Článek
Opravdu silný příběh mě před nedávnou dobou oslovil při poslechu jednoho dokumentu. Týká se východopruského děvčete pocházejícího z Německa. Jedná se o skutečný příběh, který se na veřejnost dostal pomocí rozhovoru, který vedla německá reportérka Ingeborg Jacobsová s Liesabeth Otto.
V sedmi letech se ztratila
Liesabeht Otto se narodila v roce 1938 ve Východním Prusku. To bývalo kdysi německé území, které bylo po druhé světové válce přivlastněné ruskou armádou. Jednoho se malá dívka potulovala po poli a hrála si s panenkami. Její rodina se jí vzdálila z dohledu a děvčátko se ztratilo na pustém poli. Svou rodinu nenašla. Proto se rozhodla jít za svým nosem a svou rodinu za každou cenu najít. Malá Liesabeth se po válce, přibližně od svých 7 let, začala sama protloukat životem, bez rodiny. Žila na ulici, spala v lese. Kradla, žebrala a potulovala se. „24. dubna 1945 moje matka umřela hlady a já jsem tenkrát měla ještě bratra a sestru, sestra pak taky umřela hlady. Šla jsem do Litvy, a pak jsem se do roku 1953 tak potulovala, někde žebrala, někde kradla,“ přiznala skutečná Liesabeth.
Příběh této dívky je natolik silný, že o ní vyšla i kniha. Je to silný a velmi emotivní příběh, který ukazuje skutečnou událost.
Ruská armáda ji zavřela do vězení
Jednoho dne však narazila na dva ruské vojáky, kteří si všimli malé, potulující se dívky, která v obchodě kradla potraviny. Ihned dívku zadrželi a ona podstoupila přísný výslech. Nedokázala však s ruskou armádou komunikovat, neuměla rusky a jen stěží dokázala popsat, co vlastně chtěla. Za to své potulování a krádeže se dostala do dětského kárného tábora, ale svou rodinu stále neměla. Nakonec z tohoto zařízení utekla a zase se začala potloukat ulicemi. Dva roky byla ve Kinešma, čtyři roky v Archangelsku. Jako dospělou ji však zadrželi a umístili do vězeňského tábora pro dospělé. Zde se také naučila pořádně mluvit, číst, psát, vařit a uklízet. Do té doby neměla žádné hygienické návyky. Sociální kontakt jí nic neříkal. Když jí propustili, stala se zcela civilizovanou ženou.
Následoval návrat do civilizace
Po všem utrpení, po propuštění z kárných a nápravných zařízení, se Liesabeth Otto usadila v místech, odkud pocházela. Postupem času začala hledat svou rodinu a to se jí alespoň částečně povedlo. Nalezla svého otce, který žil v Německu. Ona si tam našla manžela, vdala se, porodila syna a dočkala se i několika vnoučat. „Spoustu let jsem vedla jiný život - vždycky jsem se dokázala postarat sama o sebe. A jak říkají Rusové, člověk jen tak nevymění kožich,“ prozradila v jednom ze svých rozhovorů.
Zdroje:
Vlčí dítě: Neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto. ISBN: 978-80-200-2339-1
