Článek
BE HUMAN — DEN PATNÁCTÝ
PRÁCE BEZ PRACOVNÍKA
Poslední zaměstnanec
Představte si továrnu.
Před sto lety v ní pracovaly stovky lidí.
Ráno přicházeli do práce. Večer odcházeli domů. Každý z nich dostával mzdu, ze které platil bydlení, jídlo, oblečení a daně.
Továrna vyráběla zboží.
Zaměstnanci si za vydělané peníze kupovali zboží.
A stát z jejich práce, spotřeby a zisku podniku vybíral prostředky na školy, nemocnice, silnice a další společné služby.
Teď si představte stejnou továrnu za několik desetiletí.
Výrobní linky běží.
Roboti přemisťují materiál.
Kamery kontrolují kvalitu.
Umělá inteligence plánuje výrobu, objednává součástky a předpovídá poruchy.
Zboží opouští továrnu rychleji než kdykoliv předtím.
Jenže u brány už nestojí stovky zaměstnanců.
Stojí tam jeden člověk.
Možná jich je deset.
Možná tam v určitou chvíli není nikdo.
Továrna stále vyrábí.
Majitel stále prodává.
Zisk může dokonce růst.
Ale co se stalo s příjmem lidí, kteří tam dříve pracovali?
A co se stalo s daněmi a odvody, které byly spojeny s jejich mzdami?
To je otázka patnáctého dne.
Ne zda dokážeme postavit továrnu bez pracovníků.
Ale zda dokážeme vytvořit společnost, ve které člověk neztratí právo na důstojný život jen proto, že jeho práci dokáže vykonat stroj.
Karel Čapek a ROBOT
V roce 1920 napsal Karel Čapek divadelní hru R.U.R., která měla premiéru v roce 1921.
Právě díky této hře se do světa rozšířilo slovo robot. Jeho podobu navrhl Čapkův bratr Josef.
Čapkovi roboti nebyli dnešními kovovými stroji. Byli uměle vytvořenými pracovníky.
Už tehdy však příběh otevřel otázku, která nezestárla.
Co se stane se společností, když dokáže vytvořit pracovníka, kterého nemusí zaměstnávat jako člověka?
Kdo vytvořil bohatství?
Po tisíce let člověk zvyšoval svou schopnost vyrábět.
Nejdříve vlastníma rukama.
Potom pomocí zvířat.
Nástrojů.
Vodních kol.
Parních strojů.
Elektřiny.
Počítačů.
A dnes pomocí robotiky a umělé inteligence.
Každá další technologie dokázala změnit množství práce potřebné k vytvoření určitého výsledku.
Některé profese zanikly.
Jiné vznikly.
Mnohé se změnily.
Proto by nebylo správné tvrdit, že každá automatizace nutně připraví společnost o práci.
Historie ukazuje složitější obraz.
Technologie mohou některé úkoly převzít, jiné usnadnit a současně vytvořit nové potřeby i zaměstnání.
Ale existuje otázka, kterou samotný technický pokrok nevyřeší.
Komu připadne jeho výsledek?
Představte si dvě továrny.
V první pracuje tisíc lidí.
Ve druhé pracuje sto lidí a zbytek výroby obstarávají stroje.
Obě vyrobí stejné množství zboží.
Pokud druhá továrna potřebuje méně lidské práce, může vyrábět levněji.
To může být výhoda pro zákazníka.
Může to být výhoda pro zaměstnance, pokud se jejich práce stane bezpečnější a lépe placenou.
Může to být výhoda pro celou společnost, pokud získanou produktivitu využije ke zkrácení pracovní doby nebo rozšíření dostupných služeb.
Ale může to být také výhoda téměř výhradně pro vlastníka.
Technologie sama nerozhodne, která z těchto možností nastane.
Rozhodnou pravidla.
Zaměstnanec jako náklad
Představte si, že vlastníte velkou společnost.
Každý měsíc platíte zaměstnancům mzdy.
Přispíváte na jejich sociální zabezpečení.
Zajišťujete pracovní prostředí.
Řešíte nemocenskou, dovolené, bezpečnost a pracovní dobu.
Pak vám někdo nabídne technologii, která dokáže část těchto úkolů vykonávat levněji.
Jako podnikatel začnete počítat.
Kolik stojí člověk?
Kolik stojí stroj?
Za jak dlouho se investice vrátí?
