Měl to být jen jeden let. Nakonec jsem s Jacquesem strávila 24 hodin

Byla středa ráno a v tom mi zazvonil telefon. „Ahoj, co děláš v sobotu?,“ ozval se na druhém konci můj letecký kamarád Marek. „Proč? Co vymýšlíš? Chotěbořské letiště slaví 80 let a já slíbila, že tam něco natočím. A ještě mám být v Hranicích,“ odpovídám. „Aha, já zapomněl, že je Chotěboř. No my potřebujeme druhého pilota pro přelet z Kunovic do Avignonu. Byly by z toho letové hodiny zdarma,“ láká mě Marek.

To je ovšem něco, co se mezi začátečníky jako jsem já neodmítá. Nová zkušenost a ještě letové hodiny, které jinak draze platíte. „Všechno ruším a letím,“ potvrzuji asi za půl hodiny Markovi poté, co jsem se všude omluvila.

Sraz si dáváme po půl třetí na letišti v Kunovicích. Tam mě vítá Marek i Jacques, téměř 70letý pilot a spolumajitel letadla. Jeho věk a omezení ve zdravotním průkazu je ostatně důvodem, proč potřebuje pro svůj téměř pětihodinový přelet druhého pilota.

Je Francouz a ti, jak známo, moc anglicky mluvit nechtějí. Jelikož si ale ze svých dávných studií pamatuji jedinou francouzskou větu, a to „Je ne parle pas francais“, tedy nemluvím francouzsky, musíme nutně přejít na angličtinu. Je jasné, že jako pilot ji vcelku ovládá.

Z Kunovic startujeme někdy kolem půl čtvrté. Je krásný letní den a já si na svůj přelet vzala jen letní šatičky a malý batůžek s doklady a kartáčkem na zuby. Těším se, že poletíme kolem nejvyšších vrcholů Alp a já strávím zítřejší den v Avignonu, kde jsem ještě nikdy nebyla. Večer mi totiž letí letadlo z nedaleké Marseille domů. Prostě užiju si hezký víkend ve Francii.

Navíc Mooney, letoun americké výroby, je taková ikona. Na našich letištích jej moc neuvidíte, a tak všude budí pozornost. Hlavně díky konstrukci ocasní části. Na první pohled vás zaujme jiný tvar směrovky, ve skutečnosti jde ale o celkem unikátní konstrukční řešení systému vyvážení letadla. Navíc jeho dvousetkoňový motor Lycoming dokáže vygenerovat rychlost přes 300 km/h, díky čemuž patří k nejrychlejším érům ve své kategorii.

Let probíhal podle plánu až k Zürichu. Tam se ale začaly projevovat drobné vibrace a ztráta výkonu. To nebylo dobré. Čekaly nás ještě dvě hodiny letu nad horským terénem. Jacques proto převzal řízení a vynuceně jsme přistáli v nedalekém Birrfeldu.

Tohle letiště mi nebylo neznámé, přistávala jsem na něm zhruba před dvěma týdny, a tak jsem věděla, že patří mezi ta kratší. Nějakých 700 metrů délky znamenalo potřebu přistát na práh dráhy. Jacques to zvládl skvěle. Stejně jako řídící letového provozu jak v Zürrichu, tak v Birrfeldu, kteří nám maximálně ve všem vyšli vstříc a plně akceptovali všechny naše požadavky. Byla to pro mě první podobná zkušenost.

Ocitli jsme se ale v sobotu večer uprostřed ničeho. Šance, že bychom sehnali technickou pomoc, nulová, a do nejbližší civilizace asi pět kilometrů. Tak jsme si rozdělili úkoly. Já řešila ubytování a cestu do Francie, Jacques se snažil identifikovat technický problém. Bylo ale jasné, že dnes už nikam neodletíme.

Díky pomoci personálu letiště a portálu booking.com jsme po dvou hodinách, těsně před západem slunce, odjížděli z letiště do nedalekého hotelu a k tomu jsme měli na následující den koupené letenky z Zürichu do Marseille. Mooney zůstalo uzemněné v Birrfeldu a před námi krásný letní večer v Badenu. Zašli jsme proto na večeři a plkali o životě a o létání. A já se dozvěděla, kdo je vlastně Jacques. Že je někdejší pilot business jetu a instruktor, to jsem věděla už od Marka. Ale že je to skutečný letecký nadšenec a blázen s více než 7000 letovými hodinami, to jsem se dozvěděla až u lahvinky vína a pořádného stejku.

Prozradil mi totiž, že ve svých 66 letech absolvoval se svým stejně mladým kamarádem dobrodružnou cestu napříč celým Atlantikem v jednomotorové Bonanze. Jen certifikace letadla s přídavnými nádržemi trvala více než rok. Na 22denní cestě urazili 11,5 tisíce námořních mil a strávili 80 hodin v letadle! A já pochopila, že tento náš dnešní drobný technický problém nemůže tohoto sympaťáka nikterak vyvést z míry.

Rozloučili jsme se po více než 24 hodinách společné cesty z Kunovic do Birrfeldu, z Birrfeldu do Badenu, z Badenu do Zürichu a z Zürichu do Marseille.

Z Marseille do Prahy jsem už cestovala sama. A domů na Moravu jsem se nakonec vracela v pondělí ráno vlakem z Prahy. S vědomím, že se mi výlet sice trochu prodloužil a nenaplnil mé původní představy, ale zato jsem získala vynikající novou zkušenost a skvělého leteckého kámoše. Věřím, že jsme se nepotkali naposledy a já budu mít příležitost jeho letecký příběh zaznamenat na kameru.

Závadu, jak jsem se později dověděla, způsobila nečistota v zapalovací svíčce, kterou místní servis poměrně rychle odhalil a opravil. Mooney imatrikulace N707RJ tak spokojeně létá dál.