Příběh lobotomie: vrtání do lebky nahradily neuroleptika

Psychóza, schizofrenie, deprese a další duševní poruchy byly před sto lety léčeny opiáty nebo barbituráty, které ale neměly dlouhodobý účinek. Pro uklidnění pacientů, kteří byli nebezpeční sobě i svému okolí, se mimo medikaci používalo poutání řetězy, svěrací kazajka nebo ponoření do vody. Proto když se objevila leukotomie (později nazývána lobotomie), bylo to jako seslání daru z nebes.

Otázku, kde v mozku se nachází spouštěč duševních poruch, si kladl nejeden neurolog. Najít však na ni odpověď, se zdálo nemožné. O vyřešení tohoto problému se pokusili dva neurovědci John Fulton a Carlyle Jacobsen. Na mezinárodním kongresu v Londýně, konaném v srpnu roku 1935, názorně prezentovali svou hypotézu o frontální lobektomii (odstranění čelních laloků mozku) u dvou pokusných šimpanzů Becky a Lucy. Před operací byli oba šimpanzi emotivní, frustrovaní a trpěli záchvaty vzteku. Po chirurgickém odstranění čelních laloků se jejich chování výrazně zklidnilo. Když však byli podrobeni testu zapamatování si umístění potravy, výsledky byly horší a pomalejší než před zákrokem. Proto se oba vědci shodli o nerealizování této techniky na lidech.

Portugalský neurolog António Egas Moniz se rovněž zabýval léčbou duševních poruch, účastnil se výše zmíněného kongresu a stejně jako Fulton a Jacobsen se i on zaměřil na čelní mozkové laloky. Se svým výzkumem byl ale dále a uvažoval již o provedení operací u lidí. Stalo se tak pouhé tři měsíce po kongresu v Londýně, kdy zahájil první ze série operací mozků pacientů s duševními nemocemi. Sám však pacienty kvůli ztuhlým prstům způsobeným dnou a chybějícím školení v neurochirurgii nemohl operovat. Zákroky místo něj prováděl kolega Pedro Almeida Lima. Cílem operace bylo odstranit některá dlouhá vlákna spojující čelní laloky s dalšími hlavními mozkovými centry. Moniz věřil, že tím dojde ke zničení patologických mozkových okruhů, mozek se uzdraví a vzniklému zranění se funkčně přizpůsobí.

V první sérii se zákroku podrobilo 20 pacientů z lisabonské psychiatrické léčebny. Vykonány byly od listopadu 1935 do února 1936. Pacientům byly do lebky proraženy a vyvrtány otvory, které odhalily tzv. bílou hmotu (=typ tkáně míchy a mozku). Poté byl prvním osmi pacientům do vyvrtaného místa vstříknut etanol ke zničení spojovacích vláken. Od devátého pacienta byl místo vstříknutí etanolu používán leukotom, což byl chirurgický nástroj se smyčkou, který způsobil kruhovou lézi (=narušení tkáně) o průměru 1 cm. Do každého laloku se standardně vyřízlo šest lézí.

Ještě se pacientům ani nestihly zacelit rány a už v březnu 1936 šířil Moniz své závěry prostřednictvím článků v lékařském tisku. Referoval o tom, že zákrok byl proveden na 20 osobách (12 žen, 8 mužů) ve věku 27 - 62 let. U devíti byla před zákrokem diagnostikována deprese, u šesti schizofrenie, u dvou panická porucha, a po jednom mánie, katatonie a maniodeprese. Všichni pacienti byli do deseti dnů od provedení zákroku umístěni zpět do psychiatrické léčebny, kde byli následně sledováni. U všech se projevily pooperační problémy, nejčastěji: zvýšená teplota, zvracení, inkontinence, průjmy, pokles očního víčka, kmitání očních bulbů, nehybnost některých částí těla. Kromě fyzických obtíží trpěli „uzdravení“ i po duševní stránce, u některých se objevila apatie, letargie, prostorová i časová dezorientace, kleptomanie a abnormální pocit hladu.

Dle Monize však byly uvedené obtíže pouze přechodné. Zdravotní stav pacientů po operaci vyhodnotil následovně:

Operace se zdařily, žádný operovaný nezemřel a dle Monize se ani stav žádného z pacientů nezhoršil.

Lékařská komunita po prezentaci Monizových výsledků zaujala k leukotomii opatrný postoj, pochybnosti o léčbě vyjádřil i Jay L. Hoffmann. Dokonce i ředitel lisabonské psychiatrické léčebny, který poskytl první sadu pacientů, odsoudil tuto techniku, neboť dle jeho názoru vrácení pacienti prodělali degradaci osobnosti. Ovšem 70% úspěšnost vzbuzovala optimismus a brzy byl tento experimentální postup přijat v Brazílii, USA, ve Velké Británii, Švédsku a v mnoha dalších zemích. V Itálii dokonce přišli na lepší přístupnost čelních laloků přes oční důlky. Zákrok se těšil oblibě a celosvětově byl proveden u více než 60 000 lidí.

V roce 1949 byli Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu oceněni dva vědci: Walter Hess za výzkum funkční organizace mezimozku, a právě António Egas Moniz za objev terapeutické hodnoty leukotomie u některých druhů psychóz. Optikou dnešní doby a moderního zdravotnictví budí udělení této Nobelovy ceny rozpaky. Jednak proto, že leukotomie byla v mnoha případech provedena v rozporu s principy lidskosti, u osob, které nechápaly svou nemoc. A také pro zneschopnění a duševní zmrzačení nemalého počtu pacientů. Je však nutné brát na zřetel, že ve třicátých letech neexistovala jiná účinná léčba a leukotomie byla v podstatě jedinou možností, jak učinit život některých pacientů snesitelnější.

Až kolem roku 1950 se objevilo první neuroleptikum - chlorpromazin. Ten dokázal při dlouhodobém užívání potlačovat psychotické symptomy (bludy, halucinace) a zklidnit pacienta. Od té chvíle se od leukotomie začalo ve velkém měřítku upouštět.

- - -

Zdroje:

https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1949/moniz/article/

https://en.wikipedia.org/wiki/Ant%C3%B3nio_Egas_Moniz

https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1949/moniz/facts/

https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1949/hess/facts/

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0924933817326640

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antipsychotikum