Svítání nad Tatrami? Málem jsme nedoletěli…

Bylo léto, polovina července a celý týden krásné letní počasí. „Pepo, poletíš se mnou do Tater?“ navrhla jsem kámošovi, který má rád létání jako já. „Kdy?“ zeptal se. „Zítra ráno. O půl páté z Luhačovic,“ vypadlo ze mě. „To znamená vstávat ve čtvrt na tři,“ rychle si spočítal. „Noooo, tak nějak,“ říkám omluvně a vysvětluji: „Chci zažít svítání nad Tatrami.“ Pepa ví, že nejsem normální, proto chápavě odpovídá: „Stejně už ve dvě nemůžu spát.“ Beru to jako ano. Dáváme si sraz ve čtvrt na čtyři u našeho domu.

Cesta na letiště a chystání letadla zabere něco přes hodinu. A podle pravidel VFR, pokud není letadlo certifikováno pro noční létání, je možné startovat až za občanského rozbřesku. Právě v tu dobu je sluneční kotouč šest stupňů pod obzorem. Fakticky je ale ještě docela tma. My ale, jelikož poletíme na východ, kde svítá dřív, plánujeme vyrazit co nejdříve.

V půlce července v Luhačovicích svítá v pět, startujeme proto něco po půl. Normálně se nahlásíme na Luhačovice Radio, jak velí předpis, ale nikde nikdo. V tuto nekřesťanskou dobu pochopitelně ještě všichni normální lidé spí. Trochu fouká ze severu, a tak pojíždíme k dráze 02 vedoucí od jihu na sever, abychom vzlétali proti větru, jak je to správně. Tento směr nemám pro vzlety moc ráda, protože v případě výpadku motoru není moc kam sednout. Všude jsou lesy a kopce Vizovické vrchoviny. Ne, že by to na druhou stranu bylo výrazně lepší, ale o něco málo přece.

Naše letadlo ale prochází pravidelnou údržbou a pravděpodobnost, že by se to stalo, je minimální. Zůstávám proto v klidu, najíždím na dráhu 02, což ohlašuji do rádia, kontroluji zapnutý palivový ventil, palivové čerpadlo a klapky na vzlet, přidávám plyn a za chvilku jsme ve vzduchu. Stoupám standardní rychlostí 65 uzlů za hodinu a v tom se na displeji objeví červená kontrolka a hlášení „nízký tlak paliva“. No paráda, pomyslím si, kam to posadím, až to chcípne? Pokud vám totiž motor selže v malé výšce, můžete přistát jen před sebe. Ztráta výšky v zatáčce zpět na letiště je příliš velká a tato snaha nikdy nedopadla dobře.

Myslím, že Pepa si toho nevšiml a já nezmatkovala, takže nebyl důvod si myslet, že se něco děje. Plně jsem se soustředila na vzlet a snažila jsem se dostat éro co nejvýš, kdyby se motor přece jen zastavil a já měla dostatek výšky pro návrat na letiště. Rychle jsem znovu zkontrolovala, zda je otevřený palivový ventil a zapnuté čerpadlo. Všechno v pořádku, přesto to stále hlásí nízký tlak paliva. Cítím srdce až v krku a mentálně se začínám připravovat na nouzové přistání. A přitom přemýšlím, kde může být chyba, co jsem udělala špatně.

Zkouším vypnout a zapnout čerpadlo. A v tom okamžiku kontrolka zhasla a tlak paliva se stabilizoval. Uffff… Dost se mi ulevilo. Na chvíli přemýšlím o návratu. Ale nakonec tuto myšlenku zavrhuji. Letadlo letí, tlak paliva je stabilizovaný, bude lepší nabrat výšku a případně přistávat až za pořádného světla. Pokračuji proto přes Bílé Karpaty na Slovensko. Dávám pozor, abych měla na dokluz vždy nějakou plochu vhodnou k nouzovému přistání a tajně doufám, že ji nebudu potřebovat. A při tom důsledně monitoruji přístroje. A v mezidobí se konečně začínám kochat. Právě totiž vychází jitřenka…

Tento očistný a symbolický okamžik mě nikdy nepřestane uchvacovat! Stejně jako chuchvalce nízké stratovité oblačnosti, ve kterou se vlivem větru a slunečních paprsků mění mlhy v údolí řeky Turiec mezi Malou a Velkou Fatrou.

Na frekvenci jsme úplně sami. Je sobota a ve vzduchu jsou jen blázni. Blázni a my. Užíváme si proto tento mimořádný letecký okamžik.

Zhruba po hodině letu se blížíme k Tatrám a žádáme o povolení stoupat do 10 000 stop, abychom se dostali nad masiv. Řídící letového provozu naši žádost ochotně koordinuje. A nám se tak naskýtá neuvěřitelný pohled na Tatry osvícené ranním sluncem.

Kvůli tomuto nebeskému divadlu se rozhodně vyplatilo si přivstat! Video z něj najdete tady.