Článek
Přišla rozhodně. Ten typ kroku, který říká: já vím, co chci, a chci to hned. Sedla si, povzdechla si a bez okolků přešla k věci.
„Pane doktore, potřebuju něco na nervy.“
To je dnes velmi častá žádost. Lidi už nechodí s otázkou, co jim je. Chodí s objednávkou. Ideálně konkrétní název léku, dávkování a očekávaný účinek. Jako v lékárně rychlého občerstvení.
„A co se děje?“ zeptal jsem se.
„Jsem strašně podrážděná. Všechno mě štve. Nemůžu spát. Jsem vyčerpaná. Nemám trpělivost. Na děti, na práci, na lidi, na sebe.“
Takže klasický stav moderního člověka. Diagnosticky se tomu říká: život.
„Jak dlouho?“
„Asi dva roky.“
„A co se stalo před dvěma lety?“
„Změnila jsem práci.“
Aha. Změna práce. Další nenápadný spouštěč psychických potíží. Vypadá to jako kariérní posun, ale často je to jen posun v míře stresu.
„A jaká je ta práce?“
„Náročná. Hodně odpovědnosti. Všechno je urgentní. Pořád někdo něco chce.“
Ano. Svět, kde je všechno urgentní, ale nic není smysluplné. Ideální prostředí pro rozvoj nervů.
„A odpočíváte?“ zeptal jsem se.
Zasmála se. Opravdu se zasmála. Takovým tím smíchem, který říká: teď jsi řekl něco velmi vtipného.
„No… snažím se. Koukám večer na seriály.“
To je dnes oficiální forma regenerace. Lidský nervový systém vystavený celodennímu stresu se má uklidnit tím, že mu večer pustíme další cizí problémy ve vysokém rozlišení.
„A dovolená?“
„Nemám čas.“
„Kdy jste byla naposledy?“
„Asi před třemi lety. Ale i tam jsem pracovala.“
Takže shrnuto: dlouhodobý stres, žádný skutečný odpočinek, špatný spánek, přetížení, nulový prostor pro sebe.
A ona chtěla léky.
To je vždycky fascinující. Lidi, kteří systematicky ignorují základní biologické potřeby – spánek, klid, pohyb, ticho, pauzu – a pak se diví, že jejich nervový systém kolabuje.
„A co přesně od těch léků čekáte?“ zeptal jsem se.
„Abych byla klidnější. Aby mi nebylo všechno jedno, ale aby mě to tolik nerozhazovalo.“
Ano. Ideálně vypnout emoce, ale zachovat výkon. Být v klidu, ale dál zvládat stejný objem stresu. Taková psychická klimatizace.
„Takže chcete, aby se nezměnil váš život, ale změnila se vaše reakce na něj,“ shrnul jsem.
„No… asi jo.“
To je přesně ono. Lék jako adaptér na špatné podmínky. Ne změna prostředí, ale úprava nervové soustavy tak, aby vydržela víc.
Jenže nervový systém není stroj. Je to biologický alarm. Když je přetížený, neříká: dej mi prášek. Říká: něco je špatně.
„A co kdybych vám řekl, že nepotřebujete léky, ale dovolenou?“ zeptal jsem se opatrně.
Podívala se na mě, jako bych jí navrhl, aby se odstěhovala do kláštera.
„To není možné. Teď fakt nemůžu.“
Ano. Nikdo nikdy nemůže. Dovolená je vždycky něco, co přijde „až“. Až se dodělá projekt. Až se zlepší situace. Až budou děti větší. Až bude klidnější období. Až se svět zastaví.
Svět se ale nezastaví. Zastaví se jen lidi. Většinou na neurologii nebo psychiatrii.
„Ale já potřebuju fungovat,“ namítla. „Nemůžu si dovolit vypadnout.“
To je nejnebezpečnější věta moderní doby. Nemůžu si dovolit přestat. Takže si dovolím vyhořet.
Z lékařského hlediska jsem neměl důvod jí léky zakázat. Mohly by pomoct. Ulevit. Zklidnit. Ale byly by to berličky k běhu, který už dávno nemá směr.
Protože ona nebyla nervózní. Ona byla chronicky přetížená. Nervozita byla jen příznak. Stejně jako bolest hlavy, nespavost, podrážděnost, slzy bez důvodu.
To není porucha mozku. To je porucha životního režimu.
„Takže vy mi nechcete nic dát?“ zeptala se lehce podrážděně.
„Chci,“ řekl jsem. „Chci vám dát doporučení na dovolenou.“
„To myslíte vážně?“
Ano. Vážně. Sedm dní bez práce. Bez mailu. Bez telefonu. Bez odpovědnosti. Bez výkonu. Bez nutnosti být užitečná.
Pro spoustu lidí je to děsivější než brát antidepresiva.
Protože pilulka je pasivní. Dovolená je aktivní rozhodnutí říct: teď nebudu k dispozici. A to je pro chronicky zodpovědné lidi téměř nemožné.
„Já ale neumím odpočívat,“ řekla tiše.
A tady byla skutečná diagnóza.
Ne úzkost. Ne nervy. Ne deprese. Ale neschopnost vypnout.
Tělo, které neumí odpočívat, se jednoho dne vypne samo. A většinou ne jemně.
Do karty jsem si napsal: pacientka žádá anxiolytika, skutečně potřebuje spánek, klid a dovolenou.
Odešla bez receptu. Mírně naštvaná. Zklamaná. Čekala lék. Dostala zrcadlo.
Chtěla něco na nervy.
Dostala informaci, že její nervy nejsou nemocné.
Jsou jen zoufale unavené.
A to je diagnóza, která se blbě léčí. Protože nevyžaduje farmaceutickou firmu. Vyžaduje kalendář, odvahu a schopnost říct světu: teď mě nechte být. Což je pro většinu lidí ta nejtěžší terapie ze všech.
