Pravý arabský kůň si nesl hrdé označení „assil“, čistokrevný. Ostatní byli označováni jako „kadish“ - nečistí, nepraví.

Nejlepší chovy mívali beduíni původních kmenů Šomár, Anase a Wahhábí na těžko přístupné náhorní planině Nedžed. Dlouho je drželi v ústraní, svět o nich věděl málo. Odprodat chovnou klisnu pro ně bylo takřka nemyslitelné, na okrajích pouště se zbavovali leda přebytečných hřebců.

V suchých pouštních oblastech chovají Arabové své koňské poklady téměř čtrnáct set let.

Pár minut v hloubi nekonečného prostoru i času a zdánlivá náhoda zásadně ovlivnily chov těchto zvířat pro následující tisíciletí a pootočily jej novým směrem.

Zdroje:

M. and H. D. Dossenbach : König Pferd,

P. Macgregor-Morris: Das grosse Buch vom Pferd,

F. Bílek a kol.: Speciální zootechnika, Chov koní,

M. and H. D. Dossenbach: Great Stud-Farms of the World,

E.H. Edwards: Encyclopedia of the Horse