Článek
Je to už docela dávno, ale takhle nějak to bylo.
Bylo mi čtrnáct let a měl jsem nebezpečně silnou slabost pro dvě věci: historii a nesmyslné nápady. Hned vedle plakátů The Beatles a Karla Zicha jsem měl nad postelí mapu gotických hradů a v šuplíku schovaný notes, kam jsem si zapisoval, co jsem kdy navštívil, kdo tam vládl, kdy to vyhořelo a jestli tam straší.
Ještě musím vysvětlit, že moje mamka byla zdravotní sestra, a tak měla pocit, že… jednou jsem moc hubenej, podruhé zase často trpím na průdušky… atd. Tehdy byl začátek září a já se tedy místo do školy přesunul téměř na dva měsíce do ozdravovny v Místě u Chomutova. Nejdřív jsem z toho moc odvázanej nebyl, ale potom, co jsem zjistil, že pár metrů od ozdravovny je zřícenina hradu Hasištejn, jsem se tam začal docela těšit. Navíc jsme tam chodili s vychovatelkami docela často. Hrad byl trochu stranou, zanedbaný, zarostlý, ale měl v sobě něco, co mě okamžitě pohltilo.
Já to teď malinko zkrátím. Prostě mě během výstupu na věž (nejspíš z mladické nerozvážnosti) napadlo udělat něco, co se opravdu nemá. Ale víte, jak to je – co se nemá, to čtrnáctiletý kluk udělá s dvojnásobnou vervou.
Na dřevěný šindel ve věži jsem lihovou fixou napsal svoje jméno, rok a–a to je ten důležitý detail. I adresu. Celou. Včetně směrovacího čísla. Nečekal jsem, že mi někdo odepíše, ale kousíček ve mně doufal, že to najde nějaká budoucí princezna, která místo věže obsadí moji schránku.
Uběhlo pár roků a ten podepsaný šindel mi už dávno zmizel z hlavy.
Jenže krátce po mých sedmnáctých narozeninách přišel dopis. Obyčejná obálka, rukou psaná adresa a uvnitř pár vět:
„Ahoj, našla jsem Tvoje jméno a adresu ve věži hradu Hasištejn. Byla jsem tam s tátou a sestrou. Vylezla jsem úplně nahoru a náhodou si všimla, jak tam slunce svítilo na to Tvoje psaní. Připadalo mi to jako nějaký vzkaz z dávné minulosti. Tak Ti píšu. Jen tak. Kdo ví?
Podpis. Klára z Chomutova.
Byla mladší než já, ale měla kuráž. To se hned poznalo. Věty krátké, vtipné, zvídavé a trošku přidrzlé. Odpověděl jsem jí. Pak zas ona. A než jsme se nadáli, dopisy brzy nahradily důvěrnosti a my jsme věděli jeden o druhém víc než lidé, co spolu chodí léta za ruku.
Po roce jsme se rozhodli sejít. Kde jinde než tam, kde to začalo. Na Hasištejně. Přijela dřív než já. Měla na sobě batoh, ze kterého čouhal hřbet termosky a okurkový sendvič. Já jsem přinesl čokoládu. Vypadala sice jinak než v mé hlavě, ale přesně tak, jak měla. Sedli jsme si na hradbu, koukali dolů do údolí na kouřící věže elektrárny a mluvili. Smáli se a zase mlčeli.
Tenkrát jsme k té mé adrese připsali ještě datum a „K+Z“ a orámovali to srdíčkem. Potom jsme si oba zuli boty a plánovali společnou výpravu životem.
Nějaký čas jsme byli nerozlučná dvojka. Dopisy vystřídaly cesty, pak objímání na nádraží a dlouhé telefonáty po nocích. Potom přišly zkoušky, změny, jiné sny, jiné cesty. Zůstala jen vzpomínka, že to, co jsme prožili, bylo krásné.
Přesto jsme oba jezdili na Hasištejn dál, jen už každý zvlášť. Dnes díky sociálním sítím o sobě stále víme. Takže jsem se dozvěděl, že tam jednou vzala své děti a ukazovala jim, kde to naše dobrodružství začalo. No a já tam jezdím taky. Vždycky vylezu na tu věž a s pousmáním vzpomínám na bezstarostné chvíle s Klárou.
Stříšku věže nedávno renovovali a ten starý šindel s mou adresou a srdíčkem vyměnili za nový. Přesto tam něco zůstalo. Snad ve vzduchu. V tom výhledu. Nebo v pocitu, že i náhodný vzkaz na kusu dřeva může probudit něco, na co člověk bude vzpomínat celý život.
