Článek
Je to současně jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak se ubránit následkům nežádoucího, dnes a denně doléhajícího civilizačního tlaku. A také způsob, jak navazovat korektní a zdravé vztahy s ostatními lidmi a světem kolem nás.
Domov a rodina. A jejich dva hlavní budovatelé a strážci. Otec a matka. Pokud možno v nerozlučné dvojici.
Tak nám to sama moudrá příroda určila.
Maminka, avšak i tatínek
Po celá tisíciletí tito dva společným dílem pokládají pevné základy rodinného svazku, stejně tak jako výchovy a rozvoje citového vnímání dalšího pokolení.
Recept na optimální výchovu přitom není zase tak složitý. Rozhodně by však měl pamatovat na to, aby se rodina pro děti stala ostrovem jistoty a bezpečí. Tedy takovým zázemím, ve kterém vždy najdou porozumění a spokojenost.
Klíčovou roli v rozvoji citového vnímání dítěte beze sporu sehrává osoba jemu nejbližší, tedy matka.
Maminka. Pro malé dítě je takřka vším.
Svoji nezastupitelnou - často podceňovanou (i jím samotným) - úlohu v tom však sehrává i otec. Dokonce mnohem větší, jak se teprve v 21. století prokazuje, než se původně myslelo.
V péči o malé dítě se otec tradičně nepovažoval za tak potřebného a často si s ním dokonce ani nevěděl rady. Zpravidla se držel zpátky a většinu činností rád přenechával matce. Tím však přicházel o vzácnou příležitost dítě, stejně tak jako sám sebe, citově i rozumově rozvíjet.
Mezitím co vyčkával, až dítě povyroste a „přijde jeho čas“, se z matky stal povolaný odborník a v péči o dítě ta hlavní osoba. Pro otce pak bylo obtížné - coby rodič - dosáhnout rovnoprávného postavení.
Rozložení rolí v rodině je přírodou moudře a jasně dáno.
Otcové by proto neměli váhat a s péčí o své dítě začít co nejdříve. Matka navíc bývá na konci každého dne unavená, trpělivost i fyzické síly jí docházejí. Pokud je to tedy možné, rodičovskou péči by na sebe po příchodu ze zaměstnání měli převzít otcové a stejně tak by to měli dělat i o víkendech.
Odměnou za to se jim dostane mnohého. Děti si o nich nebudou vytvářet předsudky jako o někom, kdo je nadřazený nebo nepřístupný. Nebo o matce, která „patří jenom do kuchyně“. V opačném případě se z otců mohou stávat citově omezení či méně chápaví lidé. Jakožto s manželi a otci v rodinách nebo pracovníky v zaměstnání by se pak s nimi mohlo žít a jednat obtížně.
Člověk je přesně takový, jaký je smysl jeho snažení.
Střídající se rodičovská péče „matka - otec“ je tedy pro psychický vývoj dítěte zdravá a dítě z ní může jenom získat. Nezřídka i částečnou záměnou rolí. Otec může vykonávat práce matky - dítě umývat, uspávat, číst mu pohádky nebo jej poučovat o tom, co se sluší a patří.
Tváří v tvář generaci, které budeme předávat svůj odkaz, jsme nuceni k mnohému zamýšlení nad sebou samými. A nejen to. Nejlépe i k vlastnímu konání.
Častá komunikace, řád a pravidelné opakování těchto aktivit, k tomu navíc i jejich uctívání, nabyde nepřerušovaného provozování a dává základ tolik potřebné a užitečné - ritualizaci.
V dospělém věku se může jednat např. o společné oslavy narozenin, svátky, Vánoce, nedělní obědy, návštěvy či telefonáty. Ritualizace pak zpětně vazebně posiluje cennou soudržnost rodového společenství. U následujících generací dokonce spouští proces intenzivního vštěpování.
Scházení se u jednoho stolu a společné snídaně, obědy či večeře tedy nejsou nějakou přežitou domácí tradicí, nýbrž jedinečnou příležitostí.
„Děti, oběd…!“
Co všechno takové „obyčejné“ rodinné stolování může navodit a způsobit?
Vyvolává dobré pocity ze setkání, posiluje vzájemné vazby a důvěru mezi členy rodiny. Společné jídlo je projevem dobré vůle, tmelem sounáležitosti, bezpečí a svědectvím, že rodiče dobře fungují.
Společné stravování je pro členy rodiny mnohem více, než jen příležitostí se nasytit.
Děti, které se často stravují se svými rodiči, jsou pak komunikativnější, sebevědomější a celkově úspěšnější. Přirozeně se zlepšuje jejich schopnost se vyjadřovat, dělit a dosahovat kompromisů.
