Článek
A právě tento nádherný okamžik tak nějak zvláštně kultivuje milovníky tohoto sportu a dopravy. Jako by byli blíže nebi, více nad věcí a daleko od malicherností. Věřte mi, funguje to. Od té doby, co létám, je mi vlastně úplně jedno, kdo momentálně sedí ve Strakovce.
Touha předávat a sdílet to krásné naopak vede spoustu pilotů, včetně mě, ke zveřejňování fotek a videí z letů na sociálních sítích. To zase aktivuje ty, kteří se chtějí nechat pohladit po duši a tím si nejen zpříjemňovat život, ale možná se i inspirovat a motivovat k vlastním výkonům.
Pálava z nebe.
Tak jsem se skrze sítě spřátelila s Jarrym, alias s Jardou z jihomoravských Němčiček. A ten projevil přání se proletět. To je něco, na co slyší každý pilot. Sdílená radost je totiž dvojnásobná radost. Ale znáte to - jednou není čas, podruhé počasí.
Ovšem jednoho krásného dne bylo obojí a já se v pikosekundě rozhodla, že by to šlo. Jenomže, jak se s ním mám teď tak narychlo domluvit, když znám jen jeho přezdívku a jiný kontakt nemám? Zkouším mu napsat na messenger, ale neodpovídá - možná to uvidí až na druhý den, zalituji. Ale, já se dnes fakt chci proletět! A když to spojím s rozdáváním radosti druhým, zabiji dvě mouchy jednou ranou. Navíc, mít nějaký letecký cíl je vždycky mnohem zábavnější…
Mikulov z nebe.
Pátrám proto na internetu. Vím jen to, že Jarry je vinař. Takže za minutku vytáčím kontaktní telefon zveřejněný na nějakém webu vinařů z Němčiček: „Dobrý den, hledám pána, který má na Facebook přezdívku Jarry Wolf,“ vyhrknu ze sebe. Připadám si jak blázen. Prý kolik má ten pán roků? Hmm, jak to mám vědět, tak daleko jsme v naší komunikaci nedošli.„Nevím“, slyším svou odpověď. „Tak to vám nepomůžu,“ ozývá se pán na druhém konci „drátu“.
Tak nic - zkusila jsem to. Jedu na letiště a ono se to nějak vyvrbí, říkám si. Po cestě mi cinkne messenger. A v něm stojí: „Taky jsem si myslel, že dneska by to šlo. Končím s prací ve vinohradu a jedu na letiště.“ Sraz si dáváme na malém letišti uprostřed vinic ve Velkých Pavlovicích.
Moravské vinohrady z nebe.
Paráda, cíl mám. Vytahuji éro z hangáru a vydávám se na jih. Z Luhačovic je to necelá půlhodina letu.
Ve Velkých Pavlovicích mě srdečně vítá spolumajitel letiště Vraťa a já v domění, že je to Jarry, rozverně hlásím: „Tak jsem tady!“ Chvíli mi trvá, než mi dojde, že není ten, koho jsem čekala. Ale to přece není vůbec důležité, každé setkání s leteckými nadšenci je vždycky moc milé. Prohodíme pár vřelých slov o historii tamního letiště a mezitím zahlédnu sympatického mladého muže v povzdálí. Zamáváme si na pozdrav a mně je tím pádem jasné, že tohle je Jarry. Hrne se ke mě s krabicí vína.
Setkání na letišti ve Velkých Pavlovicích.
Nakládám oba do letadla (Jarryho i krabici) a po vzletu to namířím rovnou nad vinice a Novomlýnskou nádrž. „Kam poletíme?,“ zeptám se. „Kamkoliv, hlavně, že letíme,“ křičí do sluchátek Jarry a já tak zjišťuji, že je moje krevní skupina. Takže si užívám nejen krásného letu nad Pálavou, Mikulovem a Lednicko - valtickým areálem, ale i příjemného setkání s člověkem podobně zapáleným jako já. Otočíme to i nad jeho vinohradem v Němčičkách a po půlhodinovém letu se loučíme a slibujeme si další letecko-vinařská setkání.
Novomlýnská nádrž z nebe.
Lednice z nebe.
Doma vytahuji z krabice jednu lahvinku, abych se u ní podělila o dnešní zážitek se svým manželem, který mě v létání moc fandí a podporuje. Přece sdílená radost je dvojnásobná radost!
A pak, že víno s létáním nejde dohromady. Jde! Na Moravském Slovácku by vám mohli vyprávět…