To není samo o sobě korupce ani nemorální jednání.
Podniky musí sledovat své náklady, aby mohly fungovat.
Ale co se stane, pokud stejný výpočet provedou téměř všechny společnosti v jednom odvětví?
A potom v dalším?
A dalším?
Jedna firma může ušetřit na mzdách.
Jenže její bývalí zaměstnanci byli také zákazníky jiných firem.
Platili nájem.
Kupovali potraviny.
Využívali služby.
Přispívali do veřejných rozpočtů.
Když se jejich příjem sníží nebo zmizí, nezmizí jejich potřeba jíst, bydlet a žít.
Pouze se změní otázka, kdo tyto potřeby zaplatí.
A tady se objevuje zvláštní rozpor.
Z pohledu jedné firmy může být nahrazení člověka strojem úsporou.
Z pohledu celé společnosti však může vzniknout nový náklad, pokud se člověku nepodaří najít jiný zdroj příjmu.
Ne každá úspora firmy je automaticky úsporou společnosti.
Daně, které se musí přizpůsobit
Veřejné služby nejsou zadarmo.
Nemocnice potřebují personál, budovy, přístroje a energii.
Školy potřebují učitele.
Silnice potřebují údržbu.
Vodovody potřebují opravy.
A společnost potřebuje pomáhat lidem, kteří jsou nemocní, staří nebo se ocitnou bez práce.
Tyto služby se financují různými způsoby.
Z daní z příjmů.
Ze sociálních odvodů.
Ze spotřebních daní.
Ze zdanění podniků, majetku a dalších činností.
Není tedy pravda, že stát získává všechny peníze pouze od zaměstnanců.
A není pravda ani to, že pokud roboti převezmou část práce, všechny daňové příjmy automaticky zmizí.
Ale pokud se větší část ekonomického příjmu přesune od mezd k ziskům a vlastnictví technologií, vzniká zásadní otázka.
Dokáže se tomu přizpůsobit také financování společných potřeb?
Představte si dvě společnosti.
První zaměstnává deset tisíc lidí.
Druhá vyrábí s pomocí automatizace podobnou hodnotu, ale zaměstnává pouze několik stovek.
Nemusí to znamenat, že druhá platí méně na všech daních.
Může mít vysoké zisky, které podléhají zdanění.
Může platit daně z nemovitostí, energií, spotřeby nebo dalších činností.
Výsledek závisí na skutečných pravidlech a na tom, kde jsou příjmy vykazovány.
Ale právě proto se nemůžeme spokojit s otázkou, kolik pracovních míst technologie nahradila.
Musíme sledovat také to, kam se přesunula vytvořená hodnota.
Kdo ji vlastní?
Kdo ji zdaňuje?
A kdo z ní financuje svět, ve kterém stroje pracují?
Dva vlastníci
Představte si dva lidi.
První vlastní továrnu.
Druhý v ní pracuje.
Oba jsou závislí na jejím úspěchu.
Ale jejich postavení není stejné.
První může získávat příjem z vlastnictví.
Druhý převážně ze své práce.
Když továrna zavede nového robota, může se zvýšit její produktivita.
Majiteli může vzrůst zisk.
Zaměstnanci se může zlepšit pracovní prostředí.
Může dostat vyšší mzdu.
Může pracovat kratší dobu.
Nebo může přijít o místo.
Všechny tyto výsledky jsou možné.
A právě v tom spočívá rozdíl mezi technologií a pravidly.
Robot nezná spravedlnost.
Neví, kdo zaplatil jeho vývoj.
Neví, kolik veřejných škol pomohlo vzdělat inženýry, kteří jej vytvořili.
Neví, kdo postavil elektrickou síť, po které k němu proudí energie.
Neví, odkud pochází kov, ze kterého je vyroben.
A neví, co se stane s člověkem, jehož práci převzal.
Robot vykonává úkol.
Rozhodnutí o rozdělení výsledku zůstává na lidech.
Účet za planetu
A teď do této továrny přidejme něco, co v jejím účetnictví nemusí být úplně vidět.
Vodu.
Energii.
Suroviny.
Půdu.
Dopravu.
Odpad.
Každý robot musí být vyroben.
Každý počítač potřebuje materiály.
Každé datové centrum spotřebovává elektřinu a podle použité technologie a lokality také vodu.
