Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že největší zásah do mého života neudělá skalpel, ale obyčejná textová zpráva. Začalo to nevinně. Plastická operace, klinika, konzultace, formuláře, podpisy, souhlasy. Klasický scénář moderní estetiky. Chtěla jsem upravit tělo. Netušila jsem, že se mi přitom rozpadne hlava.
Chirurg byl charismatický. Sebevědomý, klidný, přesně ten typ muže, kterému automaticky věříš, protože nosí bílý plášť a mluví o anatomii tak, že zní jako básník. Vysvětloval mi řezy, jizvy, rizika. Díval se mi přitom do očí déle, než bylo nutné, ale nepřikládala jsem tomu význam. Byla jsem nervózní, nahá pod županem, v roli pacienta. On byl autorita. Bezpečí.
Operace proběhla bez komplikací. Probudila jsem se s obvazy, bolestí, pocitem, že se něco změnilo. Nejen na těle. Druhý den přišla první zpráva. „Jak se cítíte? Bolí to hodně?“ Brala jsem to jako profesionální zájem. Lékařská péče navíc. Milé.
Jenže další zpráva přišla večer. A nebyla o hojení. „Jste statečná. A velmi krásná.“ V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila kontrolka. Ale zároveň i něco jiného. Dopamin. Potvrzení. Pocit, že nejsem jen pacient, ale žena.
Z lékařského hlediska je to učebnicový příklad tzv. přenosu. Pacient si vytváří emocionální vazbu k lékaři, protože je v zranitelné pozici. Leží nahý, bojí se, svěřuje tělo i život. Mozek si to může splést s intimitou. A někdy se to nesplete jen pacientovi.
Zprávy začaly chodit pravidelně. Večer. V noci. Ne o lécích, ale o mně. Jak spím. Co dělám. Jestli mám partnera. Jestli jsem šťastná. Začala jsem si připadat jako v románu, kde se mísí erotika s nemocničním prostředím. On věděl, jak vypadám pod kůží. Doslova.
Na kontrole už nebyl jen lékař. Byl jiný. Méně formální, víc osobní. Dotýkal se mě déle, než bylo nutné. Při vyšetření se omlouval za studené ruce, ale neodtahoval je. A já jsem neprotestovala. Mozek v tom stavu funguje zvláštně. Racionalita je utlumená, emoce zesílené. Kombinace anestetik, stresu, bolesti a pozornosti autority vytváří chemický koktejl, který se blíží zamilovanosti.
Jednou mi napsal: „Neměl bych to dělat, ale myslím na vás.“ To je věta, která by v jiném kontextu zněla romanticky. Tady ale měla pachuť něčeho zakázaného. On měl manželku. Já měla partnera. A hlavně: on byl pořád můj lékař.
Začali jsme se vídat. Nejprve „náhodou“. Káva po kontrole. Pak večeře. Pak hotel. Ležela jsem v posteli s mužem, který mě před měsícem operoval. Věděl, kde mám jizvy. Kde mě bolí nervy. Kde jsem citlivá nejen fyzicky, ale i psychicky.
Z odborného pohledu šlo o hrubé porušení lékařské etiky. Vztah lékař–pacient má jasně dané hranice. Intimní kontakt během léčby je považován za zneužití moci. Protože pacient nikdy není v rovnocenné pozici. I když má pocit, že je.
A já ten pocit měla. Myslela jsem si, že to mám pod kontrolou. Že jsem dospělá, že se rozhoduju svobodně. Jenže zpětně vidím, že jsem byla v psychickém stavu, který by se dal označit jako postprocedurální závislost. On byl ten, kdo mě „opravil“. Ten, kdo mě pochválil. Ten, kdo mi dal nové tělo i nový obraz o sobě.
Skončilo to stejně rychle, jako to začalo. Jednou mi přestal psát. Bez vysvětlení. Žádné zprávy, žádné hovory. Na další kontrolu už přišla jiná lékařka. Studená, profesionální, vzdálená. Dozvěděla jsem se, že si někdo stěžoval. Jiná pacientka. Podobný příběh. Zprávy v noci. Komplimenty. Pozvání.
Najednou jsem nebyla výjimečná. Byla jsem vzorec.
Psychické následky přišly později. Stud. Pocit zneužití. Zmatek. Vztah se mi rozpadl, protože jsem nebyla schopná vysvětlit, proč jsem spala s mužem, který měl v rukou můj zdravotní stav. Začala jsem chodit na terapii. Tam mi to terapeutka řekla naplno: nebyl to románek. Byla to nerovnováha moci.
Z lékařského hlediska se tomu říká boundary violation – porušení profesních hranic. Z lidského hlediska je to prostě situace, kdy někdo zneužije důvěru v okamžiku, kdy jsi nejslabší.
Dnes mám jizvy zahojené. Tělo vypadá přesně tak, jak jsem chtěla. Ale hlava ne. Kdykoliv jdu k lékaři, cítím napětí. Nedůvěru. Otázku, jestli mě vidí jako člověka, nebo jako objekt.
A ta ironie? Nechala jsem si tělo upravit, abych se cítila jistější. Místo toho jsem si odnesla lekci, že nejcitlivější část není kůže. Je to psychika. A tu ti žádný chirurg neopraví. I kdyby ti psal v noci.
