Článek
Čech a kniha, to patřilo odjakživa k sobě. Vždyť pouhých dvanáct let po Gutenbergově vynálezu knihtisku je v roce 1468 vytištěna v Plzni první česká kniha, Kronika trojánská. Ale knihy se četly už dávno předtím. Byly ručně psané, umně zdobené, náboženského, historického a naučného obsahu. Četli je pochopitelně pouze lidé vzdělaní, což byli nejprve vlastně jen duchovní. Všichni ostatní, šlechtu a panovníky nevyjímaje, byli negramotní. Historikové dokonce tvrdí, že prvním naším panovníkem, který uměl číst a psát, byl Karel IV. Školství, v jeho době již poměrně vyspělé, pak pomáhalo šířit tyto znalosti mezi laické vrstvy. Téměř všeobecné rozšíření znalosti čtení mezi široké lidové vrstvy však přineslo husitství. Paradoxní je, že vyšší vrstvy, tímto hnutím nezasažené, zůstávaly i nadále negramotné. Ještě v XVI. století byl vzdělaný rytíř svým druhům pro smích; např. Zikmundu Herberšteinovi (zemřel roku 1566) nadávali bakalářů, písaříků, žáků … A roku 1570 píše humanista Jan Kocín z Kocinetu: „Po hříchu i z vyšších stavů (tj. šlechty) většina pokládá studie za holé maření časů, ba někteří i za hanbu…“ Dokonce ještě roku 1613 si stěžuje kněz Havel Žalanský: „Ó kéž by páni místo her, lovů, pangetů (hostin) a frejů dobré knihy čítali, nemajíť se za tu věc styděti!“
Zato mezi měšťany a venkovským lidem zůstávaly knihy a vzdělání stále ve velké vážnosti. Ručně psané knihy si ovšem mohli dovolit jen nejbohatší měšťané. Teprve knihtisk přinesl zlevnění knih a umožnil jejich rozšíření. V XVII. a XVII. století se prodávaly nejen u knihařů, ale i v kupeckých krámcích a dokonce i v cukrářských a hokynářských stáncích na jarmarcích a poutích. V té době snad nebylo měšťanské domácnosti, aby v ní nebyly knihy. A jaké to byly knihy?
O tom se dovídáme ze soupisu majetku při úmrtí a z měšťanských kšaftů. Zachovalo se jich v archívech požehnaně. Jmenovitě se ovšem zapisují pouze nejdražší knihy, obvykle náboženské, ale i lékařské a právnické. Knížky lidového čtení, které by nás nejvíce zajímaly, se obvykle uvádějí pouze počtem; byly laciné a písaři nestály za jmenovitý výčet. Tyto příběhy o Meluzíně, o Ezopovi, Štilfrídovi, Markoltovi, Enšpíglovi, o hrdinech starověkých i středověkých byly plné zázraků a dojemných příhod nešťastných princezen a statečných princů, oplývaly drsným vtipem a v popisu milostných scén hovořily s otevřeností hraničící s pornografií. Do dnešních časů s jich uchovalo pramálo, byly totiž čteny do úplného rozedrání. Knížku o Gryzeldě našli dokonce u loupežníka, kterého v roce 1533 vyslýchali v Táboř právem útrpným.
Podle dnešní terminologie to byl kýč a brak. A tehdy mu vzdělanci vyhlašovali neúprosný boj. Nathanael Vodňanský z Uračova, pražský měšťan, obchodník s pivem a také spisovatel (později 21. června 1621 popravený na Staroměstském rynku) v úvodu své knihy Theatrum mundi minoris čili Široký plac aneb zrcadlo světa zle žehral na čtenáře, kteří místo hodnotné a prospěšné knihy čtou klevety o Bruncvíkovi a jiné podobné „daremnice“. Ovšem podle toho, co je jinak o Nathanaeli, ctiteli dobrého truňku, skrze nejž už před pěti lety málem o hrdlo přišel, známo, je možno soudit, že možná ani v rodině Vodňanských to se zatracováním lehké četby nebylo tak úplně zlé. Koneckonců i o dnešních horlitelích proti detektivkám se proslýchá, že jim v skrytu tajně holdují.
Jiným odpůrcem kýče byl Prefát z Vkanova, který tyto knihy nazýval vzletně „básněmi neužitečnými“. Lékař Guarinomi viděl v historii o Mageloně a rytíři se stříbrným klíčem návod, jak nejlépe svádět panny. Dívkám se vůbec takovéto čtení zazlívalo. Kterýsi pražský advokát vyčetl v roce 1606 na soudě Zuzaně, dceři měšťana alchymisty Ludvíka Korálka z Těšína, že „rozpustile se chovajíc o Markoltovi a Biancifoře kroniky čítala a písničky zpívala, což proti právu státi se nemělo“.
Za hodnotnou literaturu, o jejíž prospěšnosti hovořil Nathanael Vodňanský, se pokládaly především knihy náboženské, bible, žaltáře, kancionály a postily. Z lékařských knih to byl Koppův Regiment zdraví, Huberova Apatyka, Mathioliho Herbář, ale také Kniha o opilství, Kniha pro těhotné manželky, O neplodnosti manželské a - Kuchařství. Vedle právnických knih, z nichž nejčastější bylo Koldinovo Městské právo, objevují se často knihy historické, převážně kroniky a kalendáře, dále knihy zeměpisné, např. Historie o plavení se do Ameriky, knihy astronomické, aritmetiky, gramatiky a slovníky.
