Článek
Milana Koutného jsem poprvé potkala na nějakém leteckém srazu. Kde to bylo, si už nepamatuji. Představil se mi jménem, ne bývalou šarží. A já jej měla za dalšího z mnoha pilotů, kteří si udělali papíry na ultralehké letadlo a plní si svůj životní sen. Sympatické.
Po dvou letech vzájemného lajkování leteckých videí na sociálních sítích jsem od jiného leteckého kamaráda zjistila, co má v oblasti létání za sebou. A chtěla jsem s ním natočit rozhovor. Dlouho se tomu bránil. „Jsem starý unavený kovboj, Evčo, “ byla vždycky jeho odpověď. Nechávala jsem tomu volný průběh. Nemám potřebu se vnucovat. Mé pořady O letadlech a létání vznikají spontánně a vyrábím je pro radost sobě i ostatním.
V den Milanových narozenin nastal zlom. Poslala jsem mu přes messenger nezištně přání a on povolil. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, domluvila jsem natáčení doslova ze dne na den. Možná ani on si neuměl představit, jak akční dokážu být. Ale slib bývalého vojáka a pilota vrtulníku Mi17 a Mi171, někdejšího velitele armádní letky Flying Hippos, který strávil měsíce na misích v Kosovu či Afghánistánu, byl v jeho případě otázkou cti. Takže už své slovo prostě nemohl vzít zpět.
archiv Milana Koutného.
Mimochodem názvem Flying Hippos byla jejich letka pojmenována právě díky vrtulníku Mi17, který má NATO kód HIP. „Mi17 je střední vrtulník pro 24 lidí, takže i svým tvarem tak trochu připomíná hrocha. A od toho už byl jen krůček k tomuto pojmenování,“ vysvětluje mi Milan důvod, proč se takto letka i dnes jmenuje a proč mu někteří stále říkají Létající hroch.
A tak jsem jednu sobotu přistála na letišti v Přerově, odkud létá s ultralehkým bristellem. „Pojížděj po pojezdové dráze Echo k rezavému hangáru,“ naviguje mě na dálku. Přijíždím na místo setkání a Milan zrovna končí výcvikovou hodinu s jedním z mnoha svých žáků. Od té doby, co opustil armádu, se baví instruktorováním.
Milan je o hlavu vyšší než já a o pět hlav větší pilot než já. Přesto byste to do něj neřekli. Pokora a skromnost jsou vlastnosti, které byste u některých borců za kniplem těžko hledali. To ale pro „Mika“ neplatí. Chystám si techniku a začínám natáčet. Mám k němu obrovský respekt a jsem trochu nervózní. Ale ne víc než on. Je to pro něj tak nekomfortní situace, že mi to všechno rychle odvykládá, aby splnil svůj slib a měl klid.
Naše setkání na letišti v Přerově.
Chápu jeho pohnutky. Vždycky chtěl létat a svůj sen mohl proměnit ve skutečnost jenom v armádě. A vykládat lidem žijícím v míru o tom, jak ti každý den jde o život, není jednoduché. Zkrátka - sytý hladovému většinou moc nevěří. „Upřímně, jsem rád, že je to za mnou a že jsme se všichni zaplaťpánbůh vrátili zpět,“ vysvětluje, proč je trochu skoupý na slovo.
Pokud vás jeho příběh zajímá, poslechnout si jej můžete tady…
