První rok života dítěte. Co vše je důležité o něm vědět a čím jej naplnit

Je proto dobré vědět, že z raného dětství může pocházet jak pozitivní, tak i negativní emocionální výbava člověka. Obě si pak neseme po celý život. Tu druhou však jako věčně zatěžkávající psychické břemeno.

Zjistilo se také, že čím vývojově mladší určitá část mozku je, tím slabší je její dědičné řízení. Možnost takovou část mozku ovlivnit zážitky, které přicházejí z vnějšího prostředí, je tedy výrazně větší. A náš mozek je ve srovnání s jinými živočichy tak „mladý“.

Jinými slovy - ve srovnání se zvířaty jsme velmi ovlivnitelní a tvární. To sebou nese mnohé výhody. Právě „mládí“ lidského mozku vytváří u člověka nebývalý potenciál pro učení, neustálé vstřebávání vjemů, poznatků a přizpůsobování se vlivům rozmanitého prostředí. Do něj pak můžeme adaptačně doslova vrůstat.

Během prvního roku života dítě prochází velmi rychlým vývojem. Tělesným, duševním i fází tzv. sociálního vrůstání do společnosti jiných lidí. Z hlediska jeho vnímání se toho přihodí nejvíce. Novorozenec tiše, intenzivně, hodinu po hodině prozkoumává zvláštní svět, který během devítiměsíčního vývoje v matčině těle nepoznal a který ho nyní obklopuje.

Velmi rychle v tomto období poznává, učí se a rodiče by toho měli co nejlépe využít.

Novorozenci v tom pomáhají vrozené schopnosti tzv. protosociálního chování (předstupeň sociálního chování). Dítě se snaží se být komunikativní, společenské a vnímavé, jak jen může, a osoby, na kterých je teď bytostně závislé, doslova „hltá“.

Zrakem „ohmatává“ rysy matčina obličeje, a to s daleko větším zájmem a pečlivostí, než jaké věnuje jiným podnětům (např. barevným a chrastícím hračkám, které se houpají nad jeho postýlkou).

Přitažlivost lidského hlasu

Od začátku živě reaguje na lidský hlas, především na vysoký ženský. Lidskou řeč bezpečně pozná i ve změti jiných zvuků. A nejen to. Novorozené děti zjevně vládnou až překvapivě efektivními schopnostmi, které jim umožňují rozeznávat hlásky, jednotlivá oddělená slova a patrně i jednoduché gramatické struktury.

Na komunikaci s dospělými je tedy dítě od začátku velmi dobře připravené.

Jakkoli jsou děti v tomto prvotním stadiu velice vnímavé, nejsou ještě schopny výchovy. Pro sebe i příbuzné v okolí tak vytvářejí svá vlastní vybrečená pravidla, kterým se všichni musí přizpůsobit. Jakýkoli pokus rodičů o výchovný zásah (např. ustálení času pro krmení dítěte) je v tomto období předčasný a zpravidla se míjí účinkem.

Naši předchůdci - primáti - vedeni moudrým hlasem přírody také zpočátku nepodrobují svá mláďata nějakému režimu. Dokud jsou velmi malá, plně se jim věnují a skupinová pravidla od nich vyžadují až později.

Role matky na prvním místě

Lidské matky se dnes od svých dětí začínají poměrně brzy vzdalovat.

Někdy záměrně, v ne zcela vhodné snaze zvykat potomka na svou občasnou, odůvodnitelnou nepřítomnost a tím budovat jeho samostatnost.

Častějším důvodem však bývá sama matka a její vlastní záležitosti. Těmito projevy se nezřídka vyznačují ženy, které tak jednají z nezbytí, nutnosti či jiné povinnosti, nebo mají vlastní ambice či vůči sobě přehnané nároky.

V případě toho posledního se až do narození potomka realizovaly ve svých profesích a pak se ze dne na den ocitly v nezastavitelném kolotoči mateřských povinností. Z toho se snaží alespoň částečně vyskočit, což, samozřejmě, dost dobře nejde.

Následky odloučení dětí od matek, naneštěstí, vůbec nebývají příznivé. Děti jsou pak nejisté a nedostatečným kontaktem s rodiči mohou být i poškozené. To vše přitom hrozí hned v prvním, pro rozvoj dětské osobnosti tak důležitém roce života. Celkový počet hodin strávených s dětmi přitom nebývá tak důležitý, jako spíše kvalita obsahu a času, které s nimi rodiče stráví.

