72 hodin nestačí. Co když zavoláte 112 a nikdo nepřijede?

Představme si obyčejné ráno. Je osm hodin a někde v Česku dojde k vážné dopravní nehodě. Lidé vytáhnou telefony a volají 112 nebo 155. Dispečeři přijímají první hovory, vysílají záchranáře, hasiče a policii. Systém funguje přesně tak, jak má.

Jenže během následující půlhodiny přicházejí další oznámení. Další nehoda, požár, zdravotní kolaps, zranění po pádu, problém v domově pro seniory. V jednu chvíli už nejde o jednu mimořádnou událost, ale o několik událostí, které se odehrávají současně.

A právě tehdy začíná být otázka připravenosti mnohem zajímavější.

Ne proto, že by záchranné složky nebyly připravené. Naopak. Český integrovaný záchranný systém je vybudovaný právě proto, aby podobné situace zvládal. Jenže žádný systém nemá nekonečné množství lidí, vozidel, techniky ani času. A pokud se několik problémů sejde najednou, musí se rozhodovat o prioritách.

To je realita každé rozsáhlejší mimořádné události. A právě proto nestačí přemýšlet jen o tom, zda stát, kraje a záchranné složky mají krizové plány. Musíme přemýšlet také o tom, co se bude dít v prvních hodinách, než se pomoc dostane právě k nám.

Představme si, že v deset hodin dopoledne dojde k rozsáhlé nehodě na silnici. Je u ní více zraněných a na místě jsou potřeba sanitky, hasiči i policie. Několik posádek z okolí se okamžitě přesouvá k události. Dispečink mezitím dál přijímá další hovory.

Pro člověka, který je právě doma a potřebuje pomoc, se tím situace mění. Neznamená to, že se pomoc nedostaví. Znamená to, že nejbližší dostupná posádka nemusí být několik minut od jeho domu. Může být na jiném zásahu a další volná posádka může být podstatně dál.

To není selhání systému. Je to důsledek toho, že počet záchranářů a sanitek není možné nafouknout podle toho, kolik mimořádných událostí se právě odehrává.

Právě proto není dobré chápat fungování záchranného systému jako jakousi taxislužbu, u které máme jistotu, že nejbližší vůz je vždy připravený vyrazit. Dispečink musí vyhodnocovat závažnost jednotlivých případů, rozmístění volných posádek i vývoj situace. Pokud se současně řeší událost s větším počtem zraněných, mohou být kapacity v určité části regionu výrazně zatížené.

A přesně tady se dostáváme k otázce, která se v běžném životě příliš neřeší: co dokážeme udělat sami během prvních desítek minut?

Ne proto, abychom nahrazovali záchranáře. To by byl nesmysl. První pomoc nemá suplovat profesionální zdravotnickou záchrannou službu. Má překlenout dobu, než odborná pomoc dorazí.

Pokud někdo masivně krvácí, rozhodují minuty. Pokud člověk nedýchá, rozhodují minuty. Pokud je někdo v bezvědomí, může být rozhodující, zda člověk vedle něj ví, co udělat, nebo jen čeká na příjezd záchranky.

Tohle není žádná apokalyptická představa. Je to princip, na kterém první pomoc funguje každý den.

Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že stát nic nedělá a nikdo se nepřipravuje. Opak je pravdou. V posledních letech vzniká stále více opatření, která mají zajistit, aby kritické systémy dokázaly fungovat i při rozsáhlých výpadcích.

Příkladem je energetika. V září 2026 provedli provozovatelé české a polské přenosové soustavy ČEPS a PSE test obnovy elektrizační soustavy po blackoutu. Česká strana při něm dodala energii polské elektrárně, která následně mohla zahájit vlastní proces obnovy a znovu se připojit k evropské propojené soustavě. Test měl ověřit postupy, které mohou být důležité právě v situaci, kdy by došlo k rozsáhlejšímu výpadku elektřiny.

Podobně se rozvíjí přeshraniční spolupráce záchranných služeb. Česká republika například posílila spolupráci se Slovenskem tak, aby v určitých situacích mohla být využita pomoc záchranné služby ze sousední země, pokud je její posádka k místu události blíže. Připravuje se také užší spolupráce s Polskem.

A pracuje se také na komunikaci. V červnu 2026 Česká republika testovala využití evropského systému GOVSATCOM pro bezpečnou komunikaci v situacích, kdy pozemní komunikační infrastruktura nemusí být dostupná. Evropská komise následně představila návrh nového evropského systému kritické komunikace pro zásahové složky, který má umožnit bezpečnou komunikaci mezi policií, hasiči a zdravotnickými záchrannými službami i v situacích, kdy běžné sítě nefungují.

