Článek
Byl konec září a předpověď počasí slibovala dva nádherné podzimní dny. A to byl pro nás signál, abychom vyrazili na dlouho plánovaný letecký výlet přes největší evropské pohoří. V plánu bylo Orlí hnízdo, Kitzbühelské Alpy, Brennerský průsmyk, Benátky, Istrie a zpět. A protože jsem chtěla tu nádheru natočit, nechala jsem si mým šikovným kolegou vyrobit speciální držáky na uchycení kamer pod křídly.
S Lubošem jsme vyrazili brzy ráno z Luhačovic, parťák Dušan se k nám připojil ve druhém letadle cestou v nedalekých Boršicích. Kamery jsme zapínali v Gmundenu, na úpatí Hor Solné komory. A odsud jsme pokračovali na jihozápad, nad vrcholky Alp. A přitom míjeli ta nejkrásnější alpská jezera. Na území Hor Solné Komory se jich totiž nachází více než dvacet.
Legendární Watzmann v Berchtesgadenských Alpách.
Naším prvním bodem zájmu bylo legendární Hitlerovo Orlí hnízdo v Berchtesgadenských Alpách, kterým dominuje ještě legendárnější vrchol Watzmann, tyčící se nad jezerem Königssee. Počasí nám vyšlo nádherně a my si užívali překrásné podzimní výhledy. Začátek podzimu je vůbec pro takové lety nejlepší. Počasí je docela stabilní a tlakové výše nejsou provázeny tak vysokými teplotami jako v létě. Vzduch tak není příliš turbulentní a navíc - lesy se začínají krásně vybarvovat.
Po mezipřistání na malém letišti Sankt Johann in Tirrol na úpatí hory Kützbühler Horn jsme pokračovali přes masiv Kützbühlských Alp až k Innsbrucku, který je severní vstupní branou do Brennerského průsmyku. Ten je totiž dostatečně široký i pro případné nouzové přistání, kdyby náhodou někomu z nás vysadil motor. A to byla opravdová bomba! Takový pohled na Brennerský průsmyk, jaký se vám naskytne z malého letadla při jeho průletu, je zcela jedinečný a nezapomenutelný. Obrovské skalní masivy se z obou stran tyčí vedle vás a vy si v tom letadýlku připadáte tak malinký a nicotný!
Brennerský průsmyk z malého letadla.
V okolí Bolzana nás zase uchvátily nekonečné vinohrady a jablečné sady. Jejich rozlohu také nedoceníte, pokud se na ně nepodíváte z výšky. Jen vinic tady najdete přes 5000 hektarů!
Nad největším italským jezerem Lago di Garda jsme opustili jihozápadní kurz a namířili to na Benátky. Přeletěli jsme masiv Vicentinských Alp a obletěli UNESCEM chráněná města Vicenzu a Padovu, abychom se zapadajícím sluncem v zádech přistáli na benátském letišti Lido, známém také jako Giovanni Nicelli Airport.
Přílet do Benátek těsně před západem slunce.
První den jsme natočili hodiny překrásného materiálu a já tak večer ulehala v jednom z místních hotelů s nadšením, že se uplynulý den opravdu vydařil.
Ráno se k nám přidali naši čeští přátelé a my tak z Lida vyráželi ve třech letadlech kolem Benátek, Benátské riviéry a podél pobřeží Istrie až do Vrsaru. Samozřejmě se zapnutými kamerami. A já tehdy poprvé letěla přes moře! Že to byl pro mě naprosto úžasný zážitek, asi nemusím zdůrazňovat.
Benátky z malého letadla
Ve Vrsaru jsme doplnili palivo a namířili to domů. Všechno šlo podle plánu až do Slovinského Hradce, původního sídla rodu Windisgrätzů ležícího v nejvýchodnějším výběžku Východních Alp. Když jsme tady přistáli, abychom vyměnili baterky a karty v kamerách, bylo už pozdní odpoledne. Během 20 minut jsme tak museli odstartovat, abychom stihli za světla přistát na našich domovských letištích.
Jenomže jak se říká, člověk míní, ale Pán Bůh mění.
Přistávám jako první na asfaltovou dráhu tamního letiště a aby kluci mohli přistát hned za mnou, pojíždím na neposekanou trávu vedle ranveje. Rychle zalezu pod křídlo a pouštím se do výměny sd karty. A v tom se to stalo. „Evi, co to bylo? Něco z toho odletělo. Tobě upadl nehet?,“ zeptal se mě Luboš. Podívám se na ruku a kroutím hlavou. A v tom si všimnu, že prostor pro sd kartu je prázdný. „To byla ta karta. Nééé, to je v háji,“ říkám a hlavou mi proletěly všechny ty nádherné záběry, o které mohu přijít. „Nehýbej se, ona bude někde nahoře,“ myslí si Luboš a přitom lehce prohledává okolí. Nic. A nic nenacházím ani já, když se trochu pohnu.
„Musíme ji najít,“ říkám odhodlaně plazíc se po kolenou a s hlavou sehnutou k zemi. V tom k nám přichází Dušan a nevěřícně kroutí hlavou. „Co to tu děláte? Za 10 minut musíme startovat.“ „Hledáme sd kartu, vyskočila mi z kamery. Pojďte nám pomoct,“ prosím kluky a přitom začínám trhat trávu kolem letadla a důkladně prohledávat místa, kam asi mohla odletět. Nic. „Kluci leťte sami, já tady zůstanu, dokud ji nenajdu. A přiletím zítra,“ mám plán. To by ale nesměli být skvělí parťáci, aby mě v tom samotnou nechali. Dušan zrušil letový plán a tím se nám časové okno pro hledání karty podstatně prodloužilo. Minimálně do západu slunce.
Plány nám narušila ztracená sd karta.
Ovšem ani po hodině a půl hledání jsme nebyli úspěšnější. Všechny nás už bolela kolena a já začala ztrácet naději. V tom se do toho opřel Dušan. „Jestli ta karta vyletěla tady, tak tu máme zhruba pětimetrový koridor. A když půjdeme systematicky, tak ji musíme najít,“ ukázal rozhodně do míst, na která se máme zaměřit. A skutečně, po další asi půl hodině hledání ji nakonec vyzvedl z hlíny z pod toho nejposlednějšího listu trávy Vojta. A já mu radostí vlepila pusu a kluky pozvala na večeři.
Domů jsme tak vyrazili o den později a při startu jsme pod sebou jasně rozeznávali ten „záhadný“ kruh o průměru zhruba 10 metrů, který jsme předchozí den vyškubali. Pro místní byl možná záhadou, my jsme ale věděli své. Sice jsme už kvůli horšímu počasí museli trochu kličkovat mezi kapkami deště, ale díky pomoci mých skvělých parťáků se nyní s vámi mohu podělit o tu nádheru, co jsme při letu přes Alpy natočili. Celý seriál najdete tady…