I takové samozřejmé záležitosti jako je přístup k vlastnímu dítěti a jeho výchova podléhají vývojovým trendům. Bohužel, ne vždy vedoucích k lepšímu. Zjistilo se například, že matky, které porodily v roce 2000, se svých dětí stranily více než matky, které porodily pětadvacet let před nimi (tedy v roce 1975). Svoji vlastní osobnost dětem nahrazovaly spoustou hraček, které jim podstrkovaly.

Ženy obou skupin přitom patřily do tzv. „nezávislého stylu“, který upřednostňuje slovní komunikaci a poučování dětí před jejich tělesným mazlením a nošením. Výsledkem tohoto typu výchovy je vyšší procento stresovaných kojenců.

Vyznačují se tím, že hodně pláčou, špatně pijí a mají neklidný, často přerušovaný spánek. Většina těchto dětí přitom pochází z dobře situovaných a na první pohled spořádaných rodin. Jsou chtěné, předem plánované a jejich rodiče je mají rádi. Jen na ně prostě nemají dost času.

Cenné vklady do života

Zkušenosti z našeho nejranějšího dětství tedy rozhodují o tom, jak psychicky zdatní budeme v dospělosti. A dále - přístup vlastní matky a otce k dítěti během prvních měsíců jeho života je pro jeho psychický vývoj mnohem podstatnější než sebelepší přístup náhradních opatrovníků (babiček, chův, „au pair“ aj.).

Pro první rok života dítěte tak platí věčně pravdivá rovnice: nedostatek rodičovské lásky, pohody a pocitu bezpečí v raném dětství = výskyt psychických poruch v dospělosti. Depresí, úzkostí, strachu či sklonům k iluzorním únikům ze života (užívání návykových látek aj.).

Síla dotyku

V prvním roce života dítě prochází i pozoruhodným, tzv. smyslově motorickým vývojem. Ten postupuje od hlavy (přesněji od úst a očí) přes ruce, trup až k nohám a posiluje smyslově pohybovou inteligenci dítěte.

To se nejprve učí používat svoje tělo, koordinovat pohyby a až později objeví, že může brát do rukou různé nástroje. Ne náhodou je tedy hmat naším vůbec prvním vyvinutým smyslem.

Jedním z nejdůležitějších hmatových projevů je při tom tzv. úchopový reflex - lidské mládě jím uchopuje měkké matčino tělo. Tento reflex se nejvýrazněji projevuje sevřením prstu rodiče (a později i celé ruky) v malé dětské pěstičce. Držením se rodiče za ruku navíc přináší dítěti pocit bezpečí, útěchy a mírní jeho strach.

S deseti až dvaceti milióny citlivými senzory je kůže dokonale vnímavým pláštěm, který pokrývá celé naše tělo a zaznamenává dotykové a tepelné vjemy přicházející z okolního světa. Dotyky a jemné masáže malého dítěte (ve smyslu "moje kůže rozmlouvá s tvojí kůží") navíc mírní tvorbu stresového hormonu kortizolu, čímž se současně - především u nedonošených novorozenců - posiluje imunitní systém, stabilizuje činnost srdce, dýchání a krevní tlak.

Masážemi se ve zvýšené míře navíc do těla vyplavují hormony, které zlepšují využití potravy a podporují cenný váhový přírůstek předčasně narozených dětí.

Zjistilo se, že je-li takové v inkubátoru umístěné dítě alespoň třikrát za den něžně hlazeno, mnohem snadněji dohání své vývojové opoždění. Lépe spí, na hmotnosti přibírá až o 47 procent rychleji a živěji se zajímá o dění kolem sebe.

Měsíc po měsíci prvním rokem

První vědomý a aktivní kontakt s jiným člověkem zdravé dítě navazuje v 2. měsíci věku. Pátravým zrakem zachytí matčiny oči a svým pohledem na nich chvilku spočine. Na tváři se mu při tom již také začíná rozlévat úsměv. Po dovršení 3. měsíce si dítě začíná všímat mnohem více okolního světa. Hlavičku zvědavě natáčí na všechny strany a projevuje při tom upřímnou radost ze všeho, co vidí. Ať je to, co je to.