To všechno je důležité. Ukazuje to, že připravenost není jen nějaký dokument uložený v šuplíku. Energetici zkoušejí obnovu sítě, záchranné služby hledají možnosti přeshraniční pomoci a státy připravují záložní komunikační cesty.

Jenže ani ten nejlepší systém nemění jednu základní skutečnost: pokud se problém rozšíří dostatečně daleko, najednou se může týkat velkého množství lidí.

Představme si obyčejnou zimní situaci. Nejprve přijde rozsáhlý výpadek elektřiny. Následně přestane fungovat část mobilních vysílačů. Některé domácnosti nemají topení, protože jejich kotel potřebuje elektřinu. Na čerpacích stanicích se začnou tvořit fronty, protože bez elektřiny nemusí fungovat čerpací technologie. Obchody mají problém s platebními terminály a část lidí nemá hotovost.

Samotný výpadek elektřiny by ještě nemusel znamenat katastrofu. Problém vzniká ve chvíli, kdy se na něj začnou nabalovat další komplikace.

Najednou už nejde jen o to, zda máme hasiče. Jde o to, zda jich máme dost ve chvíli, kdy řeší několik událostí současně. Nejde jen o to, zda máme záchranky, ale zda je v daném okamžiku nějaká volná posádka v rozumné vzdálenosti. A nejde jen o to, zda funguje telefonní síť, ale také o to, jak budeme komunikovat, pokud část infrastruktury přestane fungovat.

Stejný princip platí pro krizové řízení jako celek. Stát může mít připravené postupy, může mít zásoby a může mít mechanismy vzájemné pomoci. Jenže jednotlivé části systému se k člověku v terénu nedostanou všechny najednou.

A právě těch prvních několik hodin může být nejdůležitějších.

Výpadek elektřiny si mnoho lidí představí jako okamžik, kdy zhasne světlo. Jenže moderní společnost je na elektřině závislá prakticky ve všem.

Bez elektřiny mohou přestat fungovat výtahy, část čerpacích stanic, některé kotle, čerpání vody nebo zařízení, která potřebují elektrické napájení. Přestávají fungovat platební terminály a lidé se začínají ptát, zda mají doma dostatek hotovosti. Pokud výpadek trvá déle, přichází otázka vytápění, chlazení potravin, dobíjení telefonů nebo komunikace s okolím.

A pokud se výpadek objeví v zimě, situace se může vyvíjet podstatně rychleji.

Nejde přitom o to mít doma vybavení jako pro expedici do Antarktidy. Jde o mnohem obyčejnější věci. Mít světlo, které není závislé pouze na elektřině ze zásuvky. Mít možnost nabít telefon. Mít doma základní zásobu vody a potravin. Vědět, kde jsou důležité dokumenty, léky nebo baterie. A především vědět, co dělat, když běžné služby několik hodin nefungují.

Evropská unie dnes mluví o připravenosti celé společnosti a koncept 72 hodin se objevuje jako základní rámec pro schopnost domácností určitou dobu fungovat samostatně. Neznamená to, že máme tři dny čekat doma a nevolat o pomoc. Oficiální české materiály výslovně upozorňují, že v bezprostředně život ohrožující situaci se mají lidé na tísňové linky obrátit okamžitě. Smyslem je být schopný zvládnout běžné potřeby v době, kdy jsou krizové služby přetížené nebo některé běžné systémy nefungují.

Ještě větší problém může vzniknout ve chvíli, kdy nefunguje komunikace.

Telefon máme dnes prakticky všichni. Díky němu zavoláme pomoc, zjistíme informace, napíšeme rodině a ověříme, co se děje. Jenže telefon sám o sobě není komunikační systém. Potřebuje síť a potřebuje energii.

Pokud je problém pouze v jednom místě, může pomoci záložní napájení nebo přesměrování provozu. Při rozsáhlejším výpadku ale může být situace komplikovanější. A právě proto se připravují záložní komunikační systémy, včetně satelitních řešení a evropských bezpečných komunikačních platforem pro záchranné složky.

Pro běžného člověka z toho ale plyne velmi jednoduchý závěr. Neměli bychom být závislí pouze na jednom způsobu komunikace.

Pokud máme rodinu, je užitečné vědět, kde se v případě rozsáhlejšího výpadku sejdeme, pokud telefony nebudou fungovat. Je dobré vědět, kdo by mohl pomoci staršímu sousedovi, který žije sám. A není špatné mít doma obyčejné rádio nebo jiný způsob, jak získávat informace i bez internetu.

To nejsou přípravy na konec světa. Je to jen rozumná pojistka proti tomu, že technologie, na které jsme si zvykli, nemusí být vždy dostupné.

