Článek
Podle Aristotela (384 - 322 př.n.l.), myslitele vrcholného období řecké filosofie, je spravedlnost nejdůležitější ctností, neboť se vztahuje k druhému člověku a nazývá se také „dobro pro druhé“.
Nebude snad příliš velkým překvapením, že stejně tak jako empatie je nám i smysl pro spravedlnost od přírody vrozený. Ostrý cit a vytříbenou rozlišovací schopnost pro to, co je a není morální, totiž mají děti už v batolecím věku. Opět tedy dlouho před tím, než vůbec začnou mluvit a rozumně uvažovat.
Smysl pro spravedlnost jako přirozenost
Neštěstí a nespravedlnost druhých nesou bolestně a snaží se je mírnit svým soucitem, projevy náklonnosti a bezelstnosti.
Jak děti svůj vrozený smysl pro spravedlnost samy rozvíjejí? Tak, jak je pro ně přirozené - hrou.
Aktivně hrát si mezi sebou děti začínají kolem druhého roku věku. Prvotní důvod, proč to dělají, je přitom nevinný. Je jím touha být přijímány ostatními a v kolektivu si najít kamarády. Zkouší to tím, že na jedné straně druhým ochotně půjčují své hračky, na straně druhé se ovšem dožadují svých práv.
Touha být přijímány ostatními a najít si kamarády.
Dochází přitom k prvním licitacím i projevům velkorysosti. Umění dávat i přijímat jsou základními mechanismy pro vtahování a zařazování se do dětského kolektivu. Tímto primárním vyjednávacím manévrem, vedoucím ke známému „win-win“, tedy již dvouleté děti zkouší dosáhnout spravedlnosti.
Jsou to její první nenásilné a zcela přirozené lekce, kterých se nám v útlém věku dostává.
Dítě si při takových hrách také začíná uvědomovat, že vztahy s ostatními musí být založené na vzájemném respektování a uznávání se. Tedy nikoli na použití síly a převahy. S každým dalším dnem se v nich toto vědomí upevňuje a nároky na spravedlnost tím úměrně sílí.
Podstatou rovnosti je spravedlnost.
Právě v těchto raných herních interakcích se nenápadně vytvářejí naše představy o morálce a názorech na ni, které pak projevujeme v jakémkoli věku. V mládí, dospělosti či stáří.
Nikoli poučování a kázání rodičů, nýbrž přirozené dětské hry nás učí, co je spravedlnost. Ta při tom v rukách dětí samotných prochází pozoruhodným vývojem.
V předškolním věku si dítě svobodně volí, kdy a s kým se o své věci podělí. Zpravidla je to jeho nejlepší kamarád. Ochota (nebo také nutnost) rozdělit se o své věci i s ostatními nastupuje do čtyřech let věku.
Při nástupu do školy dochází k osvojování tří vyzrálých kritérií spravedlnosti.
A než dítě poprvé překročí práh školní budovy (tedy kolem šestého roku věku), osvojí si tři již vyzrálá, dospělá kritéria spravedlnosti: rovnost (předpokládá stejná práva pro všechny), ocenění (za záslužné projevy či výkony) a ohleduplnost (vědomí, že na druhé - zejména slabé, nešťastné či postižené - je třeba brát ohledy).
Ostré lokty
Ve styku s reálným světem po nástupu do školy a větších kolektivů se chápání spravedlnosti u dětí vyvíjí dále.
Je třeba, abys byl spravedlivý zadarmo a aby pro tebe žádná odměna za spravedlnost nebyla větší, než že jsi spravedlivý.
Nastupují „ostré lokty“, dítě se učí prosazovat.
V rostoucí snaze dosáhnout vlastního prospěchu (kdy např. nejstarší či nejsilnější dítě se domáhá různých privilegií - nejlepšího místa, jídla či úlev) si vytváří pružnost, ohebnost nebo také přizpůsobivost. Tedy flexibilitu.
Ostatní musí reagovat. Rychle přicházejí na to, že pro upevnění vlastního postavení a současně otupení konkurenčních projevů těch druhých, se musí dovolávat - práva. Dělá to výkřiky „to je nespravedlivé“, „já taky“ a mnohými jinými.
Pro dosahování kýžené spravedlnosti tak do hry vytahují tento podstatný trumf.
