Článek
Mezi oteklými víčky má otevřené oči, a přestože vidí mlhavě a rozmazaně, pátravě prozkoumává svět kolem sebe.
Vedeno přírodou hledá, a to nejen zdroj životodárného mateřského mléka. Svůj zrak při tom zaostřuje pouze na osmnáct až třicet centimetrů. Je to přesně vyměřená vzdálenost, na kterou v daný okamžik vnímá matčinu tvář. Reaguje v ní především na velké, světlé a oblé tvary (oči, ústa, tváře) a byť jen nepatrnou mimiku.
Magický reflex na prahu života
Novorozenec tedy vstupuje na tento svět doslova naprogramován co možná nejdříve poznat svoji matku. Tiše, důvěrně a nevratně se právě tímto začíná vytvářet pouto dítěte na jeho matce. Dochází u něj k tzv. „reflexu vtištění do paměti“ neboli „imprintingu“.
Novorozené dítě od přírody velmi dobře ví, co má hned po porodu udělat.
Příroda jím vyčaruje jedno ze svých vůbec největších a nejpůsobivějších kouzel. To se odvíjí od miniaturních mozkových buněk novorozenců, které se v této chvíli zvlášť intenzivně protkávají sítí nervových vláken. Vtištění matky do paměti novorozence nabývá díky této houstnoucí síti na takové síle, že jej těžko nebo spíš vůbec vymažou jiné vjemy či prožitky v průběhu pozdějšího života.
Nebrání-li tedy bezprostředně po porodu jakékoli (myšleno především zdravotní či jiné) okolnosti na straně novorozence či matky, vedoucí k potřebě či dokonce nutnosti krátkého či dočasného odloučení, je prozřetelné tuto tisíciletou biologickou, a tedy přírodou danou skutečnost následovat a naplnit ji. A pokud potřeba či nutnost krátkého či dočasného odloučení nastane, je vhodné se předem domluvit, kdo bude s dítětem v kontaktu bezprostředně po porodu. Ideálně by to měla být hned druhá osoba v pořadí, která později bude s dítětem v pravidelném styku. Tedy otec.
Toto jedinečné kouzlo se však zdaleka netýká jenom člověka. Týká se všech savců i ptáků. Je jednou ze základních podmínek přežití. Mláďata mnoha druhů nekrmivých ptáků si s tímto reflexem vtištění dokonce pospíší. Kontakt se svými rodiči totiž navazují hlasem přes skořápku svého vejce už několik dní předtím, než se vůbec vyklubají (kachny celých 5 dnů před vylíhnutím). U křepelek bylo dokonce zjištěno, že mezi sebou vzájemně komunikují i embrya. Zárodky se ve vejcích ozývají nenápadnými tikavými zvuky, kterými se malé křepelky „domlouvají“ a sjednocují k tomu, aby se vyklubaly všechny současně. To je velice důležité pro jejich bezpečnost.
Snůška vajec a vyvíjejících se ptačích zárodků v nich je velmi dobře promyšleným a organizovaným světem samým pro sebe.
Z hnízda pak za matkou vypochodují naráz, jako malá křepelčí školka. Na synchronizaci líhnutí se při tom podílejí i vzájemné otřesy vajec, způsobené pohyby zárodků. Vejce se proto v hnízdě těsně dotýkají jedno druhého. Prokázalo se totiž, že jejich vzájemný kontakt (jak hlasový, tak dotykový - včetně chvění a jemných otřesů) urychluje růst zárodků vyvíjejících se pomaleji a naopak zpomaluje vývin zárodků pokročilejších. Malá ptáčata na sebe už ve vejcích tedy „čekají“.
Na jedinečný reflex vtištění do paměti přitom není moc času. Dochází k němu v tzv. senzitivní periodě, která u člověka trvá přibližně hodinu po narození dítěte.
Zdá se, že vše proběhlo podle přírody a tak dobře, jak proběhnout mělo…
Novorozenec tedy od prvních okamžiků svého života nezbytně potřebuje někoho, kdo mu věnuje plnou pozornost, lásku a empatii (schopnost vcítit se do jeho vjemů a pocitů). Ne náhodou je takovou osobou právě matka. Od přírody je biologicky i psychicky na své dítě nastavena a připravena o něj pečovat.
Síla vztahu
Pouto dítěte k matce však sílí i díky dalším smyslům - čichu a sluchu. Pokud novorozenec tráví veškerý čas hned po porodu s matkou, netrvá mu ani dva dny a už umí svoji matku rozeznat podle její tělesné vůně. Matka si půvabnou a nezaměnitelnou vůni svého miminka zapamatuje mnohem rychleji. Zůstane-li s ním v kontaktu pouhou půl hodinu po narození, je zpravidla schopna jej svým čichovým vnímáním rozpoznat.
Mozaiku smyslových vjemů, kterými mezi matkou a dítětem rychle sílí pouto vzájemného vztahu, doplňují jímavé zvuky. Matka potřebuje pouhé tři noci na to, aby dokázala bezpečně rozeznat pláč svého potomka, a to i mezi ostatními dětmi ve skupině (dítěti stačí nanejvýš týden po narození, aby hlas své matky spolehlivě poznalo). Svým vytříbeným sluchem, zesílenou citlivostí a starostlivostí jej pozná dokonce i ve spánku. Zapláče-li její potomek, neklidně se probouzí. Pokud však pláčou jiné děti, často se neprobudí.
Naplní-li se „reflex vtištění do paměti“, vztah matka - dítě je silný a neomylný.
Zřejmě se jedná o hluboce vrozenou schopnost z pradávných dob, kdy naši předci žili v pospolitých kmenech, spali ve velkých skupinách a nočním tichem se prosebně nesl pláč různých dětí. Pro matku při tom bylo příliš vyčerpávající budit se kvůli každému z nich, proto reagovala pouze na to své.
Zpět k přírodě, pokud možno od začátku
Ať již vědomě či nevědomě, moderní společnost často jedná proti přírodě. A tím i sama proti sobě.
O malé dítě se - i v případech, kdy to ze zdravotního hlediska není bezprostředně nutné - starají pro něj „cizí lidé“, nezřídka tráví čas v odloučení tichého pokoje, ve kterém hledá pro něj tak důležité záchytné body. Po odchodu z porodnice překládáme děti z vlastní měkké náruče do sedaček a ohrádek, vozíme je v kočárcích obličejem ve směru jízdy, kdy s rodiči nemohou udržovat cenný oční kontakt či rozvíjet vzájemný vztah mimikou a úsměvy. Mnohému z toho se nevyhneme. Je však důležité o tom vědět a dokázat to dětem kompenzovat.
V počátečním a pro duševní rozvoj tolik významném období tedy dítě může mnohé získávat nebo také ztrácet, obojí zpravidla na celý život. Ztráty se mohou projevovat např. sníženou aktivitou, neschopností si hrát, zapojovat se do kolektivu, pozdním vývojem řeči, neschopností budovat si trvalejší vztahy, a to i v dospělosti apod.
Velmi dobrá rodičovská znalost procesu vtištění a všech jeho souvislostí v raném stadiu vývoje se proto jeví jako mimořádně důležitá.
Zdroj: B. Spock: Vy a vaše dítě, Z. Veselovský: Etologie, biologie chování zvířat
