Článek
To jsme se vydali s parťákem Dušanem na mezinárodní veletrh věnovaný všeobecnému letectví Aero. Do německého Friedrichshafenu ležícího na břehu Bodamského jezera pod vrcholy švýcarských Alp.
Více než dvouhodinový let jsme odstartovali v Kunovicích. Ten den pršelo a my museli do cestovní hladiny stoupat přes poměrně silnou vrstvu oblačnosti, ve které to trochu namrzalo. Vyletěli jsme z ní až v 8000 stopách.
Z Kunovic jsme vylétali za deště.
Při letu podle přístrojů, kdy není kvůli oblačnosti nic moc vidět, jsem vždy obezřetnější a více kontroluji letecké přístroje. Čistě pro jistotu, že všechno funguje, jak má. Ve střehu byl i Dušan, a tak jsme konverzovali jen lehce, spíše jsme se oba soustředili na let. Nad oblačností byl potom čas i na občasné kochání peřinami pod námi a výhledem na Alpy.
Let podle přístrojů vyžaduje plné soustředění.
Za hranicemi Německa, v blízkosti Starnberger See, se ale zcela vyjasnilo a tím se i uvolnila atmosféra v kokpitu. A Dušan začal sršet humorem a vyprávět své letecké zážitky. „Vidíš tam to jezero? Tak tam se mi v mém tehdy novém letadle pozvracel spolucestující,“ usmíval se od ucha k uchu, když si vzpomněl na příhodu, která jistě v daný okamžik až tak vtipná nebyla. A jako moc vtipná mi nepřišla ani teď, když jsem si představila tu scénu, kterou jako pilot musel řešit při ne příliš vábném odéru v kokpitu.
Zajímala jsem se proto, čistě z profesního důvodu, jak k situaci došlo, jak ji řešil a co následovalo, a tak se do toho ještě více položil. „Byl to kamarád pilot, takže byl na létání zvyklý. Ale před cestou se trochu víc napil nějaké vody a let byl dlouhý a hodně turbulentní. Takže po nějaké hodině letu už měl žaludek trochu na vodě,“ líčil s tím, že následovalo přesně to, co bylo nevyhnutelné. „V okamžiku, kdy se to trochu víc zhouplo, bylo vidět, že už to neudrží. Měl jsem vedle sebe položenou kšiltovku, kterou jsem dostal od výrobce letadla. Tak jsem mu ji podal a vteřinu nato ji naplnil až po okraj. Teda asi centimetr pod,“ hulákal pobaveně do sluchátek.
Stranberger See v Německu.
A protože člověk je tvor škodolibý, tak to už zapracovala i moje obrazotvornost. A při té představě jsem se začala smát. A tak Dušan ochotně přidal ještě pár detailů: „Když jsem to viděl, tak jsem mu pohrozil, aby se neopovážil mi to vylít na ty nové koberečky,“ to už se řehtal jako kůň a já s ním. Živě jsem viděla, jak ten chudák, který bojuje s nevolností, ještě musel bojovat s čepicí s obsahem vskutku nevábným. Musel ji držet oběma rukama před sebou až do přistání a při tom dávat pozor, aby mu náplň v té turbulenci nevyskočila ven.
„Držel ji tak ještě asi půl hodiny. Aby potom mohl vylézt z letadla, musel to někomu předat a já to pochopitelně odmítl vzít do ruky,“ vybavoval si další detaily několik let staré příhody. Nepříjemnou situaci nakonec vyřešil jejich společný známý, který neočekávajíc žádnou záludnost přišel dvojici srdečně přivítat. „Jak si myslel, že je to nějaký dárek, tak si to vzal. Ale hned, jak zjistil, o co jde, pustil to a vylil obsah na křídlo.“
Kšiltovka, která přišla vhod.
Moje představivost už pracovala na plné obrátky. To už jsem hýkala do sluchátek tak, že jsem ani neslyšela volání řídícího letového provozu a málem jsem vypla autopilota. Letadlu se pochopitelně nakonec nic nestalo, protože potřísnění křídla má elegantní řešení ve formě kýblu s vodou. A nakonec ani Dušan o svou čepici nepřišel - i když ji „vyprali“ přesným hodem do popelnice, nebohý spolucestující mu přinesl novou. V té době byl totiž zrovna ředitelem společnosti vyrábějící ta letadla.
A já poučena z tohoto příběhu jsem si doma hned do svého leteckého batůžku schovala jednu kšiltovku. Kdo ví, kdy se bude hodit!
Krásné Velikonoce všem!