Tedy - rozvíjejí si své sociální dovednosti. Dokonce ani s jejich vyšším věkem se efekt nevytrácí. Zjistilo se, že teenageři (ti už se z domovů pomalu „trhají“), kteří večeřeli s rodinou alespoň čtyřikrát týdně, dosáhli významně lepšího prospěchu. Na jeho pozadí samozřejmě nebyla pouhá konzumace jídla a tišení hladu, nýbrž skutečnost, že si s bližními u stolu povídali, svěřovali se jim a s jejich pomocí řešili své záležitosti.
Naslouchání moudré přírodě
Ve skutečnosti tím nedělali nic jiného než to, co naši vývojoví předci. Primáti. Ti totiž také hodují ve skupině, upevňují si přitom své sociální vazby a podporují se.
Tak tedy - dobrou chuť! A nejen tu.
Uvědomíme-li si, že každý čtvrtý současný Středoevropan ve věkovém rozmezí 15 až 85 let (tedy v sedmdesátiletém rozmezí, reprezentující průměrný lidský věk) si v rámci své vlastní rodiny popovídá jen jednou za týden, pouze každý pátý zařazuje rodinné posezení mezi každodenní rituály a třetina lidí má při stolování jako kulisu zapnutou televizi, zaujatě hledí do mobilů či si projíždí poštu, pak je to z pohledu celkového vývoje mezilidských vztahů na starém kontinentu opravdu tristní. A tak tomu na základě provedených průzkumů skutečně je.
Všude dobře, doma nejlépe
Domov…
Tady je nám dobře.
Budování přesně ohraničeného prostoru, jakéhosi svébytného soukromého hájemství, v němž jsou všichni jeho obyvatelé sami sebou a spokojení. Ve svém vlastním prostoru se navíc každý jedinec alespoň na chvíli cítí dominantní.
Vlídné a pospolité rodiny či semknutá příbuzenská společenství zpravidla umožňují, aby se uvnitř všichni cítili dobře. Tedy doma mezi svými.
Taková rodinná či rodová hájemství si ostatně lidé budují odpradávna - zatím první známá, jednoduchá obydlí byla odhalena v Olduvaiské rokli v Tanzanii. Jejich stáří se odhaduje na celých 1.900.000 let! Naši velmi dávní předci si tedy začali budovat své první domovy pro pocit bezpečí mnohem dříve, než se nám vůbec začalo říkat Homo sapiens neboli Člověk moudrý.
A jakmile se tak stalo, v tichu a bezpečí domovů měli naši již vyspělejší předci i více času a klidu na přemýšlení. To je mohlo podněcovat k postupnému plánování, tvořivosti a vynalézavosti. Ze svých obydlí tak začali utvářet tento svět.
Svět je jen jeden. Není kam utéct.
Nároky na vnitřní uspořádání našich domovů byly od nepaměti tak jednoznačné, že do dnešních dnů se změnily jen pramálo. Stále se totiž řídíme stejnými pravidly.
Nejvíce klidu a soukromí pociťujeme v ložnici. Čím více se k ní přibližujeme, tím se cítíme klidnější, uvolněnější a spokojenější.
Druhou nejvyhledávanější místností je pro tělo i ducha očistná koupelna, těsně následovaná kuchyní. Ta tiší hlad a uspokojuje chutě.
Na ni pak navazuje obývací pokoj - měkká sedací souprava v něm evokuje rozevřenou matčinu náruč. Společné prostory navíc členy domácnosti zrovnoprávňují.
Sedací souprava nahrazuje dospělým slábnoucí efekt matčiny náruče.
Poslední je předsíň, která svými předními dveřmi již komunikuje s vnějším světem. Projdeme-li jimi a překročíme práh - symbolicky i skutečně - svůj bezpečný domov opouštíme.
Ocitáme se na rušné ulici, vystaveni nechráněnému otevřenému prostoru, na očích veřejnosti. Naše soukromí slábne. Stáváme se opět členy vnější sociální jednotky, součástí velké, složitě strukturované a fungující společnosti. S tím se snažíme vyrovnat. Musíme.
Těšíme se přitom, že navečer zase překročíme práh známých dveří směrem dovnitř a opět vstoupíme do svého soukromí. Pocítíme při tom spásnou úlevu a uspokojení z osobního bezpečí.
Tento dennodenní mechanismus v sobě máme po celá tisíciletí pevně zabudovaný. Projevuje se neomylně. Žádný pokrok, žádné výdobytky se jej za celé věky nedokázaly byť jen dotknout.
Rodina a domov - dvě hodnoty lidského života, které si po celé věky, generace po generaci, předáváme dál jako tolik cenné a ničím nenahraditelné dědictví. Tak bychom o ně měli dbát a pečlivě si je střežit.
Zdroj:
B. Spock : Vy a Vaše dítě
A. Haas : Morální inteligence
Z. Mahler : Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
