Článek
Rudolf Vrba, rodným jménem Walter Rosenberg, se narodil před sto lety v Topoľčanech do židovské rodiny. Protože byl kvůli svému původu vyloučený z bratislavského gymnázia, pokračoval ve studiu doma, kde se věnoval hlavně angličtině a ruštině. Když se v březnu 1942, ve svých 17 letech, rozhodl utéct před vlnou antisemitismu do Británie, byl chycen a umístěn do sběrného tábora ve městě Nováky. Sice se mu odtud podařilo utéct, ale po pár dnech byl v rodných Topoľčanech chycen, odvezen zpět do Nováků, polského Lublinu a nakonec skončil 26. června 1942 v transportu do Osvětimi.
Nápis „Arbeit macht frei“ byl umístěn u vstupu několika koncentračních táborů
Místo slíbené práce na zemědělských statcích, čekalo čtyři sta vězňů vykopávání mrtvých těl z hromadných mělkých hrobů a jejich spalování, stavební práce, vykládání zkonfiskovaných věcí Židům přiváženým do tábora a další práce, které přinášelo uvěznění v táboře.
Životní podmínky v Osvětimi byly natolik kruté, že po měsíci a půl žilo jen 208 osob z 400 transportovaných.
Když byl v lednu 1943 Vrba společně s dalšími vězni přeložen do tábora v Březince, setkal se se svým známým Alfrédem Wetzlerem, a přidal se k odbojové skupině, která měla v plánu vyvolat povstání. Po smrti hlavního vůdce z toho ale sešlo. Vrba s Wetzlerem se přesto nevzdali plánu na útěk, až se jim naskytla vhodná příležitost při práci mezi strážními věžemi. Ty ve dvou okruzích lemovaly tábor. První okruh strážních věží byl na vnitřní hranici samotného tábora a druhý okruh byl ve vzdálenosti 1-3 kilometry od tábora.
Plán útěku
V prostoru mezi věžemi vězni každý den pracovali, a pokud při večerním sčítání některý chyběl, zůstali na vnějším okruhu věží strážci celé tři dny, aby uprchlíky chytili. Když je během této doby nechytili, byli ze strážních věží staženi.
Právě s tím Vrba a Wetzler počítali, když si v oblasti budovali úkryt pod hromadou dřeva a stavebního materiálu. Věděli, že jiná možnost, než vyčkat tři noci a čtyři dny v úkrytu, není. Sedmého dubna 1944 se jim podařilo bezpečně opustit úkryt a uprchnout domů na Slovensko. Když se po jedenácti dnech putování po nepřátelském území dostali do Žiliny, kontaktovali židovské představitele, aby jim vylíčili, co se ve skutečnosti děje s transporty Židů na východ. Ve dnech 25. a 26. dubna 1944 v Žilině tak vznikl několikastránkový dokument známý jako Vrbova a Wetzlerova zpráva.
Cílem obou uprchlíků bylo nejen informovat o hrůzách, které se v koncentračních táborech odehrávají, ale i zabránit plánovaným deportacím maďarských Židů.
Strážní věže byly vystavěny kolem koncentračního tábora Osvětim
Nic se ale nedělo. Představitelé maďarských Židů a další lidé seznámení s obsahem zprávy neučinili kroky, které by transportům zabránily. A tak bylo v květnu do Osvětimi deportováno asi 400 000 maďarských Židů.
Až po zveřejnění zprávy světovým tiskem, po naléhání papeže Pia XII., amerického prezidenta Roosevelta a švédského krále Gustava V. na představitele Maďarska Miklóse Hortyho, došlo k zastavení transportů smrti. Zachráněno tak bylo asi 200 000 Židů.
Vrbova a Wetzlerova zpráva byla po druhé světové válce použita jako jeden z důkazů v norimberském procesu s poraženými nacistickými vůdci.
Život po útěku
Alfréd Wetzler po válce působil mimo jiné jako redaktor nebo dělník. V roce 1964 pod pseudonymem Jozef Lánik vydal svou autobiografii Co Dante neviděl, podle které byl natočený film s názvem Zpráva. Alfréd Wetzler zemřel v roce 1988 v Bratislavě a je pohřben na ortodoxním židovském hřbitově.
Rudolf Vrba vystudoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství na Univerzitě Karlově. Když se v roce 1958 účastnil vědeckého pobyt v Izraeli, rozhodl se do komunistického Československa už nevrátit. Po dvou letech se přestěhoval za svou manželkou do Velké Británie. Život zasvětil vědeckému výzkumu a přednáškám na univerzitách v Anglii, Kanadě a Spojených státech, kde získal titul profesor farmakologie. Své vzpomínky popsal v knize Utekl jsem z Osvětimi. Rudolf Vrba zemřel 26. ledna 2006 ve Vancouveru.
- - -
Zdroje:
