Článek
Češi sledují rusko-ukrajinskou válku a myslí si, že ji vyprovokovaly USA a NATO. Nebo si naopak myslí, že ji vyprovokovalo Rusko, protože nechce, aby se o Ukrajinu rozšířila EU a s ní se tam dostala demokracie. Vůbec si neuvědomují, že primárně jde o lokální konflikt, o národně osvobozenecký boj, v němž Ukrajina dala najevo, že nechce už dál snášet ruské poručníkování, a že tento konflikt na globální úroveň povýšilo Rusko, když chtělo zastřít svoji imperialistickou agendu a umně obvinění z ní přenést tu na USA, tu na NATO, tu na EU, tu na Západ. Jak stoupenci interpretace, kterou podává EU, tak její odpůrci se shodují, že užuž nastává válka, které se lze vyhnout mírem. Neuvědomují si, že takový mír nechce ano Ukrajina ani Rusko, že to tedy jsou jen hraběcí rady, které jenom přidávají dalšího zmatku. Ale hlavně si ti i oni myslí, že je toho možno tak či onak vyklouznout, přičemž se vzájemně obviňují tu z chcimírství, tu z chciválkovství. Tak to vidí zpoza pece, na níž se rozvalují a doufají, že z ní nebudou muset slézt.
Ale tak tomu není. Thomas L. Friedman to 25. ledna 2024 vyjádřil v článku A Titanic Geopolitical Struggle Is Underway napsaném pro New York Times. Pro něj je rusko-ukrajinská válka předzvěstí masivního globálního konfliktu, který sice nemusí nutně znamenat propuknutí třetí světové války, nicméně s velkou silou zasáhne takřka všechny země. Podobně Matthew Lysiak v článku Nedávné kybernetické útoky na Spojené státy jako předzvěst ostřejšího konfliktu pro Epoch Times vidí globální světovou situaci jako výbušnou a směřující k dlouhodobému napětí a nakonec násilnému střetu. A zcela podobně píše také pro Foreign Affairs Hal Brands v článku The Next Global War. A to vybírám jen texty z posledních dní. Všechno to je rámováno představami tu zrodu multipolárního světa, tu pádu dolaru a amerického impéria, tu rozkladu Západu, tu vzestupu BRICS, tu nové asijské, resp. čínské globalizace. Atd. atp. fantazii s meze nekladou. To ke zřejmému napětí ještě přidává velkou míru nejistoty, ze které plynou jak klamné naděje, tak katastrofické představy. Je lépe o tom uvažovat trochu pragmatičtěji.
Západ, zejména jeho západoevropská, ale částečně i jeho středoevropská část si nechce přiznat několik skutečností. Za prvé že konflikt je skutečný, že ho nevyprovokovaly ani USA ani NATO ani EU, ale že je výsledkem napětí po konci studené války Západu a Východu. To sice bylo už více než před třiceti lety, nicméně trvá dlouho, než se historické procesy ustálí a ujasní. Tak se mnoho mluví o nastupující multipolaritě, ale je pravděpodobné, ž to je pouhá iluze, která se soustřeďuje na detaily a nikoli na hlubší síly. Je to pohled politikářů a kariérních diplomatů, jakož i intelektuálů na ně napojených. Na druhé straně třeba Ivo T. Budil (Za obzor Západu či Globální dějiny a postliberální společnost: Budoucnost západní civilizace) a mnozí jiní píší o nastupující asijské, indopacifické globalizaci oproti nynější globalizaci západní, atlantické. Význam Západu je pro ně pouhou epizodou v setrvalé dominanci Asie ve světových dějinách. To je však podobně brutálně redukcionistické podobně jako jako teorie světového systému Immanuela Wallersteina a jemu podobných, ze které to zjevně nebo skrytě vychází. Podobně Matthew Ehret (např. Caught Betwen Two Worlds: The How an Empire Perverted Canada´s Destiny aj.) vychází z představy, že Kanada kdysi mohla být a teď zase bude spojnicí mezi Evropou na jedné a Ruskem a Čínou na druhé straně, takže transatlantická civilizace v dnešní podobě skončí a dominanci získá civilizace asijská, rusko-čínská. Toto intelektuální napětí mezi antagonistickými představami a koncepcemi je protějškem napětí geopolitického. Ukazuje se, že představa konce dějin Francise Fukuyamy neplatí a že platí spíš představa střetu civilizací Samuela Huntingtona, i když samozřejmě s určitou rezervou, jako je tomu u všech teorií aspirujících na globálnost, generálnost a univerzálnost.
