Článek
Na první pohled to může vypadat, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku.
Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé, nebo na to, co se lidé naučili v mládí, pracuje vcelku dobře. Staří lidé však rychle zapomínají nové zážitky. Dobře si to uvědomují a jsou z toho nešťastní. Padají na ně stále větší obavy o sebe samé a o to více se dovolávají přítomnosti a pomoci druhých.
Stáří však na druhou stranu může přinést mnoho radosti a štěstí, využití netušených příležitostí a užití si jedinečných hodnot. A být tak jednou z nejšťastnějších životních etap.
Život je jako hra: nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale jak dobře bylo sehráno.
To však pod jednou důležitou podmínkou - že si každý člověk své klidné a důstojné stáří zavčas dobře připraví.
Znamená to se mj. ve správný čas zbavit povinností, závazků a tíživých břemen. Funkci v zaměstnání předat mladšímu kolegovi a svému potomku správu rodinného majetku. A sám se konečně začít věnovat tomu, co ho těší a na co dosud neměl čas.
Stáří může být jednou z nejšťastnějších etap života.
Nejednou se potvrdilo, že lidé, kteří se dožili sta a více let, toho dosáhli díky několika nezbytným a nezbytně pozitivním podmínkám. Z jejich výčtu vyplývá, že čím jsou tyto podmínky jednodušší a „obyčejnější“, tím větší efekt zřejmě přinášejí.
Staronové, jednoduché a věčně platné pravdy
Takoví lidé tedy jsou veselí, vyrovnaní, nepodléhají rozkolísanosti nálad a mají chuť do života. Vyznačují se smyslem pro humor, kterým si posilují dobrou duševní kondici. Vyhýbají se skepsi, žijí přítomností a radují se z každého okamžiku.
Stýkají se s vlastními dětmi, s přáteli, vedou kulturní život, stále se o něco zajímají a vzdělávají.
Pečují o svou fyzickou kondici a pěstují zdravý pohyb. Věku přiměřenou tělesnou námahu provozují pro radost a dobrý pocit, nikoli z obavy o své zdraví. Po menších dávkách, avšak s rozumnou pravidelností konzumují pestrou stravu.
Více času na sebe, na přátele, užívání si hodnot, na které do té doby nebyl čas.
Nežijí tím, čím jsou - žijí tím, co dělají a slaví v tom úspěch. Radují se z dosažených maličkostí a nestaví si zbytečně vysoké cíle. Jejich život má jasný řád a žijí jej v pravidelném denním rytmu bez výkyvů a stresů.
Logickým přáním starších lidí je plnohodnotně si užít této části svého života. Proto více než kdy jindy cestují nebo se stěhují na klidný venkov, který jim skýtá nové hodnoty. S chutí poznávají a zajímají se o to, na co dosud neměli čas, pozastavují se nad zdánlivě obyčejnými věcmi či poklidně besedují se sousedy.
Vědci tuto hřejivou spokojenost nazvali „paradoxem stáří“.
Pravda příběhu zvaného život
I v této poklidné životní etapě však má člověk před sebou jeden nelehký vývojový úkol - integritu neboli celistvost lidského života, především její završení. Tedy jakési pomalé zúčtovávání a vyrovnávání se se vším dobrým i špatným, co člověk během všech svých dosavadních let prožil.
Celistvost, tedy vědomí, že naše životy byly plnohodnotné, kvalitní a že jsme o nic důležitého nepřišli. A že jsme současně udělali, co jsme mohli. Že tu po nás zůstane dobrý dojem.
V čem to spočívá?
V poznání skutečné pravdy celého příběhu, který jsme ve svém životě prožili. Ve smíření se a vyrovnání se vším, co už je za námi. A s tím i ve schopnosti odpustit, uzavřít to a být připraven v o to větším pokoji odejít.
V docenění, kde má člověk svůj původ, kam doopravdy patří a jakého kraje, kultury a národa je nedílnou součástí. Tedy kde má svůj skutečný domov.
V moudrosti, jakožto možnosti otevřít se tomu nejlepšímu, co stárnoucího člověka chce a může oslovit.
Poznat svůj vhodný čas, toť celé tajemství.
To vše by tedy mělo tvořit důležitý program této fáze jeho života. Integrita je jako zlatá stuha, kterou svůj život můžeme převázat a se zadostiučiněním stáhnout.
Na nelehkém nalézání a budování vlastní identity je proto třeba průběžně pracovat a vytrvale se k ní jako k jedné z nejcennějších životních hodnot propracovávat.
Nedoceněné skutečnosti
Bylo by velkým nevděkem a nedůstojnou chybou ve starých lidech spatřovat obtíž a pouhé příjemce něčí péče. Už jenom proto, že o své mladší příbuzné se stárnoucí rodiče a prarodiče starají podstatně déle, než je tomu obráceně.
Až do vysokého věku, často nad sedmdesát let, je podporují v jejich životním i pracovním vzestupu (evropské babičky a dědové věnují svým dětem v průměru asi desetinu svých důchodových příjmů) a stále více jim dávají, než od nich sami přijímají.
Pro své potomky však stárnoucí lidé mohou být něčím mnohem více než jen spolehlivým finančním či materiálním zázemím. Mohou pro ně být stejně pevnou duševní oporou. Jsou totiž nositeli genů pokolení, kterým dali cenný život.
Nositelé genů, hodnot a odkazů tří generací.
Snad na základě toho si lze vysvětlit až neobvyklou délku života nás lidí ve srovnání s ostatními živočichy. Na to, abychom před svým odchodem vše uspokojivě zabezpečili a předali, potřebujeme tak moc času.
Před svým odchodem však potřebujeme zabezpečit a předat ještě něco. Něco tichého, tajemného a přitom neobyčejně silného – odkaz.
Odkaz
Dědictví toho nejcennějšího, co se jako planoucí pochodeň na cestě dějinami předává z generace na generaci. Staletími nastřádaná moudrost a věčné pravdy, které v sobě nosili naši předci a které písmem vytlačovali do hliněných tabulek, za krhavého světla svíček trpělivě nanášeli na útržky papyrů, svitky pergamenů či hladké listy papíru.
Neměla-li však - či stále ještě nemají - lidská kmenová společenství písmo, pak udržovala a stále ještě udržují svůj odkaz v jedinečných osobách vážených rodových stařešinů. Přítomnost někoho, kdo stmeluje pokolení a udržuje kmenové povědomí, je pro tyto soudržné etniky tolik důležitá.
Předávaná moudrost předků jako vlákno provázanosti a soudržnosti mezi generacemi.
Staří lidé tedy působili jako bohaté „rodové archivy“ mnohem dříve, než se v našich dějinách začaly psát jakékoli záznamy, kroniky či ucelené knihy. Pečlivě v sobě střádali a uchovávali moudrost a zkušenosti, avšak i mýty a tradice, které pak uvážlivě předávali dál. Svým tichým působením tak předli neviditelné, ale o to pevnější vlákno provázanosti a vzájemné soudržnosti mezi jednotlivými generacemi. Jejich zásluhou bylo každé další pokolení lepší, vyspělejší a životaschopnější.
Roli uchovávatele povědomí dnes často zastává moderní technika - neživá však a chladná. Velkokapacitní disky a paměti navíc ukládají taková kvanta informací, že se v nich snadno ztrácíme a ty správné ani nemůžeme nalézt.
V přelidněných oblastech také dochází k rozpadu městských rodin ještě mnohem dříve, než k předání nějakého odkazu vůbec může dojít. Staří lidé jsou i tímto nedoceněni a nejsou tak uctíváni, jak tomu bývalo dříve.
Vytrácení odkazu
Místo toho, aby svým dětem (a zejména vnukům) předali alespoň část svého bohatého života a své osobnosti, bývají staří lidé nezřídka odsouváni do ústavů a domovů důchodců. Tam s jejich životy vyprchává i jejich odkaz.
Odcházející osobnosti a mizející odkazy. Obojí často nenávratně.