V této době se u něj výrazně aktivuje mozková kůra, která ho připravuje na další vývojový posun. Se svými rodiči rozehrává vděčnou hru „z očí do očí“ a začíná improvizovat se svým hlasem (především se sériemi samohlásek i souhlásek). Ve 4. měsíci s nemalým úžasem objevuje prsty na svých rukách, pomalým prostřídáváním si je udiveně prohlíží a hraje si s nimi. V citlivém období 5. měsíce rozvíjí a tříbí prvky tzv. sociální interakce.

Přelomový šestý měsíc

Dítě je patrně již natolik chytré a zkušené, že odlišuje osoby důvěrně známé od neznámých. Vůči těm začíná být opatrné a nedůvěřivé. Potřebu ohmatávat a brát do rukou stále nové předměty doplňuje zvýšená aktivita dítěte, zatím však stále ještě na jednom místě. To však pomalu opouští v přelomovém 6. měsíci.

Začíná se zpočátku odvalovat, pak plazit a celkově tedy přemísťovat, kam si zamane. Tímto posunem - duševním i fyzickým - naplno vstupuje do společnosti. K fyziologicky doslova revoluční a nevratné změně dochází v tomto období i v jeho ústní dutině. Jazyk a hrtan nenápadně poklesnou dozadu a natrvalo tím uvolní prostor pro lepší řečovou artikulaci dítěte.

Následující 7. měsíc přináší citový předěl. Dítě si začíná vybírat lidi jemu příjemné, samo se již rozhoduje, kým se nechá pochovat a kým nikoli. Tehdy - v pouhém sedmém měsíci věku - vzniká budoucí důvěra v lidi a současně se v dítěti vytvářejí základy pro rozvoj svědomí. Pokud se tento proces v daném období z jakéhokoli důvodu nenaplní, důvěra a svědomí se dobře nerozvíjejí. Výsledkem pak může být nedůvěra v lidi jako takové, a to nejen v dětství, ale i v dospělosti. Či dokonce narušený smysl života.

Nástup řeči

V 9. měsíci dítě za pomoci rodičů již stojí. Tím výrazně zdokonaluje své pohybové dovednosti - a ty podpoří i rozvoj vyjadřovacích schopností. V mozkové kůře dítěte se totiž v této době spouští tzv. pátá řídící úroveň, která zapojuje vyšší stupeň komunikace. Dítě začíná mluvit.

Jeho vytrvalé lezení po celém bytě a radostí provázené objevitelské úspěchy pokračují i v 10. měsíci. To vše mu poskytuje pádné důvody pro osobité komentování všeho, na co přijde, a tedy další rozvoj mluvení.

Slabiky už totiž začíná spojovat v první jednoduchá slova. Ke své milované matce je v tu dobu navíc ochotno přičlenit další lidi. Poklidná a mírumilovná atmosféra v rodině a jejím nejbližším okolí je nyní zvlášť důležitá pro další formování osobnosti dítěte.

Nikdy neopakovatelné období raného dětství se nenávratně uzavírá koncem prvního roku. Dítě se zpravidla již samo zvedne na zadní končetiny a vrávoravě chodí po dvou. Dostává proto příznačné označení - batole.

Ve zkratce tím zopakuje a „oslaví“ stejnou událost, ke které došlo před šesti milióny lety - tedy moment, kdy jsme se ze všech čtyřech končetin vzpřímili pouze na dvě. Uvolněním horních končetin se teď dítě (zcela stejně jako ve své době naši vývojoví předci) učí používat ruce. Avšak rychleji a s mnohem větší zručností.

V souvislosti s tím se ještě více rozvíjí řeč a dítě začíná artikulovat jednotlivá, již srozumitelná slova.

Matky a jejich děti různých světů

Vstup do 21. století jsme uctili i tím, že jsme uskutečnili jednu z vůbec nejrozsáhlejších studií v oblasti vývojové psychologie. Studie byla zaměřena na zkoumání základních prvků prastaré komunikace mezi matkou a dítětem. O sledování jakých prvků se jednalo?

O tělesné dotyky či kontakt očima, dikci v dialogu s dítětem, volbu slov nebo rychlost reakcí.

Do celkem deset let trvajícího projektu byla zařazena pečlivě sestavená skupina více jak 250 žen širokého věkového rozmezí od 16 až do 45 let, a to ze sedmi různých zemí. Byly mezi nimi jak vysokoškolačky, tak úplné analfabetky, matky svobodné i členky velkých rodinných společenství, ženy různého vyznání a náboženství.

