Článek
Jsem jak veverka s ořechem z toho známýho dokumentárního cyklu o skupině prehistorických asociálů, kteří se omylem pustí do rodičovství, lásky mezi chobotnatci a dalších trampot. Problém je, že design moderního světa vypadá tak, že na každým rohu, za každýma dveřma a v každý kapse je přidělanej kulomet, kterej chrlí ořechy rychleji než Michal Tučný refrén Prodavače.
Má to spoustu výhod, jako například vymaxovanej talent na úplně dementní přirovnání. Ale taky to generuje určitý problémy, zejména pak v dementní přirovnání. Ale taky to generuje určitý problémy, zejména pak v práci, kde sice umím chrlit jeden nápad za druhým, ale s realizací už to zpravidla je dost slabý (jak jste si ostatně asi všimli), skáču z tématu na téma a je to se mnou děsně chaotický.
S nápadama je totiž potíž, že ty nový často negujou ty starý, takže se pak neudělá vůbec nic. Jako kontrolní mechanismus (hlavně kvůli mně) proto náš šéf Martin zavedl před lety mantru: „Jsme pyšní na věci, které děláme, ale ještě víc na ty, které neděláme.“
Je až neuvěřitelný, kolik principů, který od začátků Koule používáme v tréninku, je aplikovatelných na mnoho dalších oblastí života. „Pyšní na to, co neděláme“ je přeloženo do tréninkštiny: děláme míň věcí líp, upřednostňujeme kvalitu před kvantitou, soustředíme se na to, co přináší největší užitek.
A pokud mě už nějakou chvíli sledujete, víte, že tohle je cca to, co furt dokola opakuju (protože je to důležitý).
SAID princip
Aby to, co se budu snažit sdělit, dávalo smysl, potřebujeme se shodnout na tom, že lidský tělo funguje na principu SAID.
SAID (Specific Adaptation to Imposed Demand) znamená, že dáte-li vašemu tělu specifický podnět (v kontextu tréninku zvedání těžké činky), bude se na tento podnět adaptovat (zesílí). Dáte-li tělu podnětů moc najednou (zvedáte činky, plavete, běháte, chodíte na jógu a prostě děláte od každého trochu), zpomalíte (nebo zastavíte) proces adaptace v každém z nich. Je to jako kdybyste se zároveň snažili naučit portugalsky, na kytaru, vyšívat, řídit letadlo, kvantovou fyziku, historii totalitních systémů a divadelní scénografii. Honíte příliš mnoho zajíců, takže vám nakonec všichni utečou.
Těch důvodů je víc, ale ve zkratce jde o to, že máte omezené zdroje (čas) a k adaptacím dochází nezřídka na základě stresu. A existuje nějaká maximální míra, kterou svedete tolerovat. Když se na to podíváme optikou obecné fyzické přípravy, znamená to několik věcí:
1. Je potřeba vybrat si vhodný tréninkový systém.
2. Je potřeba si vybrat, čemu se v rámci daného systému budete věnovat.
3. Je potřeba vědomě se vykašlat na 99,9 % existujících variant (a bejt s tím v pohodě).
4. Je potřeba se tý vybraný variantě věnovat aspoň nějakou dobu, aby přinesla ovoce.
Úroveň tréninkového systému
Je asi tak tisíc aktivit, mezi kterejma si můžete vybrat. Silový trénink, powerlifting, body building, CrossFit, Hyrox, kruháče, boot campy, HIIT lekce, skupinovky typu Body pump, jóga, pilates, běhání, plavání… a to jsem ještě nezačal počítat jednotlivý sporty.
Klíč je vybrat si ten jeden, který vede k výsledku, který chcete. Vědomě zavřít všechny ostatní možnosti. Výsledky nepřicházejí přes noc, trvá to týdny, měsíce, někdy roky. A když skáčete z jedný věci na druhou, dáváte tělu protichůdný podněty.
Z hlediska obecné fyzické přípravy a dlouhověkosti se vyplatí dělat to, co zvyšuje vaši sílu, kloubní mobilitu a VO2max. Vyberte si to, co se tyhle kvality efektivně zlepšuje a budete se cítit mnohem líp mnohem rychleji.
Úroveň plánu a cviků
Jakmile máte systém, z půlky jste vyhráli, ale pořád je potřeba vybrat, co v rámci toho systému budete dělat.
Začíná to tréninkovým plánem. Nějakej si vyberte (nebo si ho nechte napsat), pár týdnů u něj zůstaňte, pak ho vyhodnoťte a případně upravte. Ale neskákejte každý dva týdny z jednoho na druhej. Programy typicky fungují mnohem dýl, než si lidi myslej (3 - 6 měsíců úplně v pohodě, není třeba měnit častějc).
No a pak si vyberete cviky.
Dám příklad z Koule:
Amazing 12 stojí na pěti hlavních cvicích. Pak tam je pár doplňků, ale to jsou beztak zpravidla deriváty těch hlavních liftů (třeba bench press s činkou vs. bench press s jednoručkama).
Studenti na našich skupinovkách mají typicky v programu 4 - 5 cviků.
Na našich seminářích vás za 5 hodin naučíme 3 - 5 cviků. Ale takový, který mají smysl a učíme je fakt do hloubky. Cviků a náčiní jsou stovky. Potřebujete takový, který vám dají nejvíc muziky za málo peněz. Pět efektivních cviků postavených do poctivého plánu = vyšší šance, že trénink bude mít efekt.
Je to trochu jako s penězma: není to o tom, kolik jich vyděláte, ale kolik jich neutratíte. V tréninku se dá dělat spousta věcí, ale pokud chcete progres, je důležitý definovat, co nebudete dělat.
Proč je těžký něco nedělat?
Dva důvody.
První: výsledky se dostaví až po čase. Obvykle to trvá minimálně kolem 4- 6 týdnů. Člověk znejistí a padne do pasti „té další blýskavé věci“.
Druhý: čím déle se něčemu věnujete, tím pomalejší je progres. Skočíte na něco nového, a protože začínáte z nuly, dostaví se iluze progresu. A k tomu všemu internet: každý den nová studie, nový suplement, nové dávkování hořčíku… Všechno křičí o pozornost. Jenže to, co opravdu funguje – silový trénink, cardio, spánek, jídlo je nuda. A nudný věci nikdo nelajkuje.
Narazil jsem nedávno na statistiku nejčastějších příčin úmrtí ve státech versus úmrtí, o kterých se píše v médiích. Srdeční onemocnění a rakovina vzaly v roce 2023 život víc než poloviny Američanů. Teda pardon, víc než půlka Američanů, co ten rok umřela, umřela z některého z těchto dvou příčin.
V médiích tito zabijáci dostali méně než 7 % pokrytí, zatímco vraždy a terorismus, jimž padlo za oběť míň než 1 % amerických občanů, si uzmuly 60 % mediálního prostoru.
Je to logický, senzace prodávají, nuda ne a není jedinej důvod, proč by to na Instagramu mělo být jinak.
Maturita z nepovinných předmětů
To v praxi znamená, že fitness influenceři, tvůrci obsahu a YouTube kanály dávají největší prostor kontroverzním tématům anebo tématům okrajovým, o kterých nikdo jiný nemluví. Případně „cherry-picknou“ nějakou studii nebo její pasáž (obvykle je to studie hodně nízké kvality nebo studie, kterou nikdy nikdo neviděl) a postaví okolo toho nějakou absurdní argumentaci, protože vědí, že jim to zajistí viditelnost. (Aby vám pak mohli prodat Athletic Greens nebo podobnou žumpu.)
Určitě znáte takovýto s tou sklenicí, kamenama, oblázkama a pískem. Že pokud to kamení máte nastrkat do sklenice, dáte tam nejdřív velký kameny (pravidelný trénink, kvalitní spánek, rozumná strava), pak vyplníte prostory menšími kamínky (poměr makroživin, načasování tréninku a jídla atd.) a zbytek dosypete pískem (suplementační plán mikronutrientů, optimalizace forem horčíku a jánevimco).
Pokud tam nejdřív nasypete písek, nezbyde vám prostor na ty velký kameny. V angličtině se tomu říká „majoring in the minors“ - maturita z nepovinných předmětů. Přesně na tomhle je postavená spousta fitness contentu na internetu a bohužel taky aktuálně módní vlna longevity
Paralýza analýzou
To je stav, kdy člověk tráví víc času přemýšlením, plánováním a porovnáváním možností než samotným tréninkem. Víc času trávíte googlením „nejlepšího cviku“ než zvedáním železa. Člověk se má pocit, že nic nedělá dobře, protože „tenhle program možná není ideální, tenhle cvik možná vede k lepším výsledkům, tenhle suplement asi ještě nevyzkoušel“.
Souvislost s naším tématem je jasná: pokud neustále analyzujete, co dělat, nikdy nezažijete progres. Výběr a závazek jsou tím, co posouvá výsledky. Nedělat všechno, ignorovat zbytečnosti a držet se svého plánu je přímá protizbraň proti paralýze analýzou.
A vždycky bude efektivnější cvičit průměrný cvik než necvičit ten nejlepší. Pak je tu ještě jedna paralýza, rozhodovací. Čím víc věcí eliminujete, tím méně možností máte a tím snáz si vyberete.
Shrnuto v bodech
Vyberte si aktivitu, která respektuje vaše cíle. Mějte plán a držte se ho. Efekt vyhodnocujte v horizontu 6 - 12 týdnů. Soustřeďte se na základní cviky „za málo peněz hodně muziky“.
Dělejte míň věcí líp.
Ignorujte 99.9 % hovadin.
Buďte pyšní na to, co neděláte!
Joy of missing out!
Jako největší chaotik historie vám můžu říct, pokud chcete vidět výsledky, zjednodušte všechno a začněte škrtat. Velké kameny první, všechno ostatní až pak. A možná zjistíte, že méně práce = víc progresu a duševního klidu. Když si nedáte horčík v úplně přesněj čas (nebo vůbec), tak to není zdaleka takovej průser, jako když vynecháte trénink nebo jdete spát o dvě hodiny pozdějc kvůli analyzování nějakejch niché vědeckejch studií. Mluvím z vlastní zkušenosti.
Váš
strejda Radar
