Článek
Přišel s diagnózou, kterou už měl hotovou. To je dnes běžné. Pacienti si nosí vlastní závěry, ideálně podpořené internetem, diskuzním fórem a jedním podcastem o duševním zdraví.
„Pane doktore, mám úzkost,“ oznámil mi hned v úvodu.
Řekl to klidně, věcně, skoro profesionálně. Jako by hlásil, že má angínu.
„A co přesně cítíte?“ zeptal jsem se.
„No… buší mi srdce, jsem nervózní, špatně spím, pořád na něco myslím, nemůžu vypnout.“
Ano. Klasický popis úzkosti. Nebo taky klasický popis dospělého života po třicítce.
„A kdy to začalo?“
„Asi tak před pěti lety.“
„Stalo se tehdy něco?“
„No… koupili jsme první byt.“
Aha. První hypotéka. To je v medicíně známý spouštěč celé řady psychosomatických onemocnění. Hned po ní následuje druhá hypotéka, třetí hypotéka a nakonec chronický stres.
„A pak?“
„Pak druhý byt. Na investici.“
„A pak?“
„Pak třetí. Dům. Protože děti.“
Takže shrnuto: tři hypotéky, dvě děti, jedna manželka, plný úvazek a pocit, že musí všechno zvládnout, protože „je přece chlap“.
Ale on tomu říkal úzkost.
Z lékařského hlediska je to zajímavé. Úzkost je dnes univerzální slovo pro všechno, co je nepříjemné, svíravé, dlouhodobé a nedá se vyřešit víkendem na horách.
Dřív by se tomu říkalo: jsem ve stresu, mám toho moc, bojím se, že to nezvládnu. Dnes se tomu říká: mám úzkostnou poruchu.
Protože porucha zní odborně. Život zní trapně.
„A čeho se bojíte?“ zeptal jsem se.
„Že nebudu mít na splátky. Že přijdu o práci. Že zklamu rodinu. Že něco pokazím.“
Ano. Existenciální panika v čisté podobě. Ale ne patologická. Naprosto racionální.
On neměl iracionální strach. On měl velmi přesný, realistický přehled své finanční situace.
To není úzkostná porucha. To je ekonomická realita střední třídy.
„A máte někdy klid?“
„No… když děti spí.“
„A manželka?“
„Ta nikdy.“
Tady se dostáváme k další klíčové složce diagnózy: manželka. Ne jako nemoc, ale jako konstantní faktor.
„Já ji mám rád,“ dodal rychle. „Ale ona pořád něco řeší. Školu, kroužky, peníze, rekonstrukci, budoucnost…“
Takže on neměl úzkost. On byl permanentně vystaven proudům cizí úzkosti, které se na něj přenášely jako psychický virus.
Z neurologického hlediska je to jednoduché. Když žijete s někým, kdo je dlouhodobě ve stresu, váš nervový systém to převezme. Empatie funguje i proti vám.
„A co děláte pro sebe?“ zeptal jsem se.
Zasmál se. Hořce. „No… chodím do práce.“
Ano. To je klasický moderní mužský self-care. Práce jako odpočinek. Vydělávání peněz jako forma terapie. Únik do výkonu.
Jenže výkon nervový systém neuklidňuje. Výkon ho drží v pohotovosti.
„A máte nějaký prostor, kde nic nemusíte?“
„No… v autě cestou z práce.“
Auto. Poslední útočiště dospělého muže. Jediné místo, kde na něj nikdo nemluví, nic po něm nechce a on může pět minut v tichu koukat na semafor a předstírat, že neexistuje.
To není úzkostná porucha. To je chronické přetížení.
Úzkostná porucha je, když se bojíte vyjít z domu, i když je všechno v pořádku. On se bál vyjít z domu, protože všechno v pořádku nebylo.
Měl závazky, odpovědnost, tlak, očekávání a minimální prostor na chybu. To není psychiatrická diagnóza. To je životní situace.
„Takže si myslíte, že nemám úzkost?“ zeptal se.
„Myslím, že máte velmi zdravou reakci na nezdravé množství povinností,“ odpověděl jsem.
To je mimochodem věta, kterou by si spousta lidí zasloužila slyšet. Ne nejste rozbití. Jen žijete v podmínkách, které nejsou dlouhodobě udržitelné.
Kdybych mu předepsal antidepresiva, možná by se cítil klidnější. Možná by mu tolik nebilo srdce. Možná by se mu lépe spalo.
Ale pořád by měl:
– tři hypotéky
– dvě děti
– jednu manželku
– nulový čas na sebe
A žádný lék na světě nezruší splátkový kalendář.
„Tak co mám dělat?“ zeptal se.
To je vždycky ta nejtěžší otázka. Protože skutečná odpověď nezní medicínsky.
Mluvit s manželkou.
Snížit tempo.
Přiznat, že toho je moc.
Přestat si hrát na nezničitelného.
Dovolit si být unavený.
Což jsou všechno věci, které jsou pro spoustu mužů děsivější než jakákoliv diagnóza.
Do karty jsem si napsal: pacient netrpí úzkostnou poruchou, ale syndromem tří hypoték a jednoho přetíženého života.
A to je možná nejrozšířenější nemoc současnosti. Lidi, kteří si myslí, že jsou psychicky nemocní, ale ve skutečnosti jsou jen dlouhodobě přetížení, zodpovědní a lapení ve vlastním životním projektu.
On přišel s tím, že má úzkost.
Odešel s tím, že má příliš mnoho závazků a příliš málo prostoru být jen člověk.
A to je diagnóza, kterou vám žádný psychiatr oficiálně nenapíše. Protože se špatně léčí. Ne pilulkou. Ale změnou života. A to je terapie, na kterou většina lidí nemá čas. Protože musí jít do práce. Splácet hypotéku. A doma na ně čeká manželka. Samozřejmě s láskou. Ale i s připomínkou, že by měli být víc v klidu. Což je přesně ta věta, po které se úzkost vždycky spolehlivě zhorší.
