Článek
Se svými ridgebacky chodím na procházky do lesa za domem, a tak se vždy oděju alá bezdomovec. Gumáky mi mimochodem koupil manžel, když jsem mu permanentně nosila ty jeho, a ten vaťák jsem podědila po synovi, když z něj vyrostl. Tento oděv má několik výhod - nevadí mi, když na mě psi skočí, oblečená a obutá jsem za minutu, a hlavně - mám pocit svobody v přesvědčení, že jsem tak trochu inkognito.
Ten den jsem s venčením pospíchala, protože jsem trochu zaspala. Rychle jsem „kluky“ vyhnala ven, abychom co nejrychleji absolvovali naše obvyklé kolečko a já mohla vyrazit na vyhlídkový let.
Ilustrační foto - už jsem se viděla na letišti.
Ale co čert nechtěl…
V údolí, kde bydlím, se všichni známe. A všichni znají naše psy. Ale zrovna tenkrát tam zastavilo úplně cizí auto a z něj vystoupil pán a něco hledal na zadním sedadle. Dveře otevřené dokořán a z nich mu trčela jen zadní část těla. My jsme zrovna procházeli kolem, když se starší a větší Alf rozhodl, že pána, jak se sluší a patří, pozdraví. Přišel zezadu k němu a strčil mu svou obrovskou hlavu do jeho podpaždí, načež se mu objevila v tom autě vedle jeho obličeje a Alfův čenich funěl na ten jeho. Prostě scéna, kterou jsem až do tohoto okamžiku považovala za úplně normální, protože takto naši zvědaví a přátelští hafani zdraví kohokoliv, kdo přijede autem do „našeho“ údolí na návštěvu.
Ilustrační foto - mí dva hafani.
Jenomže pán zjevně nebyl na takové uvítání zvyklý a připravený už vůbec ne, jak se ukázalo asi za vteřinu. Vyskočil z auta a když se na mě podíval, vypadal dost pobledle. „Dobrý den, doufám, že vás nevyděsil, on vás chtěl jen pozdravit,“ předběhnu jej a vysvětluji co nejpříjemnějším tónem. V první chvíli jsem totiž měla dojem, že pán není schopen slova, a tak jsem se začala trochu bát, aby ho nepřepadla nějaká srdeční slabost. A taky jsem čekala, že mě oprávněně zpraží, že nemám psy na vodítku. Ale za chviličku se přece jen zmátořil a smířlivě a úlevně ze sebe vysypal: „Paní, já jsem se málem počůral.“
Tato jeho reakce mě zcela odzbrojila, a hlavně se mi strašně ulevilo. Začala jsem se šíleně smát, protože moje představivost začala pracovat na plné obrátky. A přitom jsem rychle vysvětlovala, že mí kluci jsou hodní a přátelští a že by mu neublížili. Z jeho bezelstného postoje bylo zřejmé, že i jemu se opravdu ulevilo.
Ilustrační foto - mí dva hafani.
Ale stejně jsem měla trošku výčitky svědomí, protože přece jen - na čenichu to napsané nemají a podle vyhlášky bych je na vodítku mít měla. A tak jsem trochu doufala, že v tom vaťáku s kapucí jsem zcela anonymní.
Ujistila jsem se, že je pán v pohodě a chci se rozloučit, protože fakt spěchám na to letiště! V tom se na mě lépe podívá a zeptá se: Vy jste ženská za kniplem? Tak tímto dotazem mě odzbrojil podruhé. Zjevně sleduje mé pořady o létání, což mě na jednu stranu moc potěšilo a na druhou stranu jsem zjistila, že mé mimikry nejsou tak dokonalé, jak jsem si původně myslela. Musela jsem přiznat barvu. A tak jsme prohodili pár slov o tomto krásném koníčku. Nakonec jsem pána pozvala k nám na letiště. A já tím pádem věřím, že na mě nezanevřel a že jsem si to u něj trochu vyžehlila.
Ale přesto - poučena z této historky - od té doby si na „své kluky“ dávám větší pozor a čistě pro jistotu, nosím kapuci ještě mnohem více vraženou do čela. Krásný den všem!