Automatizace může zvýšit účinnost výroby a snížit množství odpadu na jeden výrobek.
Současně může umožnit vyrábět mnohem více výrobků.
A tím se vracíme k devátému dni a k lokomotivě, jejíž vyšší výkon ještě neříká, zda se všem cestuje lépe.
Pokud díky technologii spotřebujeme na jeden výrobek polovinu energie, je to technický pokrok.
Ale pokud začneme vyrábět třikrát více výrobků, celková spotřeba energie může vzrůst.
Není to nevyhnutelné.
Záleží na skutečné spotřebě, účinnosti, zdrojích energie a chování společnosti.
Právě proto nestačí měřit pouze cenu jednoho výrobku.
Musíme měřit i společný účet.
Kolik jsme získali?
Kolik jsme spotřebovali?
Co jsme poškodili?
A kdo zaplatí obnovu?
Pokud budoucí továrna dokáže fungovat bez zaměstnanců, stále nebude fungovat bez fyzikálního světa.
Bude potřebovat energii.
Materiál.
Prostor.
A společnost, která vytvoří a udrží infrastrukturu kolem ní.
Jeden bilion nestačí jako odpověď
Na klimatické konferenci COP29 v Baku v roce 2024 byl přijat cíl zvýšit klimatické financování pro rozvojové země alespoň na 300 miliard amerických dolarů ročně do roku 2035, s vedoucí úlohou rozvinutých zemí.
Navazující Baku–Belém Roadmap měla hledat cesty, jak tohoto rozsahu financování dosáhnout.
Je důležité rozlišit cíl od skutečně vybraných peněz.
Neznamená to, že se již podařilo takovou částku každoročně zajistit.
A neznamená to ani, že samotná částka vyřeší všechny náklady klimatické změny.
Ukazuje však rozsah prostředků, o kterých se svět baví.
A teď se vraťme k automatizované továrně.
Pokud technologie zvýší množství vyrobeného bohatství, proč by společnost nemohla část tohoto přínosu použít také na ochranu podmínek, bez kterých výroba neexistuje?
Proč by se klimatická adaptace, obnova půdy, přístup k vodě nebo zdravotnictví měly financovat pouze podle toho, kolik lidí ještě vykonává tradiční placenou práci?
To není argument, že každý robot musí mít vlastní daň.
Takové řešení by mohlo v některých případech brzdit užitečné inovace nebo vést k obtížnému určování, co vlastně robot je.
Je to širší otázka.
Zda má společnost financovat své základní potřeby podle skutečně vytvořené hodnoty, spotřebovaných zdrojů a schopnosti přispívat — nikoli pouze podle starého rozdělení mezi zaměstnance a zaměstnavatele.
Právo pracovat, nebo právo žít?
Po dlouhou dobu byla placená práce hlavní cestou, jak si člověk zajišťoval příjem.
Pracoval.
Dostal mzdu.
Zaplatil bydlení a jídlo.
Pokud pracovat nemohl, potřeboval pomoc rodiny, komunity nebo veřejného systému.
Ale co když jednou společnost dokáže vyrábět dostatek základních věcí s podstatně menším množstvím lidské práce?
Budeme stále vyžadovat, aby každý člověk prokázal svou ekonomickou užitečnost, než bude mít přístup k základním životním podmínkám?
A co vůbec znamená užitečnost?
Rodič, který vychovává dítě, vytváří hodnotu.
Člověk, který pečuje o nemocného člena rodiny, vytváří hodnotu.
Dobrovolník, který pomáhá sousedům, vytváří hodnotu.
Člověk, který učí dítě přemýšlet, může ovlivnit budoucnost celé generace.
Přesto se velká část takové práce neobjevuje ve mzdách nebo se v nich odráží jen částečně.
Nemůžeme proto zaměňovat lidskou hodnotu s cenou, kterou je za jeho čas ochoten zaplatit trh.
Zároveň by bylo chybou předpokládat, že nikdo nebude chtít pracovat.
Práce může člověku dávat smysl, schopnosti, vztahy a pocit odpovědnosti.
Otázka není, zda práci zakázat.
Otázka je, zda přežití člověka musí zůstat podmíněno tím, že o jeho práci bude právě teď někdo ochoten zaplatit.
Kdo koupí výrobek?
Vraťme se ještě jednou k továrně.
Roboti pracují.
Výrobky přibývají.
Majitel má sklad plný zboží.
