Článek
Přišel s vážným výrazem. Ten typ obličeje, který se používá, když člověk oznamuje něco zásadního. Nemoc, krizi, nebo konec jedné životní etapy.
„Pane doktore, myslím, že mám problém se sexualitou.“
Dobře. To je široké pole. Od hormonů přes psychiku až po existenciální krizi středního věku.
„Jaký problém?“ zeptal jsem se.
„Nemám chuť na sex.“
To je dnes extrémně častá věta. Skoro epidemická. Kdyby byla nechutenství k sexu nakažlivá, polovina populace by byla v karanténě.
„Jak dlouho?“
„Asi dva roky.“
„A bylo to dřív jiné?“
„Jo. Hodně.“
Ano. Další klasika. Dřív to šlo, teď to nejde. Tělo si zřejmě nevšimlo, že by mělo dál předstírat.
„A s kým žijete?“ zeptal jsem se.
„S partnerkou. Deset let.“
Deset let. V sexuologii je to takový magický práh. Po deseti letech se z lidí stávají spolubydlící s historií.
„A máte chuť obecně, nebo vůbec?“
„Jak to myslíte?“
„No… jestli nemáte chuť na nikoho, nebo jen na ni.“
Zarazil se. Doslova se zarazil. Jako by mu do té chvíle nikdo nenabídl tuhle variantu.
„No… když se tak ptáte…“ začal opatrně.
„Tak asi spíš na ni.“
A tady se dostáváme k jádru problému.
On si myslel, že má poruchu. Že je s ním něco špatně. Že stárne, že mu klesl testosteron, že je unavený, vyhořelý, hormonálně rozbitý.
Ve skutečnosti byl jen dlouhodobě ve vztahu, který se změnil v provozní jednotku.
„A jaký je váš vztah?“ zeptal jsem se.
„V pohodě,“ odpověděl rychle.
„Co to znamená?“
„No… fungujeme.“
Fungujeme. Další nebezpečné slovo. Funguji lednice. Pračka. Firemní tým. Vztah by neměl fungovat. Vztah by měl žít.
„O čem se doma bavíte?“
„O práci. O penězích. O tom, kdo co udělá.“
Ano. Vztahový trojúhelník: logistika, provoz, únava.
„A kdy jste se naposledy bavili o sobě?“
„Jak to myslíte?“
„Třeba o tom, co vás těší. Co vám chybí. Co vás štve.“
Dlouhé ticho. Takové to ticho, které není trapné, ale odhalující.
„To už ani nevím,“ řekl nakonec.
Takže shrnuto: žádná komunikace, žádné emoce, žádné napětí, žádná zvědavost. Ale očekávání, že sexuální touha bude fungovat automaticky.
Sex je jediná oblast vztahu, kde lidé očekávají, že se bude udržovat sama. Bez péče, bez pozornosti, bez změny. Jako kdyby touha byla solární panel.
Jenže touha je spíš o pozornosti než o hormonech.
„A přitahuje vás?“ zeptal jsem se přímo.
Zase pauza. Delší než předtím.
„No… je hodná. Spolehlivá. Rozumíme si.“
Ano. To je krásné. Ale to nejsou erotické kategorie. To jsou parametry na výběr účetní.
„Takže vás nepřitahuje?“ shrnul jsem jemně.
„Ne tak jako dřív.“
A tady byla skutečná diagnóza. Ne nízké libido. Ne hormonální porucha. Ne psychická blokace.
Ale ztráta přitažlivosti ve vztahu, který se změnil v bezpečnou, funkční, ale emočně plochou zónu.
„Takže já nejsem nemocný?“ zeptal se opatrně.
„Ne. Jste upřímný. To je dneska spíš vzácné než patologické.“
On neměl problém se sexem. On měl problém s tím, s kým ho má mít.
Jenže to se blbě říká. I sobě. Natož nahlas.
Proto je mnohem jednodušší říct: nemám chuť. Než říct: nemám chuť na tebe.
Proto lidi raději hledají diagnózu, než aby hledali pravdu o svém vztahu.
„A co s tím mám dělat?“ zeptal se.
To je ta otázka, na kterou neexistuje lékařský recept.
Buď:
– začít o tom mluvit
– změnit dynamiku vztahu
– znovu se poznat
– nebo si přiznat, že to, co funguje, už nežije
A to jsou všechno věci, které se neřeší v ordinaci, ale v obýváku. Nebo u terapeuta. Nebo v sobě.
Z lékařského hlediska jsem mu mohl udělat hormonální profil. Testosteron, štítná žláza, vitamíny. Všechno by pravděpodobně vyšlo v normě.
Protože jeho tělo nebylo rozbité. Jen jeho vztah přešel do fáze, kde už touha nemá z čeho žít.
Touha potřebuje:
– napětí
– zvědavost
– pocit, že toho druhého ještě neznám úplně
– a hlavně emoce
A on měl doma klid, jistotu, rutinu a společný diář.
Což je skvělé pro hypotéku. Ale smrtící pro erotiku.
Do karty jsem si napsal: pacient udává snížené libido, somatická příčina nepravděpodobná.
Skutečná diagnóza by zněla: pacient nemá chuť na sex, protože nemá chuť na vztah, ve kterém aktuálně žije.
Ale to se do zdravotní dokumentace nepíše.
Tvrdil, že nemá chuť na sex.
Ve skutečnosti ji měl. Jen ne s tou osobou vedle sebe.
A to je možná nejčastější „sexuální porucha“ současnosti. Lidi nehledají novou touhu. Hledají starý pocit, že jsou pro někoho zajímaví. A že ten druhý není jen partner v provozu, ale pořád ještě někdo, koho chtějí. Ne proto, že by měli. Ale proto, že opravdu chtějí.
