Článek
A nechtělo se mi ani stát na největším českém parkovišti, tedy na dé jedničce. Popravdě, s ohledem na důvod mé pražské návštěvy mi obě možnosti přišly nedůstojné. Tak jsem se rozhodla, že poletím. Z Kunovic na Ruzyň je to necelá hodina letu.
Byla zima a podmínky po cestě nebyly ideální. A já vůbec poprvé letěla na Ruzyň úplně sama. Na druhou stranu, nikdo mi do toho „nekecal“ a v mé letové výšce 5000 stop nad mořem to skoro nenamrzalo. Takže jsem si to i tak náramně užívala. Pohledy na plynoucí mraky pode mnou se neomrzí nikdy.
Nad oblačností někde před Prahou.
Let na Ruzyň.
Lety na ruzyňské letiště, které je naším nejvytíženějším, mají trošku jiná pravidla. Kromě striktní komunikace v angličtině je potřeba mít pro přílet a odlet přidělené sloty. Jedná se o časová „okna“, ve kterých se letadla mohou pohybovat po letišti, aby toto nebylo nepřiměřeně vytíženo.
Ten den poměrně hodně foukalo do čumáku, a tak let trval o něco déle. Ale jinak vše probíhalo docela hladce a já byla na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Ani jsem nezabloudila při pojíždění přes celé letiště na jižní stojánku na staré Ruzyni, která je vyčleněná právě pro menší letadla a business jety.
Tlak šel nahoru a já se těšila, že druhý den ráno poletím zpět za krásného počasí.
Letový plán jsem měla podaný na 9:30. Měla jsem tak dost času se po vydařeném večírku zmátořit a přesunout na Terminál 3, který je určen právě malým letadlům.
Probudila jsem se do nádherného mrazivého rána. Při pohledu na parkoviště plné namrzlých aut mě ale polila horkost. Moje éro na tom bude pravděpodobně stejně, pokud stojí ve stínu, napadlo mě. Jak ho odmrazím? Vždycky jsem ho vytahovala z vyhřátého hangáru, takže jsem to nemusela nikdy řešit a ani mě nenapadlo, že bych někdy měla. A že bych využila letištní deicing, o tom jsem vůbec nepřemýšlela - stojí to balík. Ještě štěstí, že mám dost času, pomyslela jsem si…
Letadlo pokryté námrazou na stojánce Jih.
Mé obavy se potvrdily. „Cirrusíček“ spinkal pěkně ve stínu a přikrývala ho souvislá, dost silná namrzlá vrstva. Nooo… tak to mám co dělat, říkám si… Že se s námrazou lítat nedá, o tom jsem už psala tady. O kousek dál sice trochu svítilo slunce, ale vlastními silami 1,5tunové éro neodtlačím ani metr.
Ale jak se říká: líná huba, holé neštěstí. Požádala jsem proto o pomoc pána z handlingu, který má na starosti hladké pozemní odbavení letadel. Ten, chudák, když viděl bezradnou ženskou, tak se mu jí zželelo a za dvě minutky už na mého miláčka působila solární energie. Sice poněkud zubatá, ale lepší něco než nic.
Děkuji pánovi z handlingu za pomoc při solárním „de-icingu“.
Námraza na kokpitu letadla.
A já se pustila do škrábání. No, škrábání, spíše to bylo takové „šudlání“. Škrabku normálně v letadle nevozím a já nenašla nic lepšího, než starou platební kartu. Ale ta, jak se ukázalo, byla darem od Boha! Jemu jsem pak děkovala, že jsem se ní ještě, s rychlostí sobě vlastní, neškrábla do koše.
Po hodině bylo letadýlko skoro čisté, i když mé ruce připomínaly hrábě. Tvarem i teplotou. Ten zbytek, říkám si, rozmrzne při pojíždění. Jenomže čas mého slotu se nemilosrdně přiblížil. Naskočím do letadla, nahodím baterku a žádám povolení k odletu a nastartování motorů. Dostávám odletovou trasu a než to všechno nahážu do navigace, tuším, že můj slot vypršel. Zkouším rychle kontaktovat řídícího, ale ten mi mé podezření potvrzuje.
Asi ze mě jedno nebo dvě slova, která nechcete slyšet, vypadly, to připouštím. Ale nebylo mi to nic platné. Musela jsem čekat, až mi přidělí slot nový. Naštěstí v zimě není provoz na Ruzyni tak velký, takže zhruba za deset minut jsem už mohla pojíždět. Stát se mi to třeba ve Vídni anebo v Mnichově, čekám na nový slot půl dne.
Pojížděla jsem ale tak pomalu, jak to jenom šlo. Chtěla jsem co nejvíce využít sluneční energii, abych se zbavila posledních zbytků ledu z křídel a ovládacích ploch.
Na vyčkávacím místě dráhy 24 jsem měla éro čisté úplně. Ještě jsem se pokochala přistávajícím Airbusem a hned za ním jsem dostala povolení ke vzletu. Let zpátky do Kunovic - ten už byl za odměnu. Sice jsem celou cestu rozmrzala já, ale hřálo mě vědomí, že jsem, bez zásadní ztráty kytičky, získala další cennou zkušenost.
