Článek
Axel Kaiser napsal pro server El Cato článek El problema es la „derecha“ (Problémem je „pravice“). Poukazuje na touž věc, které se soustavně věnuje vysílání strany Svobodných #fackazprava. Problémem je už to, že se dnes pravicovým nazývá to, co vlastně pravicovým vůbec není, že v dnešním levičáckém ptydepe se za pravici označuje to, co je ve skutečnosti levým středem až levicí a že levicovým extrémistům se říká aktivisté. To, co je pravicí, tomu se říká pravicoví extrémisté. Výsledkem je, že lidé obvykle usoudí, že pravice se od levice se nijak neliší, že je zcela jedno, koho by měli volit a že tudíž chodit k volbám je zbytečnou námahou. Nespokojenost s těmito bláboly, že levice je pravice, však mezi lidmi v celém západním světě stále více vzrůstá. Máme čekat, až propukne nezvladatelný výbuch nespokojenosti, anebo se musíme ještě za pět minut dvanáct pokusit to změnit?
Já jsem pro ten pokus a myslím si, že nejsem sám. Tomáš Garrigue Masaryk a také Jiří Kinkor i Luboš Zálom říkají, že to ovšem je otázka filozofie a nikoli politiky. Mám sice jisté potíže s užitím slova filozofie v tomto kontextu, ale to teď mohu nechat stranou, protože tuším, co mají na mysli. Politika se prostě musí zakládat na idejích, nevystačí si s řešením problému ad hoc v domnění, že to je ten správný praktický přístup. V tomto případě totiž také z nějakých idejí vychází a ani o tom neví, protože to nedokáže reflektovat. Ideje ovšem mají následky. Nechceme-li takovou politiku, jaká je ta současná, musíme především odmítnout ideje, na kterých se zakládá. Jaké jsou to ideje? Je to přesvědčení, že existence státu je nutná, třebaže se nijak nedokazuje a vlastně ani nevysvětluje. Prostě se to pokládá za bernou minci. Takový nutný stát je však také organizovanou společností, a tudíž může a je oprávněn zasahovat do jakékoli lidské činnosti. Může všechno regulovat, dotovat, subvencovat zcela dle vlastního libovolného rozhodnutí. To se vykládá jako sociální konstrukce reality. Stát tedy vytváří realitu samu. Jestliže tedy stát může všechno a dělá všechno, může lidem ve společnosti také všechno dávat nebo všechno brát, jak je libo.
Státem vytvářená vrchnostenská konstrukce reality působí na lidi nejenom individuálně, ale i kolektivně. Zejména kolektivně, protože je pokládána za vůli vycházející z kolektivního vědomí, za obecnou vůli, volonté générale. Vzniká tak iluze, že lidé chtějí to, co stát nařizuje, že chtějí právě tu realitu, kterou vytváří. Je to jenom iluze, ale natolik přesvědčivá, že se stává subjektivní skutečností. Lidé si tudíž zvykli od státu stále něco chtít, něco od něj žádat. Připadá jim to přerozené: jestliže stát je tvůrce reality, je také jejím distributorem. A jelikož stát distribuuje, rozděluje, může také přerozdělovat, redistribuovat, přičemž nezáleží na individuální komutativní spravedlnost, ale na kolektivní sociální spravedlnosti. S tím souvisí snaha o sociální rovnostářství, nivelizaci, glajchšaltování. A jak přesvědčivě dokládá sociologický klasik Helmut Schoeck, z rovnostářství plyne závist a v důsledku toho zášť a nedůvěra k lidem. Protějškem nedůvěry k lidem je důvěra ve stát, etatismus. Toto je dnešní začarovaný kruh etatismu a kolektivismu.
Pak můžeme jasně vidět také rozdíl mezi pravicí a „pravicí“, o kterém mluví jak Axel Kaiser, tak Svobodných #fackazprava. Zásadním měřítkem je tu přístup ke kolektivismu. Existuje kolektivní vědomí, nebo neexistuje? Existuje kolektivní zájem, nebo neexistuje? Jestliže odpovíme kladně, jsme kolektivisty a v důsledku toho etatisty. Přijímáme nynější politickou skutečnost, byť bychom s ní byli i nespokojeni. Ale i když vůbec nemyslíme na kolektivismus, on tam je tehdy, jestliže řekneme, že tuto politickou skutečnost, tento režim, sociální stát lze nějak reformovat, nějak parametricky upravit k naší spokojenosti. Taková je dnešní vláda se svými tzv. balíčky. Je to vláda „pravicová“, nikoli pravicová, protože chce provádět výhradně jen kosmetické úpravy. V tom se podobá vládě v pozdním období normalizace tzv. reálného socialismu, protože i ona vytvářela své tzv. soubory opatření. Pamětníci vskutku zpravidla souhlasí s tím, že dnešní vláda nás dovedla do podobného marasmu a podobného bezčasí jako v dobách normalizace sedmdesátých a osmdesátých let.
Co je tedy pravicovost bez uvozovek, pravicovost pravá, nikoli zdánlivá? Odvíjí se od individualismu, nikoli od kolektivismu. Vychází z individualismu ontologického (člověk je sám sebou, nikoli odvozeninou kolektivu), metodologického (člověk poznává sám za sebe, nikoli prostřednictvím ostatních lidí) a politického či ekonomického (člověk jedná sám za sebe, nikoli prostřednictvím ostatních lidí). To vůbec neznamená, že kolektiv není skutečný, ale znamená to, že je ve vztahu k individuu až sekundárně. Tak myslela Margaret Thatcherová svou průpovídku There´s No Such Thing as Society. A je-li sekundární kolektiv, je sekundární i stát, není organizovanou společností, ale je ovšem orgánem společnosti. Pro člověka tudíž nemá žádný smysl od státu stále něco chtít, něco od něj žádat. Co člověk chce, musí udělat buď zcela sám, nebo v oboustranně dobrovolné kooperaci s dalšími lidmi. A co dělá takto sám, chce dělat bez nátlaku jiných lidí včetně nátlaku státu. V tom je pravý význam starého hesla laissez faire – laissez passer. To však v žádném případě neznamená, že bude dělat cokoli; leccos ano, ale ne cokoli. Protože totiž jak mají následky ideje, mají následky i skutky. Po dobrém skutku následuje odměna, zisk, po zlém skutku trest, ztráta.
Nedůvěřivec řekne, že to jsou utopické iluze, že pravicovost je neuskutečnitelná. Vždyť přece jaký trest, když není stát. Avšak občanská společnost svobodných lidských jedinců může sama vytvářet své instituce, jak říká John Locke, nepotřebuje k tomu Leviathana, vrchnost, stát, jak si myslí Thomas Hobbes. Tak jako tu je neviditelná ruka trhu Adama Smithe, tak jako je tu spontánní rozvoj společnosti Friedrich Augusta von Hayeka, tak jako je tu neznámý ideál kapitalismu Ayn Randové, tak jako je tu rozlišení mezi vášní a zájmem Alberta Otto Hirschmanna, tak je tu schopnost a způsobilost lidí uskutečňovat své touhy a představy. Člověk, když se vymaní z kolektivismu a etatismu, z vrchnostenského poručníkování, rychle pozná, co je pro něj dobré a půjde za tím. Už Francisco Suárez pochopil, že není žádná společenská smlouva, která by zakládala stát a opravňovala vrchnost, že je však společenský konsensus, který spojuje lidi a je negativní. Dokud TO jde, je všechno v pořádku. Jestliže TO přestává jít, člověk má právo na odpor, ius resistendi.
To je pravicový člověk. A pravicová vláda je tu k tomu, a právě jen k tomu, aby mu k tomu vytvářela prostředí a jinak ho nechala být. Dnešní Fialova vláda taková není, jakož ani fejsbúková skupina Volím pravici není skupinou pravicových lidí. Vypadá to však, že opravdové pravicové prostředí se začíná rýsovat ve straně Svobodných.
