Článek
Seděla jsem v čekárně ve zdravotnickém zařízení a čekala na své plánované vyšetření, když vešla starší paní, odhadem kolem pětapadesáti, šedesáti let. Vypadala trochu zmateně a rozhlížela se kolem. Pak přistoupila k registračnímu pultu a snažila se pozdravit sestru, když ta ji přerušila. „Číslo. Musíte si vzít číslo“ a ukazovala přitom na nepříliš vzdálený registrační automat. Paní překvapeně pokrčila rameny a omluvně vysvětlila, že si ho nevzala, protože si nebyla jistá, jak ho použít. Sestra na ni přezíravě pohlédla a s chladným tónem v hlase znovu upozornila, že bez registračního čísla nemůže být ošetřena. Paní se omluvila a rychle odešla k automatu.
Když se vrátila s číslem v ruce, sestra si vzala její kartičku zdravotní pojišťovny, aby zkontrolovala údaje. A v tom okamžiku se něco změnilo a její výraz se zmírnil. „Vracím vám zpátky kartičku, paní doktorko,“ usmála se sestra a náhle byla mnohem vstřícnější. „Vyčkejte v čekárně, pan doktor si vás zavolá.“ Paní se na ni usmála, poděkovala jí a sedla si vedle mě.
Pozorovala jsem celou situaci s údivem. Bylo zarážející sledovat, jak se chování sestry změnilo, pouze na základě toho, že si všimla titulu na kartičce zdravotní pojišťovny.
Bohužel jsem si podobných změn v chování často všimla i u kolegyň na poště. Mnohdy neměly čas ani chuť pozdravit zákazníky. Občas na ně skoro i „vyštěkly“, proč nemají nachystanou občanku, když si jdou pro balík. A jakmile z ní opisovaly údaje a zabrousily na kolonku titulu, jejich chování se změnilo a rázem byly jako milius.
Akademické vzdělání je bezpochyby cenné a může ovlivnit naše schopnosti a dovednosti. Nicméně by nemělo být jediným měřítkem, podle kterého hodnotíme sebe nebo ostatní.
A co vy? Setkali jste se s podobným chováním? Na úřadě, u lékaře, jinde nebo vůbec ne? Podělte se o svou zkušenost v diskuzi.
