Článek
Myslím, že každý to tak či onak zná: To u nás nejde. To je utopie. To je Švýcarsko, ale u nás? Podívejte se na Rakousko. A tak dále a tak podobně. Češi jsou remcalové, ale když dojde na věc, nechtějí nic dělat, protože prý to nejde nebo aspoň nemá smysl. Dokud však budou pořád jenom nadávat a nic nedělat, bude to stále stejné, ba pravděpodobně ještě horší. Pozoruhodné je, že stále rozebírají nějaké možnosti - a když už nevědí, co by mohli ještě prodiskutovat, nezačnou něco dělat, ale obrátí se k další možnosti. Jako MöglichkeitsmenschMaxe Frische nebo kuchyňští diskutéřiSvětlany Alexijevičové. Povšiml si toho už Sir Robert Hamilton Bruce Lockhart, když hned po první světové válce působil v Praze. Říká, že „Rakušani“ (míní tím Čechy, byl v Praze) stále diskutovali o tom, jak to či ono dělat lépe (a vskutku věci rozuměli většinou víc než Angličani), zatímco Angličani prostě bez diskuse udělali svou práci a šli se pobavit do baru. Nakonec ovšem Angličani odvedli více skutečné práce. Dodnes si stěžujeme na nízkou produktivitu práce v Česku – a tady to můžeme vidět jako na dlani: Češi moc mluví a málo píšou domů, jak se říká.
Jako by si Češi libovali v tom, že jsou plebejští malí lidé. Jako by opravdu byl co Čech to Švejk. Havlíček na to hleděl s nelibostí, Masaryk na to hleděl s nelibostí, Patočka na to hleděl s nelibostí, Havel i Klaus na to hleděli s nelibostí – a nic. Takže je už nejvyšší čas s tím něco udělat, než jen vyjmenovávat, kdo z koryfejů na to hleděl s nelibostí, a sám je v této nelibosti následovat. Můžeme se přirozeně nechat inspirovat různými představami i nápady a hlavně postavami v odborné či umělecké literatuře (jako jsou třeba John Galt, Dagny Taggartová či Hank Rearden v románu Atlasova vzpoura Ayn Randové), ale to bychom stále zůstávali na úrovni akademických diskusí a kuchyňských debat. Proto bude lépe se obrátit k některým příkladům praktických pokusů, jak dělat věci jinak, než jak se s obvyklou samozřejmostí dělají ve společnosti ovládané sociálním státem. Vesměs to jsou jakési paralelní struktury, které lze budovat okamžitě a není třeba se věnovat úvahám a činnostem spojeným primárně s přebudování společnosti jako celku.
Jsou to tzv. soukromá města (private cities, charter cities), o kterých informuje Titus Gebel ne své knize Free Private Cities: Making Govrnments Compete for You. Jsou to města se zvláštním právním režimem, představují tedy právní pluralismus, který v rámci obvyklého právního režimu vnitřně suverénního státu představují cizorodý prvek, jsou to entity vedoucí k decentralizaci s jistým anarchickým nádechem. Anarchie sice znamená bezvládí ve významu neexistence (centrální) vlády, což ovšem neznamená neexistenci řádu. Jenom to není řád mocenský. Není to žádná novinka, takovými či podobnými entitami byla už středověká královská i poddanská města, jakož např. i některá města v Číně v době jejího úpadku, která se řídila právem některých tehdejších západních mocností. Takové byly až donedávna některé zvláštní zóny v Hondurasu. Zjednodušeně řečeno, soukromá města mají volnější, méně zregulovaný právní režim než jejich okolí, v zásadě tedy mají privilegia, výsady. Nynější společnost je až hystericky zaměřená proti privilegiím, zde však docela dobře chápeme, proč se privilegiím, výsadám říkalo také svobody: umožňovaly svobodnější život. Dochází tu tedy k napětí: Buď se privilegia, výsady zas odstraní (jako nedávno v Hondurasu), a svobodní privilegovaní poklesnou mezi nesvobodné neprivilegované, anebo se privilegia obecně rozšíří, takže nakonec budou všichni svobodní privilegovaní a mluvit o privilegiu ztratí smysl. Etatisté budou pro první postup, svobodomyslní lidé pro druhý.
Jinou cestou je projekt budování svobodného státu cestou demontáže vnitřně suverénního státu zdola, jak je tomu v aktivitě Free State Project New Hampshire, vedené Carlou Gericke. Je to cesta využití stávajících státních struktur pro jejich autodestrukci: ovládnutím obcí, resp. obecních rad postupně ovládnout celý stát. V USA, kde mají obce výrazně větší pravomoci než v Česku, je to snáze představitelné. V Česku by nejprve musel být vítězně vybojován boj za zvýšení pravomocí obcí. Avšak je tu jedno ale: v poslední době se zjišťuje, že nejhorším Leviathanem v USA není Unie či jednotlivé státy, ale právě jednotlivé obce. Pouze dosáhne-li se toho, že lidé budou na veřejné moci chtít jen laissez faire – laissez passer, dosáhne se také osvobození od znesvobodňujících regulací.