Nastolování spravedlnosti a slušnosti v sourozeneckých vztazích.
Kde zpravidla dojde k úplnému vyvrcholení boje za vyváženost dětských práv ? V často bouřlivých sourozeneckých vztazích. Jako v ostrém ringu v nich může docházet k nastolování spravedlnosti a slušnosti. Stejně tak jako k získávání skutečných či zkreslených představ, co tyto dva pojmy vlastně jsou.
Spravedlnost může začít prohrávat, vstoupí-li do hry „soupeřky“ lakota a sobeckost. Ty jsou často spojené s vlastnictvím něčeho, a tedy i s bohatstvím. Nejenže může začít prohrávat, spravedlnost a bohatství dokonce mohou jít proti sobě.
"My jsme víc . . . “
Smysl pro spravedlnost zastiňuje i mínění, že někdo má na něco větší nárok než ti druzí. Vlivní, mocní, vyvolení, veřejně známí, celebrity (tedy ti, kteří jsou tzv. "někým víc než ostatní") či zkrátka sobečtí, bez výčitek usurpují druhým.
Nebo bez bázně a hany využívají různých privilegií ("My čekat nemůžeme.", „Víte, kdo já jsem?!“, "A Vy jste jako kdo?!").
Parkují na místech, kde nemají (včetně míst pro invalidy), předbíhají druhé ve frontách (zástupy v jídelnách, na lyžařské vleky), porušují dopravní předpisy na úkor druhých apod.
To jsou skutečné a všednodenní útoky na spravedlnost. Bolestně nás zasahují jako ranou sobectví, kterou nám někdo zasadil do srdce.
Všichni lidé jsou si rovni. Lépe řečeno - měli by být.
A současně s ní ten někdo rozsévá bezpráví, přehlíživost a cynismus. Po právu se tomu bráníme a zrcadlíme tím současně to lepší v nás.
Soutěžení v lidství je nejušlechtilejším závoděním.
Osobní slib, slovo nebo podání ruky by mělo být tím největším závazkem. Jenže nejsou. Když na sebe bereme závazky, které pak nedodržujeme, zraňujeme touhu toho druhého po slušnosti a spravedlnosti.
Aniž si to, samozřejmě, leckdy uvědomujeme nebo připouštíme.
Příroda nás tak nastavila
Příroda nás totiž nastavila tak, že chceme druhým důvěřovat a v klidu a důstojně prožít svůj život, aniž bychom museli být podezíraví, opatrní a neustále ve střehu.
Nebo někoho o něco neustále urgovat (plnění slova a slibů, dodání zboží, splacení dluhů za dobře vykonanou práci apod.).
Požadujeme-li po někom písemné potvrzení po předchozích negativních zkušenostech, pak už jenom tím zdůrazňujeme nadřazenost psaného slova „černého na bílém“ před smyslem pro spravedlnost a fair play.
Principy „napřed zaplať“, platba pouze v hotovosti, „z ruky do ruky“ a jiné jsou už jen smutným svědectvím toho, že počáteční sliby byly znehodnoceny a důvěra zneužita.
Spravedlnost jako závazek a současně opodstatněný požadavek.
Ačkoli většinu slibů myslíme vážně (alespoň tedy v momentě jejich vyřčení) a máme jen ty nejlepší úmysly, nemíváme také dost pevnou vůli, abychom je dodrželi.
Často - a často také nesprávně - měníme priority, kterými se tak rádi oháníme ("máme teď jiné priority", „není na to čas“ aj.).
Slibujeme také něco, co není reálné a pak se z toho snažíme vycouvat. Sliby proto šetřeme a raději se předem vyvarujme těch, které nebudeme moct dodržet.
Na druhou stranu takové pokání je zdravé. Pocit provinění z nedodrženého slibu může působit jako morální terapie. Pociťuje-li totiž někdo vinu, svědčí to o jeho empatii a daný člověk zpravidla má snahu se napravit.
Spravedlnost je tedy morálním závazkem, stejně tak jako opodstatněným morálním požadavkem. Na jednání naše i kohokoli druhého. Kdekoli na Zemi.
Zdroj:
A. Haas: Morální inteligence
B. Spock: Vy a Vaše dítě
Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
