Článek
Ze zkušenosti vím, že nejlepším lékem na tento smutek je pořízení štěňátka.
Ridgebacky chováme už 20 let. Jsou to přátelští psi, které rozmazluje celá rodina, a můj taťka vždycky říká, že by si přál být v druhém životě psem nebo kočkou u nás doma. Vždy jsme měli psy dva. Aby se doma nenudili a nebylo jim smutno, když jsme v práci. A když nám odešel Alf, bylo jasné, že jeho parťákovi pořídíme kamaráda nového. Trochu jsme s tím otáleli, až to za nás vyřešila dcera. Našla nám štěňátko u chovatele v jižních Čechách.
Byla to láska na první pohled.
Pan chovatel nám poslal nezávazně fotky, ale znáte to - jen se podíváte a je z toho láska na první pohled. Ale jak to štěně z těch jižních Čech na Moravu co nejrychleji dostat, aby nemuselo absolvovat pětihodinovou cestu autem? Jedině letadlem, napadlo mého muže.
Letadlem? Nebude tam pro něj moc velký hluk? Aby to nepoškodilo jeho ouška, mám obavy. Volám našemu veterináři. A ten nápad mého manžela podpořil. Prý je pro něj lepší hodina v letadle než pět hodin v autě.
Startujeme směr Tábor.
Za dvě hodiny už startujeme éro a vydáváme se z Kunovic směr Tábor. Přes náměšťskou řízenou oblast nás dnes nepustili, asi mají vojáci fofr. Pokračujeme proto obchvatem přes Křižanov a Jihlavu a kolem páté odpoledne sedáme na letišti v Táboře.
Tam už nás čeká pan chovatel a jede s námi pro našeho nového člena rodiny. Máme docela naspěch. Naše letiště se dnes zavírá v sedm večer a cesta zpět bude trvat dobrou hodinu. Ale to jen v případě, že nás vojáci pustí do svého řízeného prostoru.
Za hodinu a něco jsme byli v Táboře.
Před šestou jsme zpět na palubě. Vybaveni psí dečkou, hračkou, očkovacím průkazem a štěněcími granulemi. A samozřejmě naším novým přírůstkem do rodiny. Dali jsme mu jméno Sebastian. Trošku se bojím, jestli cestu zvládne a nebude smutnit po domově. Ale mé obavy jsou zbytečné. Sebísek usnul v manželově náručí hned po vzletu a hlukem motoru se nenechal vůbec vyrušovat. Vybrali jsme si silnou osobnost.
Štěně na palubě.
Fouká nám trochu do čumáku, let tak bude trvat trochu dýl, přemýšlím. Doufám proto, že nás pustí přímo přes Náměšť nad Oslavou. Ladím letovou informační službu Praha information a vznáším svou prosbu: „OK PPL, žádám o koordinaci průletu náměšťským prostorem,“ hlásím do éteru a rychle ještě dovysvětluji: „Máme štěně na palubě.“
Štěně v kokpitu obměkčí každého. I řídícího letového provozu. Ten nám tak vychází vstříc a slibuje, že zkusí náš průlet vojenským prostorem zkoordinovat. Za dvě minutky máme povolení. „OK PPL přejděte na Náměšť věž 126,505,“ oznamuje formálně. Já moc poděkuji a řídící si neodpustí: „A copak to máte za štěňátko?“ „Rhodéského ridgebacka,“ odpovím nadšeně a rychle se loučím, abych mohla přeladit rádio.
Máme povolení na průlet CTR Náměšť nad Oslavou.
V Kunovicích přistáváme přesně v sedm. A náš Sebastian se stává centrem pozornosti místních pilotek a pilotů. „Tak konečně máš parťáka do letadla,“ usmívá se od ucha k uchu Pavel. „No ani ne, on ještě trochu povyroste a za chvíli se mi tam nevleze,“ konstatuji smutný fakt. Ale Pavel má jasno: „Holt si pro něj budeš muset pořídit Pilatus.“ Všichni se tomu zasmějeme. Pilatus PC 12 je devítimístný turbovrtulový letoun s maximální vzletovou hmotností skoro 5 tun. Je sice pro mě nedosažitelný, ale já si aspoň v duchu představuji, jak hezky by se tam Sebísek mohl natáhnout, až trochu povyroste. A nejen on, ale i jeho druhý parťák. Protože v takovém kokpitu smí být ne jeden pes, ale úplně klidně dva. Víc asi ne…
Let z Tábora do Kunovic zvládl Sebastian skvěle.
Dnes je ze Sebastiana krásný, skoro 40kilový „brouček“. A protože Pilatus dosud nevlastním, dopravuji své chlupaté parťáky autem. O to více se na ně těším, když se vracím ze svých leteckých výletů domů.
