Článek
S paní Radkou jsme si poprvé daly sraz na půl cesty - na letišti v Jihlavě. Právě tam má totiž její synovec Petr Svoboda hangár s replikami prvoválečných stíhaček. Těch, se kterými i ona dodnes lítá v historické skupině Pterodactyl Flight. „Stejně tam musím něco přivézt,“ potvrzuje mi setkání po telefonu a dodává: „Jsou to zelené hangáry na konci dráhy.“
Já to vzala letadlem, z Luhačovic je to hodina letu. Přistávám na dráhu 10, sice s mírným větrem v zádech, zato s vědomím, že na konci ranveje stojí zelený hangár a já nebudu muset daleko pojíždět po ne příliš rovné louce.
Po příletu mi ale dochází, že to asi nebude jediný zelený hangár na jihlavském letišti, z dálky na něm září nápis Air Jihlava. A to jsou kluci práškaři létající se čmeláky. Volám proto paní Radce, abych se jí zeptala, kde že je ten její zelený hangár. Telefon nebere. Nic se neděje, asi je ještě na cestě a řídí, myslím si, a pomalu se přesunuji na druhý konec dráhy. Abych se mrkla, zda tam není druhý zelený hangár. Byl tam. Sotva zastavím letadlo, paní Radka přistává ve svém ultralajtu a přijíždí za mnou.
Drobná, tehdy čtyřiasedmdesátiletá, usměvavá, docela nenápadná dáma vyskočí z éra jakoby nic a zamíří za mnou. Mám k ní velkou úctu a respekt za to, co v letectví dokázala. A jsem z našeho setkání trochu nervózní. Mám s ní natáčet rozhovor a nechci si trhnout ostudu.
Setkání s Radkou Máchovou v Jihlavě.
Veškerá nervozita je ale pryč v okamžiku, kdy se se mnou pozdraví. „Vy jste se mi pokoušela dovolat, že? Ten signál v letadle není ideální,“ omlouvá se, proč mi nemohla vzít mobil a mně je tím pádem jasné, proč jsem se jí nemohla dovolat. „Já netušila, že letíte. To se moc omlouvám. Když jste řekla, že potřebujete něco dovézt, myslela jsem, že jedete autem,“ vysvětluji. „Ano, to souhlasí, mám to tady v éru,“ ukazuje na krabici připoutanou na vedlejší sedačce. Bere ji do náruče a odnáší do hangáru plného historických replik. Jsou v ní slepé náboje do samopalů. „Toto je teď naše království,“ směje se a vypráví mi o jednotlivých letadlech, ale i o tom, že si je tady občas sama opravuje. „Za mlada jsem modelařila a to máte jedno, jestli natahujete plátno na model nebo na skutečné letadlo. Práce se dřevem je stejná. Jediné, co neumím, tak svářet,“ zlehčuje mé obdivné gesto.
Radka Máchová.
Historické repliky v hangáru v Jihlavě.
Ten den byla docela zima. Byl konec října a foukal studený vítr. Šly jsme si proto uvařit čaj do chatky vedle hangáru a pustily se do natáčení rozhovoru. V něm jsme zavzpomínaly na její nejslavnější akrobatická léta, ale i o tom, co ještě plánuje. Poslechnout si jej můžete tady. A já zjistila, že paní Radka je nejen vynikající pilotka, ale také úžasná skromná dáma, která by mohla ještě dnes většinu pilotů strčit do kapsy.
Od té doby jsme v kontaktu na sociálních sítích. Jednoho dne jsem proto zaregistrovala, že zveřejnila archivní video z vystoupení Flying Bulls jako vzpomínku na Jiřího Sallera. Její levé křídlo, které se proslavilo efektním akrobatickým prvkem - motanicí neboli apache roll. A tak jsme se dohodly, že natočíme nový rozhovor jako vzpomínku na ty, kteří už na nás shlíží z nebes. Chvíli to trvalo, než jsme se sladily, ale nakonec to přece jen klaplo. V den, kdy Česká asociace pilotek předávala Radce Máchové ocenění. A vy si jej můžete pustit tady:
