Tivat: Monako Balkánu. Tady se odehrála Bondovka. Tady jsem si připadala jak v kravíně

Tivat je prý nejslunnější město Boky Kotorské, UNESCO chráněné zátoky na černohorském pobřeží Jaderského moře. Mimořádnou atmosféru místu dodávají vrcholy Dinárských Alp, které vyrůstají nad celou zátokou prakticky z moře a mnozí ji tak mylně považují za nejjižnější evropský fjord.

Ať je to jak chce, vždy se jednalo o námořní strategické místo, kterým procházela historie. V minulosti jej okupovali Řekové i Římané, patřilo k Byzantské říši a později i Benátčanům. A nakonec spadlo do klína rakousko-uherské monarchii, tedy s krátkou přestávkou během Napoleonských válek, kdy jej na chvíli ovládali Francouzi.

Boka Kotorská je nám známá kvůli velkému námořnímu povstání proti monarchii v roce 1918, po kterém byli popraveni i dva Češi. Za první republiky pak byla přístavem i pro československé lodě a působili tu i českoslovenští piloti s hydroplány firmy Aero. Naše armáda zde totiž měla zřízenu střelnici pro ostré střelby protiletadlových dělostřeleckých jednotek. Více o tom najdete tady.

Mezinárodní letiště bylo v Tivatu postaveno v roce 1971 a od té doby se tam více rozvíjel turistický ruch. Válka v Jugoslávii jej pochopitelně zastavila, po roce 2000 byl ale opět obnoven. A Tivat se začal proměňoval v Monako Balkánu. Město přilákalo bohaté ruské a arabské oligarchy a ruku v ruce s nimi hazard a mafii. A vojenské lodě ve zdejším přístavu vystřídala přehlídka těch nejluxusnějších jachet s kavárnami, luxusními apartmány, hotely, soukromými plážemi a značkovými butiky, do kterých jezdí utrácet zejména ruští zbohatlíci. Prý je tady levněji než v Turecku.

Porto Montenegro je nicméně jedno z nejkrásnějších míst na celém pobřeží a bezesporu má své kouzlo. Na své si tady přijdou i milovníci námořní historie díky námořnímu muzeu, ale také piloti. Letadla startující z nedaleké ranveje totiž stoupají nad hlavami zdejších hostů a sladké „zevlování“ má hned jiný rozměr. A tak není divu, že jsem si pro lenošení vybrala právě jednu z přístavních pláží. Mělo to ale ještě jiný důvod. Po celodenním nicnedělání jsem se chtěla jít na letiště přesvědčit, že je naše letadlo v pořádku a já před odletem následující den nebudu muset řešit víc, než je nezbytně nutné.

Tivatské mezinárodní letiště je jedno z nejnebezpečnějších, pokud jde o přiblížení. Právě kvůli vysokým horám, které ho obklopují, zatímco přistávací dráha leží prakticky na pobřeží. Na poměrně krátké vzdálenosti tak musíte klesat z 9000 stop, což odpovídá zhruba 3 kilometrům nad mořem, a přístrojové přiblížení vedoucí mezi dvěma vrcholy je o 20 stupňů vychýleno od osy ranveje. To je dost nestandardní. Proto je letiště otevřeno pouze za denního světla. Navzdory tomu tady ale ročně odbaví přes 600 tisíc cestujících. Denně sem v sezóně přiletí či odsud odletí na sedm desítek velkých dopravních letadel.

Oba terminály jsou tak v provozní době permanentně plné cestujících. Zatímco ale na jiných podobných letištích má General Aviation, tedy soukromé lety, svůj vlastní vstup, tady něco podobného nenajdete. A tak jsem se motala mezi cestujícími a chodila od čerta k ďáblu asi půl hodiny, než personál letiště pochopil, že ačkoliv v šatičkách a žabkách, přesto jsem kapitán letadla a mám oprávnění si ho jít zkontrolovat. No a když už si mě napotřetí vyzvedla ta správná osoba, kontroloři u rentgenů zjistili, že nemám vhodnou obuv. Zkrátka, že v žabkách mě na letištní plochu k letadlu nepustí.

Odchovanci postsocialistických zemí mají ale jednu vlastnost, kterou u lidí ze západních zemí hledáte těžko. A tou je kreativita. Madam u přepážky pohotově vytáhla gumáky a s vítězoslavným úsměvem mi je podala. Dveře na letiště se mi tak otevřely. Pravda, pohled na mě nebyl úplně obvyklý, připadala jsem si jako kdybych právě vylezla z kravína, teplota ve stínu byla zrovna 33 stupňů, ale co už - účel světí prostředky.

Letištní předpisy byly dodrženy a já dosáhla svého. Na druhý den jsem tak přijížděla na letiště v klidu a s vědomím, že letadlo je v pořádku a že mě snad nic mimořádného nepřekvapí. Nepřekvapilo. Naopak, potěšilo mě milé setkání s další pilotní dámou Barborou z Německa a vstřícný přístup personálu, který už o nás dopředu věděl. Dokonce i řídící na věži nám ochotně zkoordinoval posun letového plánu na dřívější čas, jelikož jsme byli připraveni k odletu rychleji, než jsme původně plánovali.

Takže letiště Tivat nakonec mohu všem jen doporučit. Jen až zase budu chtít na letištní plochu k letadlu, vezmu si raději pevnou obuv. A vy, pokud se budete chtít vydat do Černé Hory malým letadlem, nezapomeňte, že země není součástí Evropské Unie. Tudíž musíte před odletem a po příletu projít pasovou a celní kontrolou na k tomu určených letištích.