Článek
To jsem se jednoho podzimního dne rozhodla, že si udělám kvalifikaci na vícemotorová letadla. Na letišti Sazená, ležící pod Řípem. Tedy skoro na opačném konci republiky. Pro mě to znamenalo přesunout se na pár dnů na západ a doufat, že mé několikadenní působení poblíž kolébky národa našeho zakončím závěrečnou zkouškou. Kvůli nestabilnímu počasí a hrozícím mlhám jsem tam totiž vyrazila autem a absolvovat pětihodinovou cestu tam a zpět dvakrát se mi fakt nechtělo.
Sladit tento můj požadavek ale není v letectví jednoduchý. Zkoordinovat časy instruktora, examinátora neboli zkoušejícího a ještě i letadla je často oříšek.
A tak se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Po dokončení výcviku na dvoumotorovém Tecnamu se ukázalo, že zkoušející bude mít prostor až za pár dnů. A tak dámy z letecké školy na Sazené, čímž je srdečně zdravím, se mi snažily najít examinátora jiného. Když se jim to nepovedlo do večera, rozhodla jsem se vyrazit domů a smířila se s tím, že se tam hold budu muset vrátit o několik dnů později.
Dvoumotorový Tecnam na letišti Sazená.
Po půlnoci jsem byla doma jako na koni. Kolem deváté se mátořím z pelechu, vyprávím manželovi své letecké zážitky a v tom zazvoní telefon. „Máme pro vás na dnešek toho examinátora,“ sděluje mi vítězoslavně paní z letecké školy. „No to je skvělá zpráva,“ odpovídám nadšeně,"akorát já už jsem na Valašsku. Ale v jednu jsem tam,“ vyhrknu. Manžel jen zakoulí očima. „To nestihneš,“ zamrčí. Rozhodnu se v minutě. „Je docela hezky, poletím letadlem. Do večera jsem doma,“ mrknu na něj omluvně a začínám se chystat na cestu zpět.
V jednu jsem skutečně na místě, odletím zkoušku a zhruba za hodinku a půl jsem připravená na zpáteční cestu domů. Podívám se na radar a vidím, že napříč republikou se táhne pás srážek a postupuje docela pomalu. „Kabonit“ se to začíná i nad letištěm. Na nic nečekám a kopnu do koní doufajíc, že se mi podaří srážkový pás někde proletět. Když tak někde přistanu a počkám, až se to přežene, myslím si. Chce se mi domů.
Ocelové mraky za Prahou.
Proletím řízený okrsek letiště Kbely a požádám o vstup do koncové řízené oblasti vojenského letiště Čáslav. To už docela solidně prší i tady, ale pořád je celkem slušná viditelnost. Ta se ale začíná pomalu, ale jistě zhoršovat. Požádám proto řídícího letového provozu, zda by se mi mohl podívat na radar. Jeho odpověď mě moc nepotěší. Prostě prší. Všude. A to znamená v těchto podzimních dnech, že se mohou začít tvořit mlhy. Zvláště na Vysočině, kam mám namířeno.
Pokračuji ještě chvíli dál na východ a po osmi minutách letu se rozhoduji vrátit se do Kolína a tam přistát. Nebudu přece riskovat, že se dostanu do podmínek, ve kterých se dá letět jen podle přístrojů. A ty v letadle, ve kterém dnes letím, nemám. Letím tzv. za viditelnosti neboli VFR a řízený let do terénu v důsledku špatné viditelnosti stál život nejednoho pilota.
Mimochodem, termín Controlled flight into terrain zavedli inženýři firmy Boeing koncem sedmdesátých let, když zjistili, že jde o nejčastější příčinu smrtící letecké nehody. Údajně má na svědomí přes 9000 lidských životů. Lidské tělo totiž není od přírody létání uzpůsobeno a jeho schopnosti omezují nejrůznější iluze. Profesionální piloti jsou proto cvičeni na let podle přístrojů. Tématu je mimo jiné věnována tato diplomová práce.
Přistávám v Kolíně a doufám, že se to za hodinku nebo za dvě přežene. Je půl čtvrté a reálně se dá letět do občanského soumraku, což je v tuto dobu zhruba do sedmi. Z Kolína to mám ještě hodinu letu.
Přistání v Kolíně.
Sedím v kokpitu a pomalu a jistě se smiřuji s tím, že ty mraky skoro až na zem se dnes už nevyberou a já opět nebudu spát ve své posteli. Ještě volám kamarádům do Chotěboře na Vysočinu, abych získala přehled o počasí po trati. „Tady i ptáci chodí pěšky,“ referuje mi Honza a nabízí mi, že zavolá kámošům z Kolína, aby mi pomohli. Jsem totiž odhodlaná nocovat v kokpitu letadla. Fučí tak, že se ho bojím opustit, aby mi v nestřeženém okamžiku neuletělo. Není moje a mám za něj dvojnásobnou odpovědnost.
Ale pilot v nouzi všude bratra má. Za chvíli se u letadla zjevuje Tomáš. Schová mi ho do hangáru a ubytuje mě na letišti. Ještě mě hodí do města, abych si koupila něco k snědku a já jsem mu vděčná. Můžu si zajít na záchod, osprchovat se a hlavně mám čistou a suchou postel. A éro spinká pěkně v hangáru a já se v něm dnes v noci nemusím krčit. Totální slast!
Na letišti v Kolíně. Kluci mi schovali éro do hangáru.
Probouzím se do nádherného podzimního dne. Počkám, až mě kluci otevřou hangár, nakopnu éru a frčím domů. Užívám si krásný let a v duchu ještě jednou děkuji všem pilotům, kteří mi pomohli. A připomínám si staré letecké moudro, které praví: Vždycky je lepší na zemi litovat, že nejsi ve vzduchu, než ve vzduchu litovat, že nejsi na zemi.
Na druhý den se nebe vyjasnilo.
