Článek
Americký prezidentský kandidát za libertariánskou stranu Michael Rectenwald vidí jako jeden ze základních problémů nejenom dnešní Ameriky, ale vůbec celého Západu tzv. vládnutí (governmentality), což je slovo, které přebírá od levičáckého guru Michela Foucaulta (gouvernementalité). Foucault (v knize Surveiller et punir) tak nazývá snahu států, resp. jejich vlád organizovat takřka každou lidskou činnost a takřka každou událost lidského života. Rectenwald (v rozhovoru s Michaelem Nevradakisem pro European Conservative a v řadě svých knih, zejména v The Great Reset and the Struggle for Liberty) to konkretizuje ještě na snahu globálních korporací vnucovat lidem způsoby jednání a vzorce chování, které nechtějí oni, které však chce stát, resp. jeho vláda, a vytvářejí tak iluzi, že to není politický nátlak, ale obyčejné rozhodnutí soukromých vlastníků, které je naprosto oprávněné, protože vlastník může nakládat se svým vlastnictvím zcela podle svého uvážení.
Lidé však prý to chtějí - a protože jsou to zákazníci, přičemž platí náš zákazník – náš pán, tak je to rozhodnutí zcela namístě. Skutečně však to chtějí lidé? Chtějí to některé neziskové organizace, tzv. politické neziskovky, které si osobují právo mluvit za lidi. Takže nakonec vidíme, že to nechtějí lidé, nýbrž pouze jejich menšina či nějaké dílčí menšiny. Tzv. vládnutí tudíž nevychází jen ze státu, silný podnět k němu se vytváří i v rámci společnosti, přinejmenším v její části. Na to narazil už John Stuart Mill a na základě toho požadoval, aby existovalo takové uspořádání vztahů mezi lidmi, v němž by člověk byl chráněn i před tlakem společnosti, nejenom státních orgánů. On tehdy uvažoval o ochraně jednotlivce a druhotně menšiny před společenskou většinou. Dnes vidíme, že je jedince, ale nejenom jedince, nýbrž také celou společnost chránit před aktivistickými menšinami. Petr Placák (v knize Fízl) takovou aktivistickou menšinu spatřuje v tzv. aktivních slušných lidech, kteří tzv. vládnutí nejenom podporují, ale do značné míry i inspirují. Dnes jsou to ti politicky korektní.
Byli bychom však na omylu, kdybychom si mysleli, že tzv. vládnutí je záležitostí jen moderní a že když se vrátíme do dob předosvícenských, zbavíme se ho, jak si myslí Philip Pilkington ve svém článku pro server Postliberal Order. Alexis de Tocqueville ve své Demokracii v Americe sice píše, že demokracie narušila přirozená společenství lidí, takže člověk zůstává proti státu sám, což usnadňuje státní tyranii, tj. tzv. vládnutí, nicméně tzv. vládnutí tu bylo už v dobách předmoderních, ve středověku. Už tehdy se totiž jevilo jasné napětí mezi iurisdictio (představa o řádné vládě) a gubernatio (skutečný ne-řádný výkon vlády). Philip Hamburger (v knize Is Administrative Law Unlawful?) shledává počátky tzv. vládnutí už ve 13. - 16. století a vidí jeho jasnou ideovou a ideologickou podporu v royalismu královských právníků zejména v Anglii a ve Francii.
Vypadá to tak, že tzv. vládnutí a svoboda (individuální, ekonomická, politická) je v napětí po celé lidské dějiny. Není tudíž divu, že se střetávají i v současnosti, přičemž čím je dnes kdo mladší, tím více inklinuje k tomu, aby se podrobil tzv. vládnutí. Jak si vysvětlit, že se to týká zejména mládeže, jestliže se obvykle míní, že mládež je kverulantská a nehodlá se podřizovat autoritám? Timothy S. Goeglein napsal pro Epoch Times článek Generace Z bloudí v divočině bez kompasu, který by je vedl. V něm ukazuje, že osamění jedince, které předpověděl už Tocqueville, dosáhlo nyní mnohem vyššího stupně, než byl Tocqueville schopen předvídat. Z dnešní nejmladší generace se totiž vytratila schopnost, byť jenom mluvit s lidmi, navazovat bezprostřední osobní kontakty, nedaří se jí objevit pro společenskou soudržnost a pro utváření společenství podstatnou vazbu Já – Ty. Takový člověk se tudíž není schopen řídit sám a musí se nechat řídit odjinud, aby vůbec mohl žít. Takový člověk vyžaduje totalitarismus. V devadesátých letech minulého století se zdálo, že jsme s totalitarismem komunistů a nacistů skoncovali a že nám kyne naděje svobodnějších vztahů mezi lidmi. Nyní vidíme, že jsme se ošklivě mýlili, protože totalitarismus se objevuje znovu v jiném hávu. Defektor KGB Viktor Šejmov kdysi napsal, že komunismus není ideologie, nýbrž mentalita. Karel Havlíček mluvil o lidem žadonících po poddanství. Aristoteles hovořil o lidech otrockých povah. Jak jim máme říkat dnes?
Vinay Kolhatkar v rozhovoru s Rogerem Bissellem pro The Savvy Street však přece jen navrhuje řešení. Říká: Myslím, že USA potřebují 28. dodatek ústavy, který by zakázal kongresu jakkoli se zapojovat do ekonomiky, zdraví, vzdělávaní – a můžeš přidat ještě mnoho dalších věcí. To je jako by obměnil údajnou sentenci Catona Staršího: Caeterum autem censeo rem publicam socialem esse delendam. A vskutku, podle toho, jak tlačí na pilu naše dnešní vláda, můžeme zcela jasně usoudit, že tady už žádná obyčejná reforma nepomůže a že zkrátka musíme celý dnešní způsob tzv. vládnutí odstranit, jinak špatně dopadneme. Zkrátka je nutno se zbavit tzv. sociálního státu. Nějaký pokus o to dnes provádí nový argentinský prezident Javier Milei. Nebylo by dobré, kdyby zůstal sám, kdybychom se k němu nepřidali.