Ale představte si, že podobně automatizovalo výrobu mnoho dalších podniků.
Část lidí našla nové zaměstnání.
Část začala pracovat kratší dobu.
Část získala příjem z nových služeb.
A část zůstala bez dostatečného příjmu.
Co se stane s jejich kupní silou?
Kdo koupí výrobky, které stroje vyrobily?
Samozřejmě existují různé možnosti.
Nižší ceny mohou zvýšit dostupnost zboží.
Mohou vzniknout nové profese.
Lidé mohou získávat příjem z podnikání, vlastnictví, veřejných služeb nebo jiných zdrojů.
Ale nic z toho se nestane automaticky jen proto, že stroj dokáže pracovat.
Společnost musí rozhodnout, jak budou přínosy produktivity rozdělovány.
Jinak může nastat zvláštní situace.
Dokážeme vyrobit více.
Ale část lidí si nebude moci dovolit ani to, co už vyrábíme.
Ne proto, že by věci fyzicky neexistovaly.
Ale proto, že nemají přístup k příjmu, za který je mohou získat.
A tady se otázka práce mění v otázku vlastnictví.
Dítě před továrnou
Představte si dítě, které se narodí za padesát let.
Stojí před továrnou.
Za sklem vidí stroje, které pracují bez přestávky.
Vyrábějí jídlo, oblečení, nástroje a zařízení.
Dítě se zeptá:
„Kdo to všechno vyrobil?“
Odpovíme mu:
„Stroje.“
Zeptá se:
„A kdo ty stroje vytvořil?“
„Lidé.“
„A kdo jim dal energii a materiál?“
„Vzali jsme je ze Země.“
„A komu patří všechno, co vyrábějí?“
Tady už odpověď nebude tak jednoduchá.
Možná jednotlivcům.
Možná společnostem.
Možná družstvům.
Možná veřejným institucím.
Možná kombinaci všech těchto forem.
Samotná technologie nám odpověď nedá.
Tu vytvoří naše zákony, vlastnická pravidla a společenská rozhodnutí.
A dítě se může zeptat ještě jednou.
„Když ty stroje dokážou vyrobit tolik věcí, proč někteří lidé stále nemají dost?“
A po chvíli dodá:
„Když už všechno vyrábějí stroje, proč musím mít peníze, abych dostal něco k jídlu?“
Na tuto otázku nebude stačit ukázat mu dalšího robota.
Budeme muset vysvětlit pravidla.
Dědictví práce
Třináctý den jsme se ptali, kdo nese následky zneužité moci.
Čtrnáctý den, kdo získává přístup k pravidlům a jak se tento přístup může předávat.
Dnes jsme se podívali na práci.
Na činnost, která po generace zajišťovala lidem příjem a společnostem prostředky pro společné služby.
Automatizace může člověka osvobodit od nebezpečné, vyčerpávající nebo jednotvárné práce.
Může zlepšit zdravotnictví.
Může zvýšit dostupnost výrobků.
Může nám dát více času na děti, rodinu, vzdělání a život.
Ale může také soustředit větší část ekonomické moci do rukou těch, kdo vlastní technologie.
Který z těchto výsledků převáží, není předem rozhodnuto.
A právě proto nemá smysl bojovat proti samotnému stroji.
Stroj není nový král.
Není nový otrok.
Není nový občan, který by sám rozhodoval o rozdělení bohatství.
Je nástrojem, jehož možnosti a důsledky určují lidé a instituce.
Můžeme vytvořit pravidla, ve kterých se přínosy automatizace promítnou do širší prosperity, veřejných služeb a menší zátěže prostředí.
Nebo můžeme ponechat rozdělení výsledků pouze na tom, kdo vlastní výrobní prostředky a kdo má dostatečnou vyjednávací sílu.
A potom se možná stane něco zvláštního.
Lidstvo bude pracovat méně.
Stroje budou vyrábět více.
Ale společný účet bude stále přicházet těm, kteří nemají možnost rozhodovat.
Protože problém nikdy nebyl pouze v tom, kdo vykonává práci.
Problém je také v tom, kdo vlastní její výsledek a kdo odpovídá za náklady.
Kdo zaplatí společné náklady, jestliže stroje převezmou práci, ale zisk z jejich výkonu zůstane soukromý?
Pozvánka k šestnáctému dni
Stroje mohou převzít práci.
