Článek
Kapitola 4 – Když jsem přestal hledat lepší technologii
Existuje okamžik, kdy člověk přestane hledat odpovědi.
A začne hledat správné otázky.
U mě nepřišel během jediného dne.
Ani během jedné jízdy taxíkem.
Ani při vydání první skladby.
Byl výsledkem let pozorování.
Jednoho rozhovoru.
Jedné směny.
Jedné hospitalizace.
Jedné další otázky.
A stovek drobných zkušeností, které do sebe začaly postupně zapadat.
⸻
Celý svět mezitím hledal stále výkonnější technologie.
Nové modely.
Nové služby.
Nové procesory.
Nové možnosti.
Zdálo se, že hlavním cílem je vytvořit co nejchytřejší systém.
Já jsem si ale začal klást jinou otázku.
Co když problém není v samotné technologii?
⸻
Představme si město.
Můžeme postavit nejrychlejší auto na světě.
Ale pokud budou špatně navržené silnice, doprava nebude fungovat.
Můžeme postavit nejmodernější nemocnici.
Ale bez dobré organizace nebude dobře léčit.
Stejně tak můžeme vytvořit velmi schopné digitální systémy.
Pokud mezi nimi neexistují společná pravidla, každý bude řešit jen svůj vlastní úkol.
A člověk zůstane tím, kdo je musí všechny spojovat.
Právě tehdy jsem přestal hledat lepší technologii.
Začal jsem hledat lepší architekturu.
⸻
Postupně jsem si uvědomil, že problém neleží uvnitř jednotlivých aplikací.
Leží mezi nimi.
Každá řeší svůj vlastní svět.
Každá chce vlastní účet.
Vlastní data.
Vlastní pravidla.
Vlastní pozornost.
Ve výsledku ale žádná nevidí člověka jako celek.
Jedna zná kalendář.
Druhá zdraví.
Třetí finance.
Čtvrtá komunikaci.
Člověk je rozdělený na desítky digitálních fragmentů.
Přitom ve skutečnosti zůstává stále jedním člověkem.
⸻
Rozdíl mezi technologií a architekturou mi připomněl hudbu.
Dokonalé housle ještě nevytvoří orchestr.
Stejně jako nejlepší bubeník sám nevytvoří symfonii.
Hudba vzniká až tehdy, když všechny nástroje znají společná pravidla.
Možná přesně to dnes chybí digitálnímu světu.
Ne další nejlepší systém.
Ale způsob, jak mohou různé systémy spolupracovat.
Začal jsem si zapisovat stále méně technických poznámek.
A stále více lidských.
Co člověk opravdu potřebuje?
Co mu technologie nikdy nesmí vzít?
Která rozhodnutí musí zůstat jeho?
Jak vytvořit prostředí, kde technologie pomáhá…
…ale nikdy nepřebírá odpovědnost?
Právě tehdy se slovo důvěra začalo v mých poznámkách objevovat častěji než slovo technologie.
⸻
Pak jsem si uvědomil ještě jednu věc.
Celá desetiletí navrhujeme technologie tak, aby se člověk učil je používat.
Možná nastal čas navrhovat technologie tak, aby se ony učily respektovat člověka.
To není změna softwaru.
To je změna způsobu přemýšlení.
⸻
V té době jsem už několik let během jízd taxíkem mluvil s lidmi o jedné myšlence.
Nepředstavoval jsem hotový produkt.
Nepřednášel jsem.
Jen jsem poslouchal.
Co lidé potřebují.
Co jim v dnešním digitálním světě chybí.
A co by jim skutečně pomohlo.
Teprve zpětně jsem pochopil, že právě tyto rozhovory se staly prvními skutečnými testy celé myšlenky.
⸻
Nakonec jsem si položil jednoduchou otázku.
Kde se dá taková myšlenka ověřit jako první?
Ne v laboratoři.
Ne v celé místnosti.
Ne v chytrém domě.
Ale v zařízení, které nosíme každý den v kapse.
Mobilním telefonu.
A právě tam začíná další kapitola.
⸻
(Pokračování příště)
Projekt BE HUMAN je veřejně dostupný na Zenodo (CERN):
a na YouTube:
