Hrad Starý Jičín a jeho tajemství

Kopec, stezka a pevnost

Starojický kopec se zvedá do výšky skoro 496 metrů a stojí osamoceně mezi Novým Jičínem a Poodřím. Taková poloha z něj odedávna dělala přirozený rozhledový bod, odkud oko dohlédne daleko do kraje, směrem k Beskydům i k severní Moravě. Pod kopcem se na počátku 13. století zrodila tržní ves, dnešní Starý Jičín, zapojená do dálkové Jantarové stezky, spojující Jadran s Baltským mořem. Obchodníci tudy vozili jantar, sůl i další zboží, a taková trasa potřebovala ochranu.

Samotná pevnost vznikla přestavbou starší dřevěné tvrze na kamennou stavbu, patrně koncem 12. nebo začátkem 13. století. Za jejím založením stojí Arnold z Hückeswagenu, šlechtic, který přišel z Porýní do služeb krále Přemysla Otakara I. Kolem roku 1230 získal Starý Jičín s okolím a na kopci nechal postavit hrad, jenž měl za úkol hlídat obchodní trasu i hranici. První písemná zpráva o místě pochází ze 14. července 1240, kdy Arnold vystavil v Ditschin darovací listinu pro premonstráty ze Steinfeldu. Od téhle chvíle patří Starý Jičín mezi doložené pevnosti s pevným místem v moravských dějinách.

Rod za rodem, válka za válkou

Po Arnoldovi zdědil sídlo syn Frank, a po jeho smrti přešlo panství na Bluda z Pňovic, bratra Frankovy manželky Trojslavy. Skutečný rozkvět ale přinesl až rok 1311, kdy stavbu získal Vok I. z Kravař. Páni z Kravař drželi Starý Jičín dlouhých sto dvacet tři let, postupně ho rozšiřovali a proměnili v mohutné panské sídlo. Po vymření fulnecké i jičínské větve rodu se majitelé střídali rychleji, mezi nimi Cimburkové i Jan z Kunovic, než od počátku 16. století převzali panství bratři ze Žerotína, spravující ho podobně dlouhou dobu jako předtím Kravařové, a hrad znovu opravovali a přistavovali.

Klidná léta ale skončila třicetiletou válkou, obdobím, které dalo pevnosti zabrat víc než cokoli předtím. Roku 1623 obsadilo místo vojsko Karla Hanibala z Donína, o tři roky později sem dorazila dánská posádka, a roku 1627 se bez boje vzdala císařským. V červnu 1643 dobyli hrad Švédové, na podzim se vrátil pod císařskou správu, aby ho roku 1645 znovu obsadili vojáci generálů Königsmarka a Wittenberga. Švédové tu zůstali až do vestfálského míru roku 1648. Během těch bouřlivých desetiletí sloužila stavba mimo jiné jako vojenský lazaret, což z ní dělá svědka utrpení stejně jako slávy.

Po válce se majitelé měnili poměrně často, mezi nimi rod Frankopanů, odkazující panství jezuitskému semináři v Záhřebu, a rod Hoffmanů z Grünbuchlu, jenž ho získal exekuční cestou roku 1651. Koncem 18. století přechází majetek k Seilernům, kteří se ale o hrad příliš nestarali. Od roku 1789 tak zůstává opuštěný, údržba postupně mizí a z mohutné pevnosti se v průběhu 19. a 20. století stává malebná zřícenina. Obrat přichází roku 1906, kdy velkostatek koupil Bedřich Deym ze Střítěže a zahájil romantickou obnovu. Práce bohužel přerušila první světová válka a po otcově smrti dcera Gabriela od obnovy upustila, takže zřícenina zůstává v podobě, jakou známe dodnes.

Bílá paní a čertovy stopy

Ke každému starému hradu patří pověsti, a Starý Jičín jich má hned několik. Nejznámější patří bílé paní, duchu mladé manželky jednoho z pánů z Kravař, zemřelé předčasně a zanechavší po sobě malého syna. Podle vyprávění se hradní paní v bílém rouše zjevovala v noci, aby bděla nad spícím dítětem a na chodbách dohlížela na zdraví a bezpečí služebnictva.

Jedna pozdější verze legendy líčí dívku, sbírající na zpustlém hradě květiny, když se jí zjevila bílá paní a lákala ji blíž. Ve chvíli, kdy se dívka přiblížila k místu, kde stála, se zhroutila část hradní zdi právě tam, kde předtím trhala kvítí, takže přízrak jí vlastně zachránil život. Od té doby místní chápou bílou paní jako strážkyni hradu, spíš než jako hrozbu, což je mezi moravskými zjeveními docela vzácný, sympatický obrat.

Druhý pověstný příběh patří čertovi. Ve strašlivé bouři měl na hrad zavítat tajemný pocestný, a pohostinný pán mu poskytl přístřeší v domnění, že jde o zbloudilého šlechtice. Knížecí dcera si ale všimla, že host má místo nohy kopyto, omdlela leknutím, a prozrazený čert se v panice dal na útěk z hradu. Cestou dolů ho zastavil kříž. Čert před ním prudce zabrzdil, ztratil rovnováhu a dopadl tvrdě na skálu, kde prý dodnes zůstávají otisky jeho hlavy a kopyta. Tahle skalní zvláštnost dává Starému Jičínu typickou pověst spojenou s konkrétním místem v terénu, což lidovou fantazii vždycky bavilo nejvíc.

Vedle těchhle dvou hlavních příběhů kolují i obecnější zvěsti o pokladech ukrytých ve sklepení nebo o světlech, mihotajících se na zřícenině v noci. Jde spíš o běžné hradní folklorní motivy než o samostatně doložené starší texty, ale i ony dokreslují atmosféru místa, kde si historie a pověst podávají ruce.

Zřícenina dnes a její místo v krajině

Dnešní Starý Jičín tvoří volně přístupný areál s částečně obnovenou věží, sloužící jako vyhlídka s panoramatickým výhledem na Poodří, Beskydy i okolní vesnice. Po roce 1951 se o areál stará místní samospráva, postupně ho zpřístupňující turistickému ruchu, včetně sezónních prohlídek věže a drobného občerstvení. V minulých letech proběhly konzervace zdiva, úprava schodišť a zabezpečení vyhlídky, aby se zřícenina dala bezpečně navštívit.

Pro návštěvníky je lákavá kombinace snadného přístupu, zachovaných zdí a zajímavého příběhu. Místo se často objevuje v turistických tipech jako vhodný cíl pro rodinný výlet i pro milovníky historie a mystiky zároveň.

Zdroje:

Soukromý archiv autora

www.hradstaryjicin.cz

www.hrady.cz

www.beskydy.cz

www.turistika.cz

www.turistickamapa.cz