Článek
Tomu se říká návyk.
Návyk je mechanismus, kterým vaše tělo šetří energii, protože kdybyste se museli neustále soustředit na každej rutinní úkol, kterej denně děláte, stálo by to strašně moc energie a život by byl prakticky nemožnej.
A tenhle princip se dá použít k mnohem lepším účelům než k tomu, abyste dojeli jinam, než jste původně chtěli.
Je to například jeden ze způsobů, jak obejít slabou vůli.
Vůle je totiž schopnost, která vyžaduje energii, čili pokud ji na něco vyčerpáte, nezbyde vám na něco jinýho. Na tohle téma proběhla celá řada zajímavých experimentů - jako například ten, kdy zavřeli partu lidí do místnosti, kde byly dva talíře.
Na jednom byly sušenky a na druhým ředkvičky.
Půlce lidí řekli, že můžou jíst, co chtěj a tý druhý zakázali sníst ty sušenky.
Za chvíli dali všem účastníkům neřešitelnej rébus. A ti, který měli zakázaný sušenky, ten rébus vzdali dřív. Což naznačuje, že vyplýtvali část vůle na to, aby odolali pokušení sežrat ty šušenky a už ho neměli tolik na ten rébus.
Stovky podobných experimentů ukázaly podobný vzorec - pokud vyčerpáte něčí mentální energii, jejich schopnost odolat pokušení se sníží. Zajímavý je na tom to, že mentální energie zřejmě spotřebovává glukózu, takže se dá po náročném mentálním úkonu vůle obnovit, například sladkým drinkem.
Tohle asi znáte sami - jdete nakoupit najedení a koupíte si hafo zeleniny, kefír a lososa. Ale když jdete do krámu hladoví, nějakou záhadou vám napadaj do košíku sušenky a chipsy.
Ještě zajímavější je ale podle mýho to, že další experimenty ukazují, že se dá vůle zlepšit už jenom tím, když lidem řeknete, že se dá vůle zlepšit. V jednom z nich například podrobili skupinu lidí komplikovaným paměťovým testům. Půlce řekli, že náročné mentální úkony podporují vůli pokračovat, té druhé zase, že vůle je limitovaná. Můžete hádat, která půlka to vzdala první. (Ano, správně, ta druhá.)
Jak vidíte, kolem vůle je spousta komplikovaný logiky (a to to téma zdaleka jen lížem), takže z mýho pohledu je nejlepší ji z rovnice úplně vytknout a spoléhat se radši na tvorbu návyků.
Ne, že by to snad bylo nějak zásadně snadnější. Ale z dlouhodobýho hlediska je to energeticky lacinější, takže jednak snižujete šanci, že to pohnojíte a druhak vám zbyde energie na jiný věci.
Nejlepší způsob, jak z nějaký věci udělat návyk, je dělat tu věc pravidelně tak dlouho, dokud se z ní nestane návyk. Mysl foukající, já vím, ale tenhle princip prostě nejde hacknout. Proto je z mýho pohledu dobrý soustředit se vždycky jenom na jeden návyk a aplikovat „Pravidlo dvou dnů": neporušit návyk víc než dvakrát za sebou.
Mimochodem, možná jste slyšeli, že vybudovat návyk trvá 21 dní. Je to blbost. Každá věc u každýho trvá jinak a výzkumy naznačují rozptyl mezi 18 a 254 (tj. tři čtvrtě roku) dnama.
To sice může znít jako hodně, ale dobrá zpráva je, že na tvorbu návyků máte čas až do konce života!
Já vim no, jako motivační řečník bych chcíp hlady…
Váš
strejda Radar