Když se řekne první pomoc, mnoho lidí si automaticky představí záchranku. Ve skutečnosti ale první pomoc začíná mnohem dříve.

Začíná člověkem, který je přímo na místě.

Když někdo krvácí, může mu život zachránit člověk stojící vedle něj. Když někdo nedýchá, může někdo jiný zahájit resuscitaci. Když je člověk v bezvědomí, může být zásadní správně zajistit jeho stav do příjezdu profesionálů.

A právě tady se připravenost jednotlivce potkává s připraveností státu.

Profesionální systém potřebujeme. Bez něj se při závažných událostech neobejdeme. Ale žádný profesionální systém nemůže být současně fyzicky přítomný u každého člověka. V okamžiku, kdy je více událostí najednou, získává několik minut nebo desítek minut před příjezdem záchranářů úplně jiný význam.

Člověk, který umí poskytnout první pomoc, tak není konkurencí záchrannému systému. Je jeho první součástí.

Další věc, na kterou při krizové připravenosti často zapomínáme, je vzdálenost.

Na mapě vypadá Česká republika malá. Jenže když potřebujete dostat techniku, zdravotnický materiál, hasičskou jednotku, sanitku nebo jinou pomoc na konkrétní místo, najednou se ukáže, že několik desítek kilometrů může znamenat hodiny.

V běžném provozu máme pocit, že služby jsou všude kolem nás. V krizové situaci se ale mohou jejich kapacity soustředit tam, kde je problém právě největší.

To může být dopravní nehoda, rozsáhlý požár, povodeň, vichřice nebo výpadek kritické infrastruktury. Pokud se několik podobných událostí odehraje současně, jednotlivé regiony si mohou začít vzájemně pomáhat. Právě proto se budují přeshraniční mechanismy a zkoušejí nové způsoby spolupráce.

Je dobře, že se to děje.

Jenže i pomoc z vedlejšího kraje nebo sousední země potřebuje čas, aby se dostala na místo.

A to je možná nejméně pohodlná část celé debaty o připravenosti.

Když se mluví o krizové připravenosti, velmi rychle se může sklouznout k obrazům totálního kolapsu. Prázdné obchody, rabování, chaos, lidé schovaní ve sklepích a svět bez pravidel.

Jenže většina krizových situací takto nevypadá.

Může jít o mnohem obyčejnější problém. Několik hodin nejde elektřina. Některé silnice jsou neprůjezdné. Telefonní síť funguje omezeně. Obchod přijímá jen hotovost. Čerpací stanice nefunguje. Sanitka přijede později, protože řeší jiný závažnější případ. Hasiči mají několik zásahů současně.

Nic z toho ještě neznamená rozpad společnosti.

Znamená to pouze, že běžný komfort na chvíli zmizí a některé věci budeme muset zvládnout jinak.

A právě proto je příprava na první hodiny tak důležitá. Ne proto, abychom se báli. Ale proto, abychom nebyli překvapení.

O 72 hodinách se dnes mluví často. Je to rozumný rámec, ale neměli bychom ho chápat jako magickou hranici, po jejímž překročení se všechno vyřeší.

Skutečná otázka totiž zní jinak.

Co budeme dělat první hodinu?

Co uděláme, když pomoc nebude za deset minut, ale až za delší dobu?

Co když nepůjde elektřina, nepoteče voda nebo nebude možné zaplatit kartou?

Co když se nedovoláme rodině?

Co když budeme stát vedle člověka, který potřebuje první pomoc, a profesionálové budou právě na jiném zásahu?

To jsou otázky, které nejsou příjemné. Zároveň jsou ale mnohem praktičtější než představa nějaké vzdálené katastrofy.

Stát připravuje krizové plány. Energetici testují obnovu elektrické soustavy. Záchranné služby hledají možnosti přeshraniční spolupráce. Evropské země budují nové komunikační systémy a připravují opatření pro případ rozsáhlých krizí.

Je dobře, že to dělají.

Ale žádný systém nemůže být fyzicky všude současně.

V okamžiku, kdy se něco skutečně stane, budeme na místě nejdříve my. Lidé, kteří jsou právě tam, kde problém vznikl. Naši sousedé, rodina, kolegové nebo úplně cizí člověk, který se ocitne vedle nás.

Proto možná není nejdůležitější otázkou, jestli je připravený stát.

Mnohem důležitější je, jestli jsme připraveni my na dobu, než jeho pomoc dorazí právě k nám.

Protože při opravdu rozsáhlé krizi nemusí být největším problémem to, že pomoc neexistuje.

Největším problémem může být, že ji ve stejnou chvíli potřebuje příliš mnoho lidí.

Projekt pro výpadky podpoříte zde: Bez světla, bez vody, bez tepla, bez energie