Zapletli jsme se při tom do osudového paradoxu, který jsme si sami přivodili. Moderní lékařská medicína lidem umožňuje dožít se stále vyššího věku na straně jedné, kdežto moderní technika činí staré lidi stále méně potřebnými na straně druhé.
Co s tím?
Spojenectví vnuků a prarodičů
Staří lidé se potřebují zhostit nové role na místo svého původního, tradičního poslání.
Často by rádi dohnali a „odčinili“ to, co díky pracovní zaneprázdněnosti středního a vyššího středního věku nestačili naplnit u svých vlastních dětí. Cílevědomým vyděláváním peněz se tehdy snažili potomkům zabezpečit kvalitní dětství, mládí a vzdělání. Na projevy vřelejších citů, předávání zkušeností a moudrosti jim při tom vypětí moc času a sil nezbylo.
Vnuci a vnučky jsou teď jejich šancí. A okolnosti tomu přejí. Současné babičky a současní dědové si ve srovnání s prarodiči staletí ještě nedávno minulých užívají nesrovnatelně lepšího stáří. Těší se pevnějšímu zdraví a podstatně většímu množství volného času.
Rychlé nacházení společné řeči.
Pro vnoučata mají děda s babičkou ještě jeden zvláštní půvab. Mimo rodičovský dům představují jedno z prvních důležitých sociálních, a navíc bezpečných rodových spojení. Svým známým „dědo a babi, vypravujte mně něco o …“ přitom dávají najevo, jak se touží dozvědět něco o společné minulosti, zejména o rodinných tradicích a soudržných zvycích. Trpělivým, ochotným vypravováním a jeho vizualizací (prohlížením fotografických alb či uchovaných kreseb z dětství) prarodiče vtahují své vnuky stále hlouběji do příběhu vlastní rodiny a uspokojují tím jejich „hlad“ po poznání svého původu a životních kořenů.
Tichá matka příroda to opět zařídila moudře. Vnuci s prarodiči často uzavírají takové pevné svazky právě proto, aby rodové odkazy společně uchovávali. Zjistilo se navíc, že v ústním, osobně převyprávěném podání jsou podstatně silnější než v podobě elektronických či písemných záznamů i názorných fotografií v pečlivě vedených albech.
Zatímco dětství a mládí se odvíjí ve znamení tzv. explorace - tedy touhy po poznávání a objevování světa, stáří se vyznačuje potřebou tzv. generativity. Tedy obětování se a rozdávání druhým. Staří a mladí se tedy mohou náramně doplňovat.
Prarodiče mohou v dětských duších hojit i bolavé rány. Tím větší, čím složitější situací prochází jejich rodičovská generace, např. při rozvodech, změnách prostředí apod. Děda s babičkou jsou pak pro vnuky příslibem znovunavrácení ztracené jistoty či symbolem domova.
Žít na světě - jako mít růži: krátce přivonět a předat následujícím.
Psychologové, sociologové a pedagogové věnují vztahům prarodičů a vnuků, tedy ob generaci, stále větší pozornost. S překvapením zjišťují, jaký vliv mají babičky a dědové přes své potomky na celou společnost a její kulturu. Ten vliv je v řadě případů tak silný, jako nikdy předtím.
A vnuci? Ti zase mají stále silnější a pozitivnější vliv na své prarodiče. Za posledních třicet let se setkávají s „jinými“ babičkami a dědečky, než tomu bylo dříve. Především tím, že si je sami utvářejí. K půvabu a síle všech těchto skutečností přispělo i to, jak rychle tyto dvě generace našly společnou řeč.
Vnuci a vnučky jako důležití aktéři „strategie proti stárnutí“ svých vlastních prarodičů.
Styl komunikace proměnily z původního autoritativního (nařizováním a postihy nutil k poslušnosti a podřízenosti, jeho představiteli byli především prarodiče narození mezi rokem 1908 a 1929) v dnešní konzultativní. Ten se vyznačuje kladením otázek a pozorným nasloucháním, přičemž upřednostňuje vzájemné pochopení a dosažení kompromisu. Etnologické studie prokázaly, že čím je formální autorita prarodičů nižší, tím je vazba mezi nimi a vnuky silnější. Zdá se tak, že slábnutím formální moci stoupá emocionální síla prarodičů.
Síla kouzla neautoritativní role se přitom nejvýrazněji projevuje v kritické fázi života mladých lidí, a to v době, ve které mají se svými babičkami a dědečky jen málo co společného. V období puberty. Právě tehdy, při bolestném hledání vlastní identity, se děti se svými vlastními rodiči dostávají do sporů a pouto ob generaci tak může zafungovat jako „záchranný kruh“ o to výrazněji.
Prarodiče 21. století
Dnešní prarodiče jsou sebejistější, avšak také tolerantnější a přístupnější. Mají upřímný zájem o své vnuky a mladé lidi vůbec. Více toho za sebe mohou nabídnout, neboť jsou zdravější, vitálnější, po materiální stránce lépe zajištění a žijí déle než předchozí generace. K tomu všemu navíc jsou i vzdělanější. Díky tomu se od svých vnoučat poměrně rychle učí a „jdou tak s dobou“.
Soužití vnuků a prarodičů mohou být značně symbiotická.
Tento pozoruhodný a smysluplný učící proces však má i své stinné stránky. Způsobuje, že tradiční znalosti, dovednosti a zvyklosti starších lidí ještě nikdy neztrácely svou hodnotu tak rychle, jako je tomu právě v poslední době. Zánik celé řady po staletích provozovaných řemesel a tradičních povolání či z pokolení na pokolení předávaných zkušeností může být urychlen právě těmito skutečnostmi.
Aby starší lidé ve svém vlastním zájmu s dobou mohli jít, stále častěji se svých vnuků ptají a žádají o radu a pomoc. Mladí lidé tak získávají zcela nový vliv a do budoucna mohou rozvíjet i netradiční poslání. Pro staré lidi mohou být součástí velmi důležité „strategie proti stárnutí“.
Zdá se, že vztah mezi vnoučaty a znovuzrozenými prarodiči ještě nikdy nebyl tak vstřícný, jak tomu pomalu ale jistě začíná být právě nyní.
Dvojnásobná délka života, více času a příležitostí
V průběhu statisíců let se délka lidského života v porovnání s našimi předky zdvojnásobila. Je při tom pozoruhodné, že v celé druhé polovině života ženy už nemají schopnost rodit děti. Nad touto skutečností si vědci lámou hlavu už velmi dlouho.
Pro jedno z možných vysvětlení si prý lze dojít až do - jeskyní. Dlouhověké pravěké babičky měly zřejmě již tenkrát úlohu střežit své vnuky, bránit je před neustále hrozícím nebezpečím, a tím zvyšovat jejich šance na přežití.
Zajišťovaly tak v nich genetické pokračování rodu a druhu a současně si touto úlohou samy v sobě budovaly geny dlouhověkosti.
Dlouhověké a aktivní babičky k nezaplacení.
Rodina tedy tiše funguje jako vyvážený, jednotlivými členy vzájemně provázaný, avšak na změny a nežádoucí vlivy citlivý systém. Všichni se jej podvědomě snaží v takové rovnováze udržovat.
Vzpomínky…
Na své stále pomalejší procházce po spadaném listí podzimu života mají staří lidé přirozenou potřebu se ohlížet zpátky - do vlastní minulosti.
Fénix odletěl, terasa osiřela, jenom proud Řeky plyne dál.
Vzpomínky, které si teď vybavují, jim pomáhají nejen rekapitulovat události a prožitky, avšak s odstupem času také rozpoznávat jejich smysl a s ním i zhodnocovat svůj život.
Vzpomínky pomáhají rekapitulovat, rozpoznávat smysl událostí a zhodnocovat život.
Příroda je k nám i v této době milosrdná. Staří lidé, kteří se svou minulostí zabývají podrobně, mají daleko slabší sklony ke smutku, stesku a depresím než ti, kteří na uplynulý život pohlížejí příliš všeobecně a povrchně.
Zdroj:
Z. Mahler: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství
