Co se vlastně děje během klinické smrti? Může vědomí žít dál i po smrti?

Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Instagram, Threads, Bluesky a zde na Médiu.

V současné filosofii panuje široká shoda na tom, že existence a stav vědomí (a mysli obecněji) přímo závisí na činnosti mozku. Vědomí přitom bývá chápáno ve smyslu prožívání jednotlivce, tedy jako vlastnost organismu, spočívající v tom, že je to pro organismus subjektivně nějaké být tímto organismem [1].

Ve snaze postihnout tuto závislost vědomí na mozku se někdy mluví o vztahu supervenience, kdy vědomí je podmíněné fungujícím mozkem neboli supervenuje na fungujícím mozku [2].

Termín „supervenience“, který do debat o mysli zavedl filosof Donald Davidson, tu vyjadřuje vztah mezi mozkem a vědomím, v jehož rámci nemůže dojít ke změně stavu vědomí, aniž by současně došlo ke změně v mozku (přičemž naopak to platit nemusí) – stav vědomí je tedy striktně podmíněn stavem mozku.

Není přitom bez zajímavosti, že ve svém původním, neodborném významu anglické sloveso „supervene“ znamená spíše „přihodit se poté“ nebo „objevení se neočekávaného či rušivého následku“. Filosofové tedy termín „supervenience“ i sloveso „supervenovat“ používají ve speciálním, technickém smyslu.

Je důležité říci, že teze supervenience, tedy tvrzení, že vědomí supervenuje na mozku, sama o sobě ještě nepředstavuje teorii mysli či vědomí, nýbrž jakýsi omezující rámec. Je tedy v principu slučitelná s různými představami o vztahu vědomí a mozku: například s dualismem vlastností [3], podle něhož je vědomí nefyzická vlastnost mozku.

Dále je slučitelná i s fyzikalismem (viz např. [4, 5]), tedy tezí, podle níž je vědomí fyzickým stavem mozku, případně je realizováno činností mozku.

Je zajímavé uvažovat o tom, co by platnost teze supervenience znamenala pro případy tzv. klinické smrti, kdy dochází k zástavě dechu a srdeční činnosti, nicméně je stále funkční centrální nervová soustava, včetně mozku. Teze supervenience nám zde říká, že pokud ve stavu klinické smrti fungují části mozku relevantní z hlediska vědomí, je klinická smrt slučitelná s vědomými prožitky, snad včetně tzv. prožitků blízké smrti.

Určitou komplikaci zde ovšem představuje fakt, že ve vědě o vědomí neexistuje shoda na tom, které části mozku tvoří tzv. neurální bázi vědomí – diskuse se vedou například o tom, zda existence vědomí vyžaduje neurální aktivaci v prefrontální mozkové kůře [6].

Každopádně pokud klinická smrt přejde ve smrt mozkovou, což znamená, že ustanou relevantní mozkové procesy [7], vědomí – platí-li teze supervenience – mizí.

Třebaže ohledně závislosti vědomí na mozku panuje široká shoda, ne vždy tomu tak bylo, a ani dnes není tato shoda úplná. V rozporu s tezí supervenience je například koncepce novověkého filosofa Reného Descarta, podle něhož lidská duše, tvořená vědomím, sice existuje v době našeho života v úzkém sepětí s tělem, ale zánik těla a mozku přežívá [8].

Descartovo stanovisko se někdy označuje jako dualismus substancí, protože podle něj vědomí a myšlení představují atributy zvláštní nefyzické myslící substance (věci), která je dle Descarta radikálně odlišná od fyzického světa, který tento myslitel chápal jako substanci rozlehlou.

Dnes na Descartův dualismus substancí navazuje britský filosof Richard Swinburne [9]. Jednou z obtíží dualismu (substancí i vlastností) je vysvětlit, jak je možné, že nefyzické vědomí může zapříčinit dění ve fyzickém světě – zdá se totiž, že vědomé prožitky běžně mívají fyzické důsledky, například když na své prožitky reagujeme nebo o nich mluvíme.

Podle řady filosofů se totiž fyzický svět vyznačuje „kauzální uzávěrou“, což znamená, že vše ve fyzickém světě je vysvětlitelné působením čistě fyzických příčin, a tak není místo pro příčinné (kauzální) působení nefyzického vědomí [4].

Třebaže dualisté nabídli na argumentaci kauzální uzávěrou různé odpovědi (někteří např. přijímají směr zvaný epifenomenalismus, podle něhož nefyzické vědomí žádné fyzické důsledky nemá [3]), není dnes dualismus ve filosofii dominantním názorem.

I mezi dualisty navíc popření teze supervenience představuje spíše menšinové stanovisko – popření supervenience by totiž znamenalo, že se vědomí jaksi volně „vznáší“, nezávisle na mozku, což mu dává nádech nadpřirozenosti, pro drtivou většinu filosofů nepřitažlivý.

Nakolik tedy přežití vědomí jednotlivce po smrti mozku znamená popření teze supervenience, jedná se o možnost, kterou bere vážně jen úzká menšina současných filosofů.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Jakub

Jakub Mihálik, Filosofický ústav Akademie věd České republiky

Odbornou recenzi poskytl Doc. Tomáš Marvan, Ph.D., Filosofický ústav AV ČR

Odpověď editovali Luděk Vašta, Hedvika Šimková, Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich, University of Colorado Boulder, Geological Sciences & Institute of Arctic and Alpine Research

[1] Nagel, T. (1974/2015). „Jaké je to být netopýrem?“ (orig. What is it like to be a bat?) In: J. Hill & J. Mihálik (eds.) Vědomí bez redukce. Smršť 2015. Přeložil L. Kollert.

[2] Kim, J. (2000). Mind in a Physical World. The MIT Press 2000.

[3] Chalmers, D. J. (1996) The Conscious Mind. Oxford University Press.

[4] Papineau, D. (2002) Thinking about Consciousness. Oxford University Press.

[5] Marvan, T. & Polák, M. (2015) Vědomí a jeho teorie. Pavel Mervart.

[6] https://doi.org/10.1038/s41583-022-00587-4

[7] Jabůrek, M. (2018) Kdy nastává smrt. Problémy kritérií. In: Ostium, roč. 14, 2018, č. 1. Dostupné online: https://ostium.sk/language/sk/kdy-nastava-smrt-problemy-kriterii/

[8] Descartes, R. (1641/2015) Meditace o první filosofii. OIKOYMENH. Přeložili P. Glombíček a T. Marvan.

[9] Swinburne, R. (2019). Are We Bodies or Souls? Oxford University Press.

Projekt Zeptej se vědce propojuje vědeckou a nevědeckou veřejnost. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na webu nebo sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram či Bluesky. Líbí se vám naše příspěvky? Budeme rádi, když podpoříte naši činnost: darujme.cz/projekt/1209422