Některé aktivity jsou méně snadno proveditelné. Je to seasteading, propagované Jeromem FitzGeraldem a Joem Quirkem. Představa je jednoduchá: vytvořit umělé ostrovy na moři, na nichž se shromáždí lidé toužící žít život bez státních regulací. Avšak technické provedení již tak jednoduché nebude a totéž platí i o nutných finančních nákladech. Vychází to z myšlenky homesteading Johna Locka: je-li nějaká půda tzv. ničí, tzn. nespojil-li s ní nikdo svou práci, je možno ji obsadit a spojit s ní vlastní práci – a pak to bude půda moje. Analogicky to platí i pro moře. A je to tam dokonce jednodušší, protože nevzniká žádná možnost fyzických konfliktů s domorodci nebo střetů různých právních představ osídlenců a domorodců. Má to vzdálenou podobnost s Liberlandem pod prezidentem Vítem Jedličkou. A přece při tomhle srovnání vidíme, že konflikty mohou nastat i v tomto případě. Řekněme, že seasteading vyžaduje lidi conquistadorskéhoducha.
A je tu i iniciativa StaatenlosChristopha Huermanna. Té však nejde ani o stát ani o společnost ani o společenství, nýbrž výhradně o možnost individuálního osvobození od daňového břemene a všech možných regulací. Je to představa digitálního nomádství, která je už dnes docela dobře uskutečnitelná. Člověk se vždy odebere tam, kde je daňové a regulační břemeno nejmenší nebo nejsnesitelnější. Digitální nomádství vyžaduje lidí dobrodružného ducha, hodí se spíše pro samostatné pracovníky než pro zaměstnance a rozhodně spíše pro lidi, kteří jsou svobodní bez rodiny. Řekl bych, že – přestože vyžaduje odvážného ducha – je výrazem jisté rezignace, která už nechce nic měnit, ale pouze vyhledávat prostředí, kde je život nejsnadnější. Nejsnadnější ovšem také znamená nejpohodovější, což je právě vlastnost typická pro poddanské ovčany sociálního státu. Ubi bene, ibi patria.
A pak je tu možnost, kterou navrhuje Michael Rectenwald, totiž vytvoření paralelní společnosti nikoli politickými prostředky. Taková byla hnutí v evropských zemích podrobených po druhé světové válce Sovětskému svazu, komunismu, reálnému socialismu atp. Vzpomeňme např. na československé chartisty. Vzhledem k narůstajícímu cenzurnímu tlaku skrze kvaziprivátní organizace je žádoucí vytvořit paralelní publikační kanály a vůbec paralelní informační a znalostní infrastrukturu podobně jako byl tehdy samizdat. Vzhledem k narůstajícím snahám o vytvoření zcela bezhotovostní společnosti, jež by měla umožňovat setrvalý život na dluh (až do hořkého konce, dodal bych), je žádoucí obracet s k úplnému používání kryptoměn, které jsou na rozdíl od zákonných platidel (fiat money) penězi uchovávajícími hodnotu, jakož jsou i prostředky tezaurace – a zákonné platidlo používat jen pro placení daní. A tak jako tehdy byly různé bytové univerzity a semináře, je i dnes žádoucí vytvořit instituce pro vzdělávání, které nebudou součástí systému veřejného školství (i soukromé školy jsou dnes podrobeny všem státním regulacím). Tak jak se to začalo vytvářet v sedmdesátých letech, začíná se to mutatis mutandis vytvářet i dnes. Myslím, že v tom musíme intenzivně pokračovat.
Nakonec však mohu uvést příklad, který je mnohem optimističtější. Je to volba Javiera Mileiho prezidentem v Argentině. Je vidět, že za jistých okolností je možno pokusit se i o osvobození cestou shora, pokud to je ve volbách možné. Jaké jsou předpoklady této možnosti? Jsou to ideje, ze kterých politika vyrůstá. Někdo tomu říká filozofie, někdo světový názor, někdo mentalita, ale to je tu zcela nepodstatné. V Argentině se podařilo vytvářet ideje a zprostředkovat je lidem. Jsou tu známá jména - Alejandro Chafuen, Nicolás Cachanosky, Gabriel Juan Zanotti, Mario Šilar, Gustavo Irrazábal, jakož i mnozí další. Tito lidé napsali a publikovali řadu seriózních – a fundamentálních – prací, vykonali obrovské množství přednášek včetně pravidelných kázání v kostelích. Tak se stalo, že voliči se nenechali zmást planými sliby a zvolili něco perspektivnějšího. Takhle nějak by měl vypadat odklon od „pravice“ a příklon ke skutečné v pravici v Česku.
Je vidět, že to jde, ne že to nejde!