Zajímavé je, kdo knihy nejvíce vlastnil a četl. Velmi málo knih měli řezníci. Pražský řezník zvaný Telátko zanechal po sobě, když v roce 1588 zemřel, dva krámy, sto tolarů, metrický cent cínového nádobí, 58 ovcí ve dvoře v Lochovicích, ale knihu ani jednu. Jiný pražský řezník Neymon odkázal vdově po sobě dva domy a čtyři masné krámy, knihy však žádné. To už spíše u venkovského řezníka se našla alespoň bible. Výjimkou byl lounský řezník Václav Jeptišský, vlastnící vedle patnácti velkých knih hromadu menších.
Naproti tomu ševci byli horliví čtenáři. Ondřej Slovák staropražský švec, neměl, když umřel, nic než osm střevíců a sedm pantoflí, ale knih šestero. Jiný švec, Jan Postula, zanechal po sobě dokonce 142 knih, z toho 10 velkých foliantů, 12 knih kvartového formátu, 62 knih naučného a náboženského obsahu, 15 knih historických a zeměpisných, dále několik zpěvníků a slovníků, knihu o destilaci, Věk panenský, Rozmlouvání ducha s duší, Tanec smrti, Čest a nevina ženská a dokonce i letáky Proroctví mnicha a Rozmlouvání sedláka s učeným mužem.
Velkými čtenáři byli i kupci a soukeníci. Vlastnili obvykle knihy všeho druhu, knihovny s určitým zaměřením byly výjimkou; například paní Zuzana z Varvažova, jejíž dceru si vzal syn Nathanaela Vodňanského, měla jen knihy mravoučné. Kupec Šmertoš z Ryzntalu měl mezi padesáti knihami kancionály, postily, knihy lékařské, aritmetiku, dva herbáře, knihu o očistci, o horních věcech (tj. o dolování), o rozličném pokušení. Bohatý pražský měšťan Jan Jeroným Prunar, soukeník a jurista, jenž vedle domu v Praze a vinic na Nebozízku vlastnil i starobylou litovickou tvrz, zemřel roku 1610 v pouhých třiadvaceti letech; svému synku Jindřichovi zanechal vedle uvedeného majetku také knihovnu o čtyřiceti svazcích, z nichž bylo 26 knih latinských, 8 německých a 6 českých, např. známý Veleslavínův kalendář, jenž nechyběl skoro v žádné z měšťanských knihoven, dále kroniku Jana Krocína o Národu tureckém a Karchesiovu Knihu stavu městského.
Knihovna Jana Jeronýma Prunara nebyla zdaleka nejpočetnější. Berounský měšťan Maxmilián Albín, královský rychtář, vlastnil 125 knih, z nichž 10 bylo historických, 13 právnických a 48 mravokárných. byla zde však i Kniha o zlých ženách, které mužmi vládnou a dále Život Ezopův a Enšpígl. Berounský písař Tobiáš Fabricius, jenž se do Berouna přiženil z Příbrami, kde byl kantorem, vlastnil 50 knih, převážně odpovídajících jeho bývalému učitelskému povolání. Byl mezi nimi Vergilius, Cicero, Terenciovy komedie, Senekovy tragédie a další klasikové, humanističtí autoři a latinská a řecká mluvnice. Knihovna slánského měšťana Jiříka Vojny obsahovala na 3,, knih, z nichž však bylo jen devět českých, mezi nimi Příprava a zbroj duchovní českobratrského biskupa Jana Augusty, Kazatel domácí a Regule české staré, soudci každému náležité.
Největší měšťanskou knihovnu měl staroměstský radní Rudner z Rudenperka, českobudějovický rodák. Čítala 540 knih a její finanční hodnota byla taková, že by se za ni pořídily dva slušné domy v Praze.
Na venkově sice nenalézáme početné a bohaté knihovny jako v měšťanských domácnostech - na to byla i tištěná kniha příliš drahá - na druhé straně však snad nebylo selské usedlosti, kde by nechovali jako největší poklad alespoň jednu knihu. Nesla to s sebou doba, že šlo převážně o knihy náboženské, obvykle českobratrské provenience, neboť právě čeští bratři měli největší zásluhu o demokracii vzdělání a proniknutí knihy mezi prostý lid. V dobách protireformace a národnímu útisku pak se tyto knihy stávaly zdrojem síly a odolnosti českého člověka. To si dobře uvědomovali jezuité, odtud jejich nenávist. Počet knih, které jim padly za oběť, nad slunce jasněji hovoří o rozšíření knihy na českém venkově. Jen páter Antonín Koniáš, dal prý spálit na šedesát tisíc svazků.
Ať to byly knihy vědecké, náboženské či knížky prosté lidové četby, jejich početnost a rozšíření a především vztah čtenářů k nim jasně dokumentují vysokou kulturní úroveň nižších a středních vrstev našeho národa v minulých dobách.