Výsledky sledování a porovnávání v rámci multikulturních rozdílů, zvyklostí a chápání opravdu stojí za to.

Ve vyhodnocení slovní komunikace suverénně vedly americké maminky. Zvukové záznamy jejich projevů obsahovaly hotové přívaly slov o úctyhodném výkonu až jednoho sta slov za minutu.

Naproti tomu africké (konkr. kamerunské) a indické vesnické matky s dětmi příliš nemluvily. Kamerunské matky svým dětem místo toho oddaně zpívaly, občas dokonce i mlaskaly. Při tom si s nimi vůbec nehrály, natož aby jim nějakou hru či hračky obstarávaly.

To vše jim vynahrazovaly svojí blízkostí a tělesným kontaktem. Každému dítěti, které se narodilo v takovém tradičním kmenovém africkém či indickém společenství, a to doslova „nonstop“. Po narození jej totiž neustále někdo nosí nebo alespoň drží, nezřídka i několik let. Matka na své hrudi, tety a babičky v náručí či sourozenci na zádech.

Pohádky před spaním, ukolébavky či jiné uspávací rituály jsou něčím neznámým. Nejsou potřeba. Vedle své matky totiž dítě leží i v noci a užívá si její přítomnosti.

Tyto matky tedy více jednají v souladu s přírodou, jak to dělali naši vývojoví předci a dodnes dělají primáti.

Podobně jako kamerunské a indické matky se chovají i matky dalších kmenových či přírodních společenství. Sanů (Křováků) ve vyprahlé Africe nebo Inuitů (Eskymáků) na zcela jiném, velmi vzdáleném místě naší planety. I matky těchto národů své potomky nosí, děti tak plynou stále s nimi, kolébají se v rytmu matčiny chůze, vnímají sílu zemské přitažlivosti, napínání svalů, chvění matčina těla, napětí či uvolněnost - čili psychické rozpoložení - matky při setkáních s druhými lidmi.

Dítě tak každou minutou vnímá signály z vnějšího světa prostřednictvím těla své matky. Tedy nikoli již přes její dělohu a stěnu břišní, jak tomu bylo před narozením, nýbrž zevně.

Než se dítě odloučí a začne se fyzicky i duševně osamostatňovat, užívá si tohoto přirozeného pokračování a zároveň si tím vytváří rejstřík svých budoucích tělesných prožitků.

Jinak k tomu samému v dané studii přistupovaly matky evropské a americké.

Do náruče své dítě vzaly teprve až tehdy, když delší dobu plakalo a místo sebe mu záhy nabízely nějakou náhražku - zpravidla hračku. Do odděleného pokoje ukládaly i kojence několik týdnů staré. Indky, Afričanky a Inuitky takový přístup naprosto nechápaly, podle kamerunských žen to hraničilo až se „zanedbáváním dětí“.

Všechny také byly překvapené, proč se Evropanky svých dětí tak málo dotýkají. Udivené Afričanky se dokonce ptaly, zda to v Evropě není zakázané.

Dvě školy mateřství

V každém případě - z nashromážděných výsledků začaly stále zřetelněji vystupovat dvě základní školy mateřství.

Ta první, „individuální“, podporuje individualitu a samostatnost.

Ta druhá, „kolektivní“, podporuje respektování jeden druhého, vzájemnou úctu, pospolitost a pomoc. Tato druhá škola je přitom ta úplně původní - kmenová a přirozená. Podle ní matky rodu Homo sapiens po celé desítky tisíc let, už z dob jeskyní, vychovávaly své děti.

A v těchto pravidlech také dodnes pokračuje řada civilizací mimo moderní euroatlantickou sféru.

Vyspělým západním a průmyslovým civilizacím je více vlastní „individuální“ škola. Evropské děti jsou sebevědomější (např. v jeden a půl roce věku se v zrcadle poznají rychleji a podstatně spolehlivěji než děti africké) a mají více rozvinuté řečové schopnosti.

Rozdíly mezi těmito dvěma školami jsou bezesporu velké. Tím, že jsou národy světa ve dvacátém a jednadvacátém století často v pohybu, však dochází k vytváření různých přechodných a smíšených forem. Vznikají zpravidla mezi civilizacemi na pomezí dvou světů.

Tedy tam, kde lidé stále ještě žijí v rodových skupinách, zároveň se však musejí prosadit svým individuálním výkonem.

Zdroj: B. Spock: Vy a Vaše dítě, Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství