Článek
Když jsem doma oznámila, že poletím malým letadlem do Rumunska, setkala jsem se spíše s udivenými reakcemi typu: „Prosím tě, co v Rumunsku? Vždyť je to cikánská země, ještě vás tam okradou…“
Jenomže Rumunsko bývalo odjakživa křižovatkou mnoha kultur. Vládli tady Římané, Turci, ale i Habsburkové. A tak tady odjakživa žili vedle původních obyvatel i lidé jiných národností - Němci, Maďaři, Turci, Ukrajinci, anebo Romové. Usídlila se tady v minulosti i početná česká komunita. Navíc se tato země stala nově součástí Schengenského prostoru, což do ní podstatně zjednodušilo létání malými letadly.
Není pochyb, že Rumunsko patří mezi nejchudší státy z evropské sedmadvacítky a potýká se více než my s dědictvím minulosti. Její dějiny plné válek, chudoby a krutovládců se na stavu země nesmazatelně podepsaly.
Na druhou stranu má Rumunsko jiná bohatství. Nedotčenou přírodu s nejrozsáhlejšími původními lesy v Evropě, nádherná pohoří karpatského oblouku, obestřená tajemstvími hraběte Drákuly, krásná historická města, založená německými přistěhovalci, anebo přísně chráněné rozsáhlé území delty Dunaje.
A to jsem netušila, že mě překvapí i jinak.
A tak jsem si s parťákem Dušanem, který je podobně ulítlý jako já, naplánovala trasu vedoucí od západu na východ a zpět, abychom nevynechali nic, co stojí za vidění a zaznamenání.
S Dušanem v kokpitu našeho cruiseru kunovické provenience.
Chtěli jsme vyrazit na začátku podzimu, aby nám nebylo v letadlech velké horko, protože kromě vzduchové ventilace tato malá éra jinou klimatizaci nemají. Čekali jsme proto na vhodné počasí - lépe řečeno na rozsáhlou tlakovou výši, která zasáhne větší kus Evropy včetně Česka, Slovenska, Maďarska a pochopitelně Rumunska a vydrží aspoň tři dny.
Takové počasí nastalo ve druhé polovině října loňského roku. Přesněji řečeno 16. října. To byla středa a my jsme byli brzy ráno připraveni odstartovat. Bylo jasné, že se to nedá stihnout za méně než tři dny a dobře jsme věděli, že nás čekají tři dny v letadle, kde se nevyčůráte, kde si nenatáhnete nohy a do kterého toho ani moc nenaložíte, pokud potřebujete zaplnit nádrže palivem. Prostě měli jsme před sebou letecký čundr k rumunsko-ukrajinským hranicím tzv. po lehku.
Už jsem nasedala do auta, abych se přemístila do Luhačovic na letiště, kde jsme si s Dušanem dali sraz, když tu mi cinkla sms: „Evi, musíme cestu odložit, moje žena spadla ze schodů a vezu ji do nemocnice.“
Co teď? To je znamení, napadlo mě - asi nemáme nikam letět, myslí si ten nahoře. Nebo mám zkusit přesvědčit jiného blázna, který by se mnou vyrazil, hlodalo ve mě. Jenže takto narychlo je to neřešitelné a sama jsem letět nechtěla. Přišlo mi to riskantní. Mít s sebou zkušeného leteckého parťáka, který by mi pomohl vyřešit i případné technické problémy, není v cizí zemi od věci.
Předpovědi počasí naznačovaly, že tlaková výše by mohla vydržet do následujícího týdne, a rentgen v nemocnici zase, že zranění Dušanovy paní není vážné. Tak jsme, navzdory znamení, o dva dny později přece jen vyrazili společně.
Nad nejvyšším rumunským pohořím Fagaraš.
Rumunsko je třikrát rozlehlejší než Česká republika, ale má jen dvojnásobek obyvatel. Má tak nejen menší hustotu osídlení, ale i mnohem méně malých letišť. A ta nejsou ani zdaleka tak vybavená, jako ta naše. Jedná se většinou o soukromé plochy pro malá letadla a sportovní létající zařízení, do kterých si jejich majitelé vozí benzín pro vlastní potřebu. A protože na těch velkých mezinárodních letištích jsme přistávat nechtěli, jsou pro přistání a parkování zbytečně drahá, obrátili jsme se na provozovatele těchto malých letišť o pomoc s tankováním a případně i ubytováním.
Jak jsou tamní obyvatelé vstřícní a přátelští, jsme zakusili hned za maďarskými hranicemi. Na malém vesnickém letišťátku Laci Oros, které jsme málem mezi pastvinami dobytka nenašli. Kluci nám půjčili kanystry, dovezli na benzínku, a ještě nám nabídli svačinu, aniž by si za tuto službu vzali jedinou „korunu“!. Tak tohle je to „cikánské“ Rumunsko, napadlo mě.
Tankování na rumunském letišti Drobeta.
Díky těmto leteckým nadšencům, kteří se nezdráhali pomoci v kteroukoliv hodinu, jsme proletěli celé Rumunsko křížem krážem. Poznali jsme Transylvánskou vysočinu, nejvyšší rumunské pohoří Fagaraš i s jedinečnou stavbou tamní fagarašské magistrály a vodní přehrady Vidraru, omrkli jsme Drákulovy hrady a viděli jsme největší rumunský přístav Konstanci. Dorazili jsme i na místo, kde se Dunaj vlévá do Černého moře anebo kde se prořezává Banátskými karpatami přes nejmohutnější průlomové údolí. Poznali jsme, že Rumunsko je nádherná, mnohde ještě panenská země, plná pokorných a přátelských lidí, kteří se bez váhání rozdělí o to málo, co mají. Často živí i desítky hladovějících divokých psů.
Díky znamení shůry jsme se navíc vyhnuli silnému větru a užili si let v tom nejlepším možném počasí. Byl to krásný (vý)let, při kterém jsme urazili téměř 1700 námořních mil a strávili skoro osmnáct hodin v kokpitu. Prostě jak s oblibou říkám, všechno se děje tak, jak má.
Nad Černým mořem.
Přesto jsem při odletu z této úžasné země pocítila smutek v srdci. Napadlo mě totiž, že už nebude dlouho trvat a Rumunsko toto své ryzí bohatství ztratí. Že už brzy si jeho přírodní krásu ukradnou bohatí nadnárodní developeři a podnikatelé. Že přátelský a svobodomyslný charakter Rumunů zničí touha po nekonečném ekonomickém růstu a naditých peněženkách. Zkuste tam vyrazit dřív, než se tak stane…