Mohou vyrábět rychleji, přesněji a bez odpočinku.
Ale nerozhodnou, komu připadne výsledek.
Patnáctý den jsme se ptali, z čeho bude člověk žít, pokud jeho práci převezme stroj.
Šestnáctý den se posuneme o krok dál.
Protože nestačí vědět, kdo vytváří bohatství.
Musíme se také ptát, kdo rozhoduje o pravidlech, podle kterých se rozděluje.
A kdo má možnost tato pravidla změnit.
⸻
Poznámka k zařazení
Tento text je součástí veřejného autorského seriálu BE HUMAN, nikoli normativní technické architektury BE HUMAN CORE.
Příběh automatizované továrny a dítěte představuje myšlenkový scénář, nikoli předpověď konkrétního počtu pracovních míst nebo budoucího ekonomického uspořádání.
Kapitola rozlišuje technologickou možnost, ekonomický mechanismus a autorský návrh společenské odpovědnosti. Netvrdí, že automatizace nutně zruší zaměstnanost, že každý podnik bude bez pracovníků ani že všechny daňové příjmy závisejí na mzdách.
Zdroje a hranice výkladu.
1. Generativní AI a pracovní úkoly. Gmyrek, P.; Berg, J.; Bescond, D.: Generative AI and Jobs: A Global Analysis of Potential Effects on Job Quantity and Quality. ILO Working Paper 96, 2023. Studie rozlišuje automatizaci úkolů a doplňování lidské práce. Potenciální vystavení zaměstnání technologii není totožné s předpovědí jeho zániku.
2. AI, produktivita a nerovnost. International Monetary Fund: Gen-AI: Artificial Intelligence and the Future of Work, 2024. Analýza možných dopadů AI na zaměstnání a rozdělování příjmů. Výsledky závisejí na podobě zavádění technologií a na společenských institucích.
3. Pracovní podmínky a dovednosti. OECD: OECD Employment Outlook 2023: Artificial Intelligence and the Labour Market. DOI: 10.1787/08785bba-en. Publikace se věnuje zaměstnanosti, kvalitě práce, dovednostem a pravidlům používání AI.
4. Daňová a sociální politika. International Monetary Fund: Broadening the Gains from Generative AI: The Role of Fiscal Policies, 2024. Podklad k debatě o rozdělování přínosů technologií, zdanění a sociální ochraně. Nepředstavuje potvrzení jediného správného modelu financování společnosti.
5. Klimatické financování. UNFCCC: shrnutí dohody COP29 o financování, 2024. Rozlišuje cíl alespoň 300 miliard USD ročně do roku 2035 s vedoucí úlohou rozvinutých zemí a širší úsilí všech relevantních aktérů o alespoň 1,3 bilionu USD ročně ze všech veřejných a soukromých zdrojů. Přijatý cíl není údajem o již poskytnutých penězích.
6. Cesta k širšímu financování. Předsednictví COP29 a COP30: Baku–Belém Roadmap to 1.3T, 2025. Dokument rozpracovává cesty ke zvýšení financování. Je třeba odlišovat navrhované mechanismy, závazky a skutečně mobilizované prostředky.
7. Přírodní zdroje a výroba. UNEP, International Resource Panel: Global Resources Outlook 2024. Podklad k využívání materiálů, výrobě, spotřebě a jejich environmentálním dopadům.
8. Energetické nároky digitální infrastruktury. International Energy Agency: Energy and AI, 2025. Publikace posuzuje energetické nároky AI a datových center i možnosti jejího využití v energetice. Technologické zlepšení účinnosti samo nezaručuje pokles celkové spotřeby.
9. Literární původ robotů. Karel Čapek: R.U.R., knižně 1920, první uvedení 1921. K původu pojmenování také Čapkův text O slově robot, Lidové noviny, 24. prosince 1933, dostupný v přepisu autorovy vzpomínky. Čapek v něm připisuje návrh slova svému bratru Josefovi.
Hranice výkladu
Automatizovaná továrna je myšlenkovým modelem. Kapitola nepředpovídá datum zániku placené práce ani netvrdí, že všechny profese budou ovlivněny stejně.
Otázky financování veřejných služeb, rozdělení přínosů automatizace a práva na důstojný život představují autorské stanovisko. Uvedené studie poskytují podklady pro tuto debatu; nepotvrzují automaticky každý navržený politický závěr.