Za druhé že Evropa, ba ani Západ není středem světa. Americký prezident Joe Biden zastává názor, že toto napětí a tento konflikt je střetem mezi liberálně demokratickými režimy a autoritářskými diktaturami. To je ovšem zásadní omyl a klam protože domněle liberálně demokratické režimy nejsou ani liberální ani demokratické, ale jsou to absolutistické sociální státy, frapantní protiklad liberální demokracie (bez ohledu na to, že samy sebe tak nazývají). Matoucí a lživé ptydepe zastírá skutečnou povahu problémů, takže v jeho rámci není možné žádné skutečné, nikoli jen zdánlivé řešení. V rámci Západu (střední Evropa, západní Evropa a anglosaský svět) nyní zcela jistě mizí konsensus o sociálním státu (který nazývat liberálně demokratickým je buď lží, nebo výsměchem, nebo nejspíše obojím, výsměšnou lží). Společnosti v rámci západní civilizace se tudíž považují za něco, čím ve skutečnosti nejsou. V jejich samotných základech stojí lež, protože produkují intelektuální hodnoty, které jsou zcela neslučitelné s těmi, na nichž byl Západ založen. Konflikt není konfliktem mezi demokraciemi a diktaturami. Je konfliktem mezi politicky korektními pokrytci, kteří se tváří jako něco, čím nejsou. Ne-západní země to vycítily a přestaly snášet demokraticko-lidskoprávní poručníkování pokrytců, kteří vidí všude jinde třísky, ale trám ve vlastním oku jim uniká. A když vidí, že západní společnosti se sice vyžívají v pohodě, ale začínají ztrácet dech nebo už ho ztrácejí úplně. Západní společnosti by měly vlastní problémy řešit, nikoli je zastírat. Kdo je pokrytecký a klame i sám sebe, nemůže se dlouhodobě prosadit a ztrácí půdu pod nohama. To se stalo Západu, ale nechce si to připustit.
Za třetí, má-li člověk i celá společnost dosáhnout úspěchu, musí spoléhat především sám na sebe. Nemůže se trvale obracet na druhé. Evropské společnosti však hříšné spoléhání na jiné postihlo přinejmenším dvakrát. Je to jednak společnost, resp. režim sociálního státu s jeho zcestnou, ba přímo trestuhodnou představou solidarity. Jako by jiní lidé mohli pracovat na mém štěstí. Ale mají. Tak se však dosáhne nikoli štěstí, nýbrž líné pohody. A čím více je pohody bez úsilí, tím méně je štěstí. Sociální stát tak sic přináší pohodu, ale zároveň neštěstí. Čím je dnes kdo mladší, tím více to pociťuje. A je jedno, jsou-li to domorodci nebo imigranti. To se však týká také celých společností, zemí, států, zejména ekonomické, politické a vojenské situace, resp. postavení v mezinárodním měřítku. Zde však má Česko velký, ba zásadní deficit, protože ustavičně spoléhá na jiné, na EU, na NATO, na WHO, WTO, dokonce i na OSN, UNESCO. Ostatně podobně je na tom i celá EU. Je tudíž si nutno uvědomit, že měkká síla Západu se stále zmenšuje, protože výrazně upadá jeho síla tvrdá. Na přitažlivost měkké síly nelze proto nadále spoléhat, Západ je zajímavý pro imigraci, protože přináší jinde nevídanou pohodlnost života, ale rozhodně není vzorem pro následování, a to v důsledku takřka bezbřehé ideologizace ani kulturně. Západ nepotřebuje být v nastávajícím geopolitické střetu poražen, Západ se v něm porazí v důsledku svých chyb a své umdlelosti sám, jestliže urychleně něco neudělá.
Pro Česko, které je zcela nepochybně součástí Západu, je to varování. Geopolitickému střetu se nevyhne, byť by se do něj nepokoušelo nijak zasahovat a byť by se důsledně vyhýbalo jakýmkoli jasným stanoviskům. Já neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde, to tady zkrátka neplatí. Česko musí jasně formulovat svoje zájmy podle míst a situací, kde a v nichž střet právě projevuje, a podle toho jednat s ohledem na vlastní představy a předpokládanou budoucnost. Konflikt je nyní na Ukrajině, Tchajwanu, blízkém Východě, doutná konflikt v Guayaně, země jako Bangladéš odstupují od spolupráce se Západem a obracejí se k Číně a Rusku. Je to dáno úžasným pokrytectvím Západu, který si neuvědomuje, že tolik obdivovaná humanitární pomoc nejenom nemá očekávaný výsledem, ale dokonce má účinek nové podoby kolonialismu. Podobně afirmativní akce a reparace americkým černochům, kanadským Iniuitům, australským Aboriginům atp. jsou jen rasismem naruby. Veškerá identitářká politika DEI je výmyslem, který nemá s realitou nic společného a ve skutečnosti je zaváděním nových a nových privilegií, čili něčím přesně opačným než čím se vyhlašuje být. Veškerá tzv. klimatická politika v EU vyjádřená grýndýlem je jenom cestou k rozvrácení civilizace, jak se ukazuje na setrvalé finanční krizi a na zrychlujícím se hospodářském úpadku. Je prvořadě důležité, aby se Česko ze všech těchto avanturistických politik vyvázalo, což ovšem znamená zásadní přehodnocení dlouhodobé politiky a zejména té, kterou provádí nynější koaliční vláda. Zapomenout na tzv. evropskou obranu a vystoupit z EU. Skutečně plnit povinnosti člena NATO, věnovat se budování armády (si vis pacem, para bellum), změnit její povahu a strukturu – a samozřejmě hříšně se nespoléhat na spojence. Přehodnotit účast v mezinárodních organizacích – OSN a následně WHO, UNESCO aj. Zapomenout na blud mezinárodního pacifismu a důsledně podporovat Západ v propukajícím střetu u vědomí případné nutnosti použití i tvrdé síly.
Je toho dost k důkladnému promýšlení a zodpovědnému rozhodování, tak je žádoucí okamžitě začít, protože je nebezpečí, že už včera bylo pozdě.
