Článek
Vy, kdo čtete mé texty, víte, že jsme se vloni s parťákem Dušanem vydali na letecký trip do Rumunska. Psala jsem o tom tady. Byl to nádherný výlet, při kterém jsme navštívili ta nejkrásnější rumunská místa.
Jedním z našich cílů byla také delta Dunaje ležící na hranici Rumunska a Ukrajiny. Představuje jedno z největších přírodních bohatství Evropy zapsané na seznam UNESCO. Rozkládá se spolu s přilehlými lagunami na více než pěti tisících kilometrech čtverečních, což odpovídá zhruba velikosti Moravskoslezského kraje. V tamních mokřadech a stojatých a tekoucích vodách žije přes 1 200 druhů rostlin, na 300 druhů ptáků a 90 druhů ryb.
Chápete, že toto místo jsme při naší cestě nemohli vynechat. Z nejvyššího rumunského pohoří Fagaraš jsme proto nabrali východní kurz a zhruba za hodinu jsme doletěli k městu Braila, ležícímu na Dunaji. Tam ještě Dunaj teče na sever, aby se potom v blízkosti města Tulcea stočil na jihovýchod a tvořil tak přirozenou hranici mezi Rumunskem a Ukrajinou. A přitom se rozdělil do tří ramen a zásoboval svou vodou rozsáhlou říční deltu.
Svatý Jiří leží u Svatojiřského ramene Dunaje. Na většinu míst se dostanete jen lodí.
Tato oblast je mimochodem zajímavá i z jiného důvodu. Za městem Tulcea se krajina začíná proměňovat v tzv. Pontsko - kaspickou step, která se táhne přes severní pobřeží Černého moře až do Kazachstánu, kde sousedí s Kazašskou stepí. Právě v této oblasti byly podle odborníků nejpravděpodobněji poprvé domestikováni koně.
Čím víc jsme se ale blížili k ukrajinským hranicím, tím více přibývalo nízké oblačnosti. Zatímco nad Rumunskem a částí střední Evropy se držela tlaková výše, nad Ukrajinou se naopak rozkládala tlaková níže a přesně v místě delty se obě vzduchové masy potkávaly a tvořily frontální rozhraní. Nízké ocelově šedé mraky na hranici vojenského konfliktu působily trochu děsivě a Dušanovi se až k deltě moc nechtělo. „Fakt tam chceš letět?,“ ptal se mě nejistě. „Jasně, když už jsme až tady. Kdyby se ukázalo, že to nepůjde, tak to otočíme,“ prohlásila jsem rozhodně z pozice kapitána. Pokračovali jsme proto dál na východ.
Až k ukrajinské hranici to ale nešlo. V jejím okolí je vyhrazen zakázaný vzdušný prostor. Z bezpečnostních důvodů. Mohli jsme ale letět podél nejjižnějšího Svatojiřského ramene Dunaje až k Černému moři. Do místa, kde Dunaj odevzdává do moře pětinu z celkového objemu zhruba 6,5 tisíce kubíků vody za sekundu. To je 43× více, než je průměrný průtok Vltavy.
Delta Dunaje.
A jestliže nízké ocelové mraky působily trochu děsivě, tak ta obrovská rozhoupaná masa vody v Černém moři, kde nevidíte na druhý břeh, zato jasně rozeznáváte hranici mezi říční a mořskou vodou, v nás vzbuzovalo hrůzu a obrovský respekt. Jestli nechcete někde nouzově přistávat, tak je to právě tady. Zvláště pak s vědomím, že do Oděsy je to odsud jen hodinu letu a do Sevastopolu jenom o něco málo více. A tam někde už můžete narazit nejen na vojenské lodě či ponorky.
Uvědomovali jsme si, že tady není radno zdržovat se příliš dlouho. Otočili jsme se proto nad ústím Dunaje, abychom to náležitě zdokumentovali a co nejrychleji zamířili podél pobřeží Černého moře na jihovýchod. Do Konstance. Tam už byla obloha vymetená a my si užívali výhledy na největší rumunský přístav.
Byla to zajímavá zkušenost a nezapomenutelný zážitek.
Nad Konstancí už bylo opět úplně jasno